Hodnocení článku
(zatím nehodnoceno)
Loading...Bear (Michael Johnston) je obyčejný mladý kluk, jehož láska ke kolegyni Nikki (Inde Navarrette) je stejně intenzívní jako jeho plachost a neschopnost pozvat ji na rande. Zoufalí lidé dělají zoufalé věci, a tak si Bear v pofidérním vetešnictví koupí pofidérní hračku, která mu dle návodu může splnit jedno přání. A to jakékoliv. Mladík o tom svém nemusí dlouho přemýšlet. Chce, aby ho Nikki milovala. Výsledek se dostaví prakticky okamžitě. Nikki je do Beara zamilovaná. Vášnivě a šíleně. Až tak šíleně, že je to nebezpečné a Bearovi to začne vadit. Nejdřív trošku a pak už hodně. Čím víc mu to vadí, tím chladnější jsou jeho city vůči Nikki. Ale Nikki je do něj pořád blázen. A jako blázen se ze vší té milostné nerovnováhy začíná chovat. Lehce vyděšený Bear by rád své přání reklamoval, jenže se dozví, že kouzlo přání může ukončit jenom smrt - nejlépe jeho...
Z youtuberů se začínají stávat etablovaní hororoví tvůrci. Duo RackaRacka již natočilo dva chválené horory Mluv se mnou a Vrať mi ji, Kane Parsons tento týden do kin uvádí své celovečerní Backrooms, jako youtuber pak začínal také Curry Barker, konkrétně jako součást komediálního dua that’s a bad idea spolu s Cooperem Tomlinsonem. O Barkerovi možná ještě před pár měsíci nikdo neslyšel, začalo se z něj ovšem stávat velmi skloňované tvůrčí jméno, které by se mohlo chopit dalšího celovečerního Texaského masakru motorovou pilou. A to i díky přijetí jeho hororu Posedlost. Horor, který Barker natočil za nějakých 750 tisíc až 1 milion dolarů, měl premiéru již v září 2025 na Mezinárodním filmovém festivalu v Torontu. Na tomto festivalu následně Focus Features koupilo práva na film za nějakých 14–15 milionů dolarů, což byla nejvyšší částka, jaká kdy byla za žánrový film v historii tamního festivalu zaplacena. Díky tomu si mohou tento horor nyní užít i čeští diváci... a rozhodně by měli tuto šanci využít!
Je to film ideální minimálně pro všechny, kteří se alespoň jednou v životě cítili jako protagonista Bear. Je snadné zamilovat se, o to těžší často bývá své city projevit. Často je s tím spojená i jistá forma obav – jakmile osobě, kterou milujete, vyzradíte své skutečné city, je vysoká pravděpodobnost, že reakcí na tuto akci bude projevení upřímných pocitů i z druhé strany – a často se tak například můžete dozvědět, že to, že někoho milujete... neznamená, že on miluje vás. I proto Bear váhá své dlouholeté kamarádce a kolegyni Nikki city vůči ní vyzradit. Lék na jeho plachost a obavy však může zdánlivě představovat proutek koupený ve vetešnictví, který může při zlomení splnit jedno přání. Bear si tak přeje, aby Nikki nikoho jiného na světě nemilovala více než jeho, to se také splní. Jenže každé nedomyšlené přání má svou odvrácenou stranu a Nikki tak nakonec nezačne Beara jen milovat – stane se jím doslova posedlá.
Barker pracuje s námětem, který by šlo klidně pojmout jako komedii, vtipná je Posedlost ovšem pouze v černohumorných momentech, které jsou často doslova na hraně. Nejde tu tolik o základní námět jako spíše o to, jak se od něj odvíjí chování postav a práce s konceptem. Přání se tu obrací proti tomu, kdo si ho přeje, výsledkem je teoreticky ideální film na rande pro ty, kteří před slaďáky často upřednostňují alternativy z trochu jiného spektra. Snadno se přitom celé může zdát jako zápletka, která by utáhla maximálně jednu epizodu The Twilight Zone či Příběhů ze záhrobí, film se ovšem za pochodu nevyčerpá. Především díky tomu, že Barker očividně nemá žádné hranice a často jde až za hranu toho, co jistě mnozí budou považovat za skousnutelné. O to větší zábava to nicméně celé je.
Když má člověk minimální rozpočet, musí být alespoň kreativní, což Barkerovi naštěstí dochází. Velkou výhodou jsou mu v tomto ohledu jeho youtuberské skečové kořeny, několik scén pak evokuje černohumornou skeč – například moment, kdy posedlá Nikki přednáší násilné a incestní převyprávění pohádky o Jeníčkovi a Mařence. Jsou to právě tyto momenty, které dokazují, že film do velké míry stojí na naprosto ponořeném výkonu Inde Navarrette. Její Nikki působí jako ztělesnění té nejděsivější podoby posedlosti a nezdravě intenzivních citů. Neznamená to ovšem, že by v jejím stínu zapadal Michael Johnston, především proto, že tu má Johnston co hrát – je to člověk, který udělá zásadní chybu, zároveň je ovšem snadno pochopitelné, proč vůbec takové přání v první řadě někdy chtěl splnit. Tento horor ve finále stojí především na dvou ústředních postavách a jejich nezdravém vztahu. A když už se může zdát, že posedlá Nikki nemůže zajít dál, za pochodu dokáže neustále překvapovat.
Zajímavé je také to, jak dokáže tento horor stát hned na dvou odlišných pohledech. Ano, Bear je nešťastně zamilovaný, pořád si ovšem chce city vyloženě vynutit. A Nikki možná dle všech náznaků jeho city úplně neopětuje, v první řadě se ovšem o žádné city vůči své osobě neprosí. Nikki tu tak po splnění Bearova přání přichází o svou vlastní vůli, zatímco Bear si začíná postupně uvědomovat, že tohle vlastně není to, co si přál. Ani jednu z ústředních postav nejde vyloženě nenávidět, protože jsou do velké míry obě oběťmi. A Bear má daleko k pasivnímu protagonistovi, který by se nesnažil najít řešení, jak poblouznění své milované zastavit. Pokud tedy vůbec takové řešení – mimo to pracující s možností smrti jednoho z ústřední dvojice – existuje.
Barker se již sám v rozhovorech rozpovídal o tom, že má jeho Posedlost jistou díru v zápletce, která konkrétně spočívá v tom, že vůbec nedává smysl, že existuje svět lidí, kteří si jen tak něco přejí. Sám Barker v rozhovorech pracoval s myšlenkou, že pokaždé, když si někdo něco přeje, vstoupí do alternativní reality, kde se jeho přání splní, takže ve skutečnosti nezažíváte všechna přání najednou, zároveň ovšem sám zpětně uznává, že ani to tak v rámci zápletky úplně nedává smysl. Samotný film se moc netrápí s vysvětlováním toho, jak vlastně proutky doopravdy fungují a kde potenciálně končí limit jejich moci. Je nicméně zajímavé sledovat Barkera, který sám dokáže zpětně hledat ve svém filmu formu nedokonalostí. A je daleko sebeuvědomělejší si nedomyšlení zápletky přiznat, než si nuceně hrát na to, že je perfektní a rýpalové se pletou.
Barker umí budovat atmosféru, obzvlášť dobře se mu to daří v momentech, které působí, že se vydají jistým směrem... aby se pak nakonec vydaly směrem trošku jiným a povedeně se tak mohlo šponovat napětí. Gorové pasáže nechybí (verze promítaná v Torontu byla tak drsná, že ji pro uvedení do distribuce museli tvůrci trochu zmírnit), i přes prvky (nejen) černého humoru je ovšem v jádru pořád především tragédie, která každou další minutu vyvolává hlubší pocit toho, že tohle prostě nemůže dopadnout dobře. Na zmiňovaném festivalu v Torontu byl film uveden v rámci Midnight Madness – programu zaměřeného hlavně na horory, thrillery, akční filmy, bizarní žánrovky a kultovní potenciální hity. V rámci těchto projekcí často debutují filmy, které později získají kultovní status nebo silnou fanouškovskou základnu (Borat nebo oscarový horor Substance). Filmy jako Posedlost jsou pravděpodobně přesně tím typem filmu, který od podobného programu očekáváte. Drzý a nepředvídatelný žánrový kus, který chce publikum pobavit, šokovat a ideálně ho rozhodit minimálně ještě na pár hodin po projekci.
Curry Barker má tak rozhodně talent a pověst jeho Posedlosti není přehnaně nafouknutá. Zrodila se tu nová žánrová hvězda? To se ještě uvidí. Posedlost je přesně ten typ filmu, kvůli kterému člověk rád objevuje nové tvůrce. Pokud Curry Barker dokáže svůj talent potvrdit i příště, hororová scéna možná právě našla další výrazné jméno.
Posedlost není horor, který spoléhá jen na šok a gore. Curry Barker v něm ukazuje, že dokáže spojit černý humor, nepříjemné emoce i ryzí žánrovou zábavu do celku, který funguje jako krvavá podívaná i jako nepříjemně trefný komentář o rozdílu mezi láskou a posedlostí. V době, kdy mnoho hororů sází na osvědčené postupy a bezpečné formule, působí Posedlost jako připomínka toho, že i s omezeným rozpočtem lze natočit něco odvážného, kreativního a zapamatovatelného. Jestli se z Curryho Barkera skutečně stane další velké hororové jméno, ukáže až čas. Pokud je ale Posedlost náznakem toho, co od něj lze čekat v budoucnu, hororoví fanoušci mají rozhodně důvod být zvědaví...
(4,91 z 5)