Pramen mládí - Guy Ritchie a jeho Indiana Jones (recenze)

Je snad jen něco málo přes rok od doby, kdy nám Guy Ritchie naser­ví­ro­val svůj posled­ní film (Operace Poštmistr), letos ješ­tě při­šel se seri­á­lem Země gan­gů, a už je tu zpět s dal­ším bijá­kem. Tentokrát se jed­ná o film Pramen mlá­dí (Fountain of Youth), kte­rý je ode dneška dostup­ný na stre­a­mo­va­cí plat­for­mě Apple TV+.

Musím se z čis­tě osob­ní­ho hle­dis­ka při­znat - já tomuhle fil­mu fan­dil od vte­ři­ny jeho ozná­me­ní, a v mé recen­zi to asi bude poznat. Na dru­hou stra­nu, jsem asi cílo­vá sku­pi­na, tak mi to při­jde v pořád­ku. První dvě děj­ství jsem byl na 100% in a nad­še­ní, kte­ré ve mně vyvo­la­lo už jeho ozná­me­ní, se uka­zo­va­lo jako zce­la opod­stat­ně­né a napl­ně­né. Tvůrci si vza­li inspi­ra­ci od iko­nic­kých „Spielbergů“ jako Indiana Jones nebo (v poz­děj­ších čás­tech fil­mu) tře­ba Blízká setká­ní tře­tí­ho dru­hu, a mož­ná i z pří­bě­hů Dana Browna o Robertu Langdonovi, tak­že film půso­bil tak nějak pově­do­mě, ovšem tako­vým způ­so­bem, kte­rý mi vůbec neva­dil, spíš nao­pak - přes­ně v tako­vý­to tón jsem vlast­ně dou­fal. Dnes už málo­kdy dosta­ne­me akč­ní dob­ro­druž­ství zalo­že­né na pát­rá­ní po pokla­dech, arte­fak­tech a mýtech, kte­rá jsou tech­nic­ky dob­ře pro­ve­de­ná, a vzhle­dem k tomu, že mi tyhle pří­běhy vždyc­ky byly blíz­ké, radost mi dělá kaž­dý nový kou­sek. A o to vět­ší radost mám, když v nich nevy­stu­pu­je The Rock nebo Ryan Reynolds, i když toho dru­hé­ho pořád doce­la rád vídám. Pramen mlá­dí má v hlav­ní roli mého nové­ho oblí­ben­ce Johna Krasinskiho – „nové­ho“ jen pro­to, že jsem nedáv­no začal sle­do­vat Kancl a hod­ně mě v tom, asi jako všech­ny, Krasinski baví – a je tady oprav­du hroz­ně sym­pa­tic­ký. Jedná se nej­lep­ší herec­ký výkon všech dob? Jistěže ne, ale to tenhle film nepo­tře­bu­je a ani se to od něj neče­ká. Někteří o něm říka­jí, že stá­le hra­je tak­zva­ně na jed­no brdo, a do urči­té míry to chá­pu – i tady z něho hod­ně dýchá Jim Halpert, ale na roz­díl od jiných podob­ně (ne)rozmanitých her­ců mi to u něj pros­tě fun­gu­je. Čím víc do svých rolí při­ná­ší sám sebe, tím víc jsou cha­risma­tič­těj­ší, a tak je jeho Luke Purdue posta­vou, kte­rou si divák lehce zami­lu­je, nese se v podob­ném duchu jako Han Solo nebo prá­vě Indy, a já ho rád dopro­vá­zel na jeho dob­ro­druž­ství.

Natalie Portman je naše dru­há hlav­ní hereč­ka, při­čemž ve fil­mu­je ztvár­ňu­je sest­ru Krasinskiho Luka, Charlotte. A i když byla tech­nic­ky skvě­lá ve svých posled­ních dra­ma­tic­kých rolích jako Láska napříč věkem nebo Žena v jeze­ře, její posta­va tady půso­bí jako osvě­žu­jí­cí závan čer­stvé­ho vzdu­chu v kon­tex­tu její nedáv­né fil­mo­gra­fii – zábav­ná, uvol­ně­ná, okouz­lu­jí­cí a baví­cí. Objevilo se pár momen­tů, kdy mi při­šlo, že si v téhle roli není úpl­ně jis­tá – jde mi hlav­ně o způ­sob, jakým před­ná­še­la někte­ré čás­ti dia­lo­gu – ale mož­ná to bylo spíš scé­ná­řem, než jejím výko­nem. Opětovné zhléd­nu­tí mi asi pomů­že roz­hod­nout, ale kaž­do­pád­ně se mi v té roli moc líbi­la. Vedlejší obsa­ze­ní je taky doce­la sluš­né, při­čemž výraz­ně vyční­vá Eiza González. zjev­ně Ritchieho nová stá­li­ce (nato­či­la s ním hned tři fil­my v řadě a nás ješ­tě letos čeká ten tře­tí). Domhnall Gleeson je skvě­lý herec, ale tady bohu­žel zůstal jeho talent boles­ti­vě nevy­u­žit. Carmen Ejogo a Laz Alonso toho moc k hra­ní nedo­sta­li, ale stej­ně jako Gleeson si s tím málem pora­di­li dob­ře. A mla­dič­ký Benjamin Chivers mě pár­krát roze­smál, hlav­ně ve scé­nách s Gleesonem, tak­že také chvá­lím. Začlenění jeho posta­vy do této výpra­vy ovšem tak tro­chu vykres­lu­je Charlotte jako nezod­po­věd­nou mat­ku, což je na jed­nu stra­nu smut­né, ale na dru­hou vlast­ně doce­la legrač­ní.

A teď film jako celek. Jak jsem říkal, prv­ní dvě děj­ství? Přesně můj šálek kávy. Je to sym­pa­tic­ké, zábav­né dob­ro­druž­ství, kte­ré se nebe­re moc váž­ně, a je dopl­ně­né tím kla­sic­kým sty­lem Guye Ritchieho – skvě­le nato­če­ná akce, dyna­mic­ká kame­ra kte­rá ani na chví­li nenu­dí, a solid­ně vyu­ži­tý humor kte­rý nijak nevy­ru­šu­je, ba nao­pak se fil­mu skvě­le hodí. Navíc to nevy­pa­dá jako typic­ký stre­a­mo­va­cí film, i když na stre­a­min­gu vyšel (o tom ješ­tě budu mlu­vit), což je skvě­lé. Bohužel tře­tí děj­ství mě tro­chu ztra­ti­lo. Jako u zmí­ně­ných Indiana Jonesů i jiných podob­ných fil­mů se nebo­jí magic­ké­ho mystic­ké­ho prv­ku, ale Ritchie s tím nedo­ká­zal pra­co­vat zrov­na nej­líp. Zatímco prv­ní dvě tře­ti­ny jsou okouz­lu­jí­cí dob­ro­druž­ná výpra­va s posta­va­mi, na kte­rých mi zále­ží, a s reži­sé­ro­vým sty­lem pou­ži­tým na (pro něj) nový typ fil­mu, posled­ní tře­ti­na se tak tro­chu dělí na dvě čás­ti – jed­na je vel­ká pře­střel­ka, kte­rá nepře­ko­ná žád­nou z před­cho­zích akč­ních sek­ven­cí sním­ku, a dru­há je na papí­ře asi doce­la emo­ci­o­nál­ní osob­ní vyvr­cho­le­ní, kte­ré ale bohu­žel v rea­li­tě tak tro­chu vyzní­vá naprázd­no a ješ­tě víc to kazí pár podiv­ných nara­tiv­ních roz­hod­nu­tí a „zvrat“, kte­rý je téměř uráž­li­vě před­ví­da­tel­ný. Přesto jsem ve finá­le oce­nil pár věcí, tře­ba zají­ma­vou výpra­vu a nápa­di­té vyu­ži­tí někte­rých postav i pro­stře­dí

I přes chy­ba­mi pro­lez­lý závěr jsem moc rád, že tenhle film vzni­kl. A byl bych ješ­tě šťast­něj­ší, kdy­bych ho mohl vidět na pořád­ném vel­kém plát­ně, ale mís­to toho je jiná doba a na fil­my jako tenhle už se obvykle necho­dí do kina, ale do obý­vá­ku. Jsem toho názo­ru, že sním­ky toho­to typu pros­tě a jed­no­du­še nepat­ří rov­nou na stre­a­mo­va­cí služ­by, a nejsem sice ana­ly­tik a jsem si jis­tý, že Apple měl pro toto roz­hod­nu­tí své důvo­dy… ale pře­ci jen, je to Apple – mají beze­dné pra­sát­ko! Určitě by to pár týd­nů v kinech nezna­me­na­lo vel­kou ztrá­tu. Jetsli se bojí, že jim jejich fil­mo­vé a tele­viz­ní pro­duk­ty budou pro­dě­lá­vat, moh­li by se tře­ba začít sou­stře­dit na mar­ke­ting, ne? Bohužel Pramen mlá­dí se prav­dě­po­dob­ně při­dá k fil­mu Krycí jmé­no U.N.C.L.E. do klu­bu fil­mů Guye Ritchieho, kte­ré se mě osob­ně líbí víc než vět­ši­ně lidí, a ke kte­rým už se nikdy nedo­čká­me pokra­čo­vá­ní. Když vidím, že to stá­lo 180 mili­o­nů dola­rů (což je doce­la nesku­teč­ný) a prav­dě­po­dob­ně to vydě­lá nula a dosta­ne maxi­mál­ně prů­měr­né recen­ze… no, sbo­hem navždy a na shle­da­nou nikdy, pane a sleč­no Purdue. Škoda. Třeba Ritchieho In the Grey, kte­ré­ho se dočká­me v lis­to­pa­du (dokon­ce snad i v kinech), skli­dí vět­ší úspěch.

Lehkých 70%

---