Nechci nijak fušovat filmařům do práce, ale pokud mě paměť neklame, domnívám se, že jednou ze zásad, které se jakékoli sequely (tj. pokračování) snaží dodržovat, je stálé herecké obsazení. Ostatně, pokud máte bujnou představivost, zkuste si vydedukovat, jak by asi vypadala taková Smrtonosná zbraň bez Mela Gibsona či Mizerové bez Willa Smithe. Že vám to přijde nesmyslné? Z toho si nic nedělejte, mě tahle představa připadne stejně absurdní jako vám. 
Série Prci, prci, prciček je v této oblasti jakousi výjimkou. Všechno začalo prvním dílem (takhle ostatně začíná každá série), který nás nejenom solidně pobavil, ale také nás seznámil s nesourodou partičkou přátel (paniců a panen) ze střední. Drsňák Oz, smolař Jim, sprosťák Stifler, hezoun Kevin, intelektuál Finch, romantička Heatcher, feministka Michelle, nepolykající Vicky a přírodou bujně obdařená Češka Nadja. Ti všichni, aniž bychom to tušili, se nám neblíže specifikovaným způsobem vryli pod kůži. Dvojka, natočená o několik let později, vystartovala na diváky s cílem, který se mnohým pokračováním málokdy podaří – a to více pobavit. V případě Prci, prci, prciček 2 se tak nakonec i stalo, což bylo dáno především tím, že scénáristé zaměřili svou pozornost na ty hrdiny, kteří měli tendenci dostávat se častěji do trapasů, popř. nechutných situací. Díky toho se z dvojky opticky vytratil např. Oz, Heatcher či Vicky. Naopak více prostoru dostal hudební tábor zastupovaný flétnistkou Michelle nebo pěkné poprsí zdobící Nadjinu hruď. Pro někoho radikální změny, pro mě však ne. Zvláště pak, když druhý díl porovnám se třetím…
Prci, prci, prcičky 3 jsou skutečně nezvyklým pokračováním. Původní osazenstvo hrdinů se jaksi rozdělilo na dvě půlky (vtipní/nevtipní), přičemž jedna z nich (ta druhá) zmizela bůhvíkde. Těžko tak budete ve trojce hledat několikrát zmíněného Oze či příliš romantickou Heatcher. Jsou totiž pryč. Jak by řekl Stanley Goodspeed ze Skály: „Prostě se vypařili.“ A to samé platí i pro Vicky, Sherminátora či Stiflerova nadrženého bráchu.
Příběh nových Prciček se odehrává tři roky po skončení druhého dílu. Oproti minulé části nezůstal kámen na kameni. Pryč je touha zasunout či procesy sexuálního sebeuspokojování. Nové Prcičky jsou jiné než ty předešlé, avšak ve své podstatě (zaujmout nechutnostmi) pořád stejné. Až na Stiflera, kterému se vliv dospívání vyhnul oklikou mílovou, prošli všichni hrdinové, nebo alespoň to torzo, podstatnou změnou. O samotné zápletce ani nemluvím.
Kostru příběhu tentokráte netvoří „pařby v přímořském letovisku“, avšak věc pro podobné komedie naprosto nezvyklá. Svatba. Prakticky celý film pojednává o přípravách sňatku mezi Jimem a Michelle, načež okrajovým záležitostem se věnuje jen okrajově (hezky napsáno – pozn. redakce). Nehledě na to, z našeho pohledu nemá přílišnou cenu se v zápletce výrazněji šťourat. Jak už bývá u podobných snímků zvykem, tady jde v prvé řadě o prasárny.
A věřte, laťka určující míru nechutnosti je nasazena třetím dílem skutečně vysoko. Jestliže se někomu dělalo nevolno při pití pivíčka nebo čůránkové lázni, při pozorování Prciček 3 hrozí dotyčnému vyprázdnění žaludku dvojnásob. Všechny rádoby prasárny z minulých dílů působí vedle těch „nových“ jako plivnutí do louže. Přestože však tvůrci zacházejí v oblasti žánru komedie skutečně daleko (ani bych se nedivil, kdyby bratři Farrellyovi sekli s filmařinou), všechny fóry jsou strávitelnější než ty z Klubu sráčů. Těžko říct, čím to je – možná jsem zaujatý vůči britské či německé kinematografii (tímto narážím na Holky a Kluky, co to tak strašně chtěj) – ale „hnusárny“ v americkém podání mi svým způsobem imponují.
Co se pak týče vtipnosti samotných postav, není pochyb, že Stifler jednoznačně vede (kdo jiný by byl schopen sníst hovno, že ano?). Mírně zklamáni mohou být naopak příznivci Jima, jehož trapasy už nejsou tak rázné jako v předchozích filmech, a zejména uctívači praktik tantrického sexu, neboť Finch částečně ztratil své osobní kouzlo, které jej činilo excelentním ve druhé části. Eugene Levy coby Jimův otec odvádí tradiční standard a samotný Kevin je pak vtipný asi tolik jako tři týdny stará svačina uschovaná na dně školní aktovky, čemuž se samozřejmě, pakliže jste viděli druhý díl, nemůžete vůbec divit (už tam byl Kevin plošší než Halina Pawlovská na obálce Šťastného Džima). Nutno však dodat na obranu jeho hereckého představitele, že to není ani tak chyba jeho, jako spíše zásluha scénáristy Adama Herze.
Ačkoliv Prci, prci, prcičky 3 disponují celou řadou opravdu vtipných scén (za nejpovedenější považuji rozlučkový večírek pro Jima, uspořádaný Stiflerem), nemohl jsem se ubránit pocitu zklamání. Když jsem před dvěma roky zhlédl Prcičky 2, odcházel jsem z kina tak vysmátý, že mě z toho na druhý den bolela „huba“ (v případě třetího dílu mě tak maximálně bolel zadek). No nevím, nevím… buďto jsem za ty dvě léta podstatně vyspěl, anebo, což je pravděpodobnější, nebyla má bránice zasažena s takovou razancí, jakou jsem očekával. Fórů a gagů je zde sice dost, ale to nic nemění na tom, že převážná většina z nich je charakteru spíše usměvavého, nežli výbušného. A to je zásadní změna oproti minulým dílům. Změna… řekl bych… „mínus dvacetiprocentní“.
