Princ Bajaja – Vánoční klasika – 70%

Photo © Filmové studio Barrandov

Hodnocení článku

(1 hla­sů, prů­měr: 5,00 z 5)

Loading...

Princ Bajaja tvůr­ce Antonína Kachlíka je zfil­mo­ván pod­le tra­dič­ní lido­vé pohád­ky zařa­ze­né Boženou Němcovou do sbír­ky Národní báchor­ky a pověs­ti. Tato fil­mo­vá pohád­ka je také z těch cena­mi ověn­če­ných a prá­vem pat­ří k mým nej­ob­lí­be­něj­ším Vánočním kuli­sám již od dět­ství. Pohádka se toči­la v roce 1971 pře­váž­ně na Hruboskalsku, dále na hra­dě Pirkštejn, u hra­du Valdštejn i u ryb­ní­ku Věžák. Zajímavostí je, že v titul­cích je uve­de­na jako autor­ka scé­ná­ře Eva Košlerová, kte­rá pou­ze kry­la sku­teč­né autor­ství zaká­za­né­mu Františku Pavlíčkovi. V hlav­ních rolích hra­jí mla­dý slo­ven­ský herec Ivan Palúch (Bajaja), krás­ná a cha­risma­tic­ká Magda Vášáryová (prin­cez­na), František Velecký (rytíř). Film zís­kal cenu na MFF dět­ské­ho fil­mu v Benátkách.

Filmová pohád­ka Princ Bajaja na moti­vy sebra­né­ho vyprá­vě­ní Boženy Němcové, kte­rá byla zfil­mo­vá­na s mír­ný­mi odliš­nost­mi od před­lo­hy, pojed­ná­vá o prin­ci, kte­rý se po smr­ti svých rodi­čů vzdal svých šlech­tic­kých pri­vi­le­gií a pros­tě oble­čen vyšel ven z hra­du hle­dat své štěs­tí. Povšimněme si, že hlav­ní posta­va je tedy hle­da­jí­cí na své ces­tě živo­tem. Pohádka pro­mlou­vá ústy pocest­né:

„Do pek­la vede ces­ta pří­mo, je snad­ná, pod­le toho ji poznáš...“

Jaká je život­ní ces­ta Bajaji? Pohádky zachy­cu­jí odvě­ký motiv hrdi­ny, kte­ré­mu je téměř vždy usi­lo­vá­no o život, ať už napří­klad v sou­bo­ji s rytí­ři, lou­pež­ní­ky či dra­ky. Je to sym­bo­lic­ká para­le­la s naším běž­ným živo­tem, kdy i my bychom měli mít na pamě­ti „memen­to mori“, pro­to­že i my jsme smr­tel­ní. Život sám v pod­sta­tě před­sta­vu­je boj o holý život. Na ces­tě za hle­dá­ním své­ho štěs­tí Bajaja zaží­vá ohro­že­ní samé­ho živo­ta v nebez­peč­ném stře­tu se zlem v podo­bě lou­pe­ži­vých rytí­řů a tříhla­vé­ho draka.

Jaké má náš hlav­ní hrdi­na vlast­nos­ti? Princ Bajaja je nejen morál­ně sil­ný, cha­rak­ter­ní, spra­ved­li­vý, chyt­rý ale i moud­rý, je vtip­ný a má smy­sl pro humor, je odváž­ný a má kuráž, nebo­jí se a je odhod­la­ný posta­vit se zlu. Představuje sku­teč­né­ho hrdi­nu v boji pro­ti bez­prá­ví - bojov­ní­ka za morál­ní zušlech­tě­ní. Můžeme pozo­ro­vat v pohád­kách obvyklou dicho­to­mii, jak se pri­vi­le­gia pohád­ko­vých hrdi­nů mnoh­dy pojí se špat­ným cha­rak­te­rem a nao­pak urči­tý han­di­cap se pojí s dob­rým cha­rak­te­rem. I zde v naší pohád­ce lze spat­řit, jak oby­čej­nost, stříd­most, pro­s­to­ta a snad i chu­do­ba prin­ce Bajaji se pojí se šle­chet­ným cha­rak­te­rem, ctnos­tí i dob­rým srd­cem. Naproti tomu lze zahléd­nout, jak se bohat­ství lou­pe­ži­vé­ho rytí­ře pojí se zlým cha­rak­te­rem, lsti­vos­tí, pod­vo­dy, pod­los­tí, ulha­nos­tí, hamiž­nos­tí a vychyt­ra­los­tí. V pohád­ce tedy vystu­pu­je zpra­vi­dla hod­ný chuďas a zlý boháč. Toto vní­mám jako kus smíř­li­vé ide­a­li­za­ce a kom­pen­za­ce život­ních útrap pros­té­ho lidu, neboť exis­tu­jí i výjim­ky v podo­bě hod­né­ho bohá­če jako ctnost­né­ho šlech­ti­ce a nao­pak i výjim­ka v podo­bě zlé­ho chudá­ka jako napří­klad Quasimoda, kte­rý byl nejen ošk­li­vý, ale i cha­rak­te­ro­vě závad­ný.

V sou­bo­ji s lou­pe­ži­vým rytí­řem Bajajovi pomů­že kůň, kte­rý jej zachrá­ní před jis­tou smr­tí a pro­vá­zí jej po zby­tek pří­bě­hu svou druž­nou pří­tom­nos­tí ale rov­něž i dobrou radou. Jak se říká, když selže vlast­ní rozum, napo­ví intu­i­ce. Z toho vyplý­vá, že Prosťáček se spo­lé­há na svůj šes­tý smy­sl, intu­i­ci, kdež­to typic­ký Bandita se spo­lé­há výhrad­ně na své ego a rozum. Poznání, že člo­věk má vždy na výběr, je v pohád­ce zob­ra­ze­no nabíd­kou vol­by, zda si hlav­ní hrdi­na vybe­re štěs­tí či slá­vu nebo v jiném pří­bě­hu zda dob­ré rady či dob­ré zbo­ží. Kůň je prů­vod­cem hlav­ní­ho hrdi­ny, jeho rád­cem a ochrán­cem, podob­ně jako Dante měl prů­vod­ce v Božské kome­dii. Následují prin­co­vy roz­pra­vy s koněm, kdy kůň by mohl před­sta­vo­vat zví­ře­cí instinkt či intu­i­ci. Traduje se, že kaž­dý člo­věk má své vnitř­ní zví­ře, tak jako mno­hý pohád­ko­vý hrdi­na má jako prů­vod­ce své vlast­ní zví­ře (napří­klad Átrej v Nekonečném pří­bě­hu má své­ho koně Artaxe nebo Harry Potter má svou sovu Hedviku).

V dal­ším ději se princ při hře na sle­pou bábu sezna­mu­je se svou ženou v podo­bě prin­cez­ny, do kte­ré se v tu ránu zami­lu­je a dostá­vá v upo­mín­ku od prin­cez­ny prv­ní dar, bílý šátek, kte­rý si uscho­vá. Kůň dává prin­ci na vybra­nou, zda chce slá­vu ane­bo štěs­tí. Princ si vybí­rá štěs­tí, neboť prin­co­va men­ta­li­ta je nezka­že­ná, morál­ně čis­tá, spon­tán­ní a naiv­ní. Jaká je ces­ta za štěs­tím? Obecně pla­tí, že ces­ta člo­vě­ka za štěs­tím je trni­tá. Princ Bajaja byl tedy vyzván koněm, aby se setkal s prin­cez­nou v přestro­je­ní - jako ten nej­u­bo­žej­ší z ubo­hých, jako němý a na jed­no oko sle­pý zahrad­ník.  Lze vypo­zo­ro­vat, jak se han­di­cap prin­ce Bajaji pojí s jeho dob­rým cha­rak­te­rem. Vybral si ces­tu za štěs­tím, po kte­ré šel jako ten chudý a nuz­ný; kdy­by si vybral slá­vu, při­jel by na koni ve zla­té zbro­ji a ve vel­ké slá­vě. Zde na tom­to mís­tě si může­me povšim­nout pod­voj­né­ho cha­rak­te­ru prin­ce Bajaji – jeden cha­rak­ter před­sta­vu­je bytost­né Já a dru­hý cha­rak­ter Prosťáčka. Podvojný cha­rak­ter prin­ce by mohl vést na myš­len­ku exis­ten­ce jeho alter ega v podo­bě bytost­né­ho Já. Jakoby doko­na­lý princ bylo pou­ze alter ego toho němé­ho a sle­pé­ho slu­hy.

Princezna si prin­ce v podo­bě zahrad­ní­ka oblí­bi­la. Učinila z něj své­ho slu­hu a šaš­ka, v jehož spo­leč­nos­ti se cítí při­ro­ze­ně, uvol­ně­ně a pří­jem­ně. Má jej ráda, ani o tom sama neví. Sama je ješ­tě dítě. Na krá­lův zámek se sje­li prin­cezni­ni nápad­ní­ci. Ve vyklá­da­ných šatech a s náklad­nou zbro­jí se kaž­dý z nich pre­zen­tu­je, jak nej­lé­pe dove­de, vemlou­vá se, před­vá­dí se a chlu­bí se, co doká­že, což je typic­ké pro ego, kte­ré chce být doko­na­lé a dere se dopře­du, aby bylo vidět. Jak si vede pros­tý Bajaja mezi ostat­ní­mi? Bajaja je rytí­řům vůkol jen pro smích. Avšak jed­no­o­ký a němý šašek Bajaja je vždy o krok lep­ší než pří­tomní boha­tí a chra­b­ří nápad­ní­ci – samo­zřej­mě k vel­ké neli­bos­ti pří­tom­ných prin­cezni­ných nápad­ní­ků a zejmé­na lou­pe­ži­vé­ho rytí­ře. Bajaja se svým vze­zře­ním nemů­že ostat­ním rytí­řům rov­nat, přes­to vítě­zí na celé čáře. Kůň ke zkrou­še­né­mu Bajajovi v roli šaš­ka pro­mlou­vá:

„Člověk si dává jmé­no tím, co dělá.“

Když v tom se ozve prin­ceznin pra­vý ženich! Už je to tak, při­le­těl troj­hla­vý drak. Tváří v tvář draka všich­ni prin­co­vé ve stra­chu o vlast­ní život uprch­nou, včet­ně lou­pe­ži­vé­ho rytí­ře, což je také typic­ké pro již zmi­ňo­va­né ego vět­ši­ny tak­zva­ných hrdi­nů, ovšem hrdi­nů pou­ze na oko a pro obdiv. Každý z nich si totiž chytře ‚spo­čí­tal‘, že sou­boj s dra­kem za záchra­nu prin­cez­ny před­sta­vu­je pří­liš vel­ké rizi­ko a pro­to se jim nevy­pla­tí. Jen jedi­ný Bajaja je ocho­ten prin­cez­nu zachrá­nit i za cenu nej­vyš­ší a to nasa­ze­ní vlast­ní­ho živo­ta. Je tedy patr­né, že Bajaja je pra­vým hrdi­nou, kte­rý je ocho­ten svůj úděl pro­tr­pět až do kon­ce. Za záchra­nu pře­mo­že­ním draka Bajaja dostal od prin­cez­ny dru­hou věc a to růži. Má již tedy dvě věci, bílý šátek a rudou růži. Avšak Bajaja dbá dob­rých rad své­ho koně a pro­to musí zůstat nepo­znán, skryt a v taj­nos­ti. Opět tedy odjíž­dí. Za zachrán­ce prin­cez­ny se vydá­vá lou­pe­ži­vý rytíř, což je v podo­bě růz­ných pod­vo­dů para­le­la s běž­ným živo­tem člo­vě­ka. Princezna si pře­je odklad svat­by s lou­pe­ži­vým rytí­řem, a pro­to volí výběr ženi­cha dle tra­dič­ní­ho zvy­ku a to hodem jabl­kem. V sou­tě­ži jabl­ko zís­kal opět Bajaja, dostal tedy od prin­cez­ny již tři věci: a to bílý šátek, rudou růži a jabl­ko.

Pohádka ztvár­ňu­je život­ní ces­tu Bajaji, kte­rý nej­pr­ve obstál v setká­ní s lou­pe­ži­vý­mi rytí­ři, aby násled­ně zís­kal svou ženu v podo­bě prin­cez­ny a poslé­ze pře­mohl draka. Nakonec se kona­la slav­ná svat­ba. I v pohád­ce o Bajajovi bylo zlo potres­tá­no a dob­ro zví­tě­zi­lo. Můžeme vysle­do­vat dal­ší vari­a­ce na tuto pohád­ku, jako napří­klad slav­ná pohád­ka Šíleně smut­ná prin­cez­na, ve kte­ré se shod­ně obje­vu­je král, kte­rý má krás­nou dce­ru, kte­rou osvo­bo­dí princ, kte­rý zapřel svůj vzne­še­ný a uro­ze­ný původ a vydal se do svě­ta jako trhan, kte­rý ale jako jedi­ný prin­cez­nu zachrá­ní a sla­ví se šťast­ná svat­ba. Zbytek pří­bě­hu obou novo­man­že­lů se již nezmi­ňu­je, neboť by byl již patr­ně nud­ný.

Kritikou je ten­to sní­mek pod­ce­ňo­va­ný, na ČSFD zís­kal pou­hých 50%, zřej­mě pro­to, že nabou­rá­vá nud­nou ste­re­o­typ­ní před­sta­vu o kva­lit­ní pohád­ce. V době své­ho vzni­ku se i kvů­li roz­počtu nemohl pyš­nit holly­wo­od­ský­mi tri­ky (co se týče draka). Tušení draka při jeho pří­le­tu je dale­ko napí­na­věj­ší, než kdy­by jej tvůr­ci uká­za­li, neboť i v horo­rech se divák nej­ví­ce bojí toho, co nevi­dí a nezná. Výtvarník Bohumil Bednář vytva­ro­val draka údaj­ně do dél­ky 36 met­rů! Jako vel­ké plus vyvstá­vá fil­mař­ské pro­stře­dí, neboť kra­ji­na dýchá mysti­kou lesů a skal. Pohádka je poe­tic­ká a má taju­pl­nou atmo­sfé­ru. Volba neotře­lých tvá­ří do hlav­ních rolí se mi jeví jako šťast­ná a nenu­dí mě, nemu­sí v kaž­dé pohád­ce hrát stá­le titíž her­ci (jako tisí­cí pohád­ka s Libuškou Šafránkovou a Pavlem Trávníčkem). Nevadí mi, že to nejsou prvo­plá­no­vě krás­né typic­ky šlech­tic­ké obli­če­je, ale spí­še méně výraz­né, neo­kou­ka­né a skrom­né posta­vy u nás méně zná­mé. Krásná a cha­risma­tic­ká Magda Vašáryová se mi v roli prin­cez­ny líbí. Bajaja sice v pohád­ce vypa­dá spí­še jako chudý chas­ník, trhan nebo hloupý Honza, ale to byl zřej­mě záměr vytvo­řit zce­la jinou nekon­venč­ní posta­vu prin­ce, kte­rá by kon­ku­ro­va­la všem těm „umě­lým“ krás­ným prin­cům. Kostýmy sice nejsou přespří­liš náklad­né a pompéz­ní, ale svým neotře­lým vzhle­dem vysti­hu­jí skrom­nost a poko­ru hlav­ních hrdi­nů. Kostým prin­ce Bajaji jako­by mi při­po­mí­nal Ladovské ilu­stra­ce v kni­hách od Boženy Němcové. Slovenští her­ci byli pře­da­bo­vá­ni do češ­ti­ny, prin­ce a jeho koně namlu­vil Petr Štěpánek, Černého prin­ce zas Petr Čepek, drak byl nasku­čen strýč­kem Jedličkou. Tato pohád­ka sice neprá­vem nepat­ří mezi ty nej­ob­lí­be­něj­ší a nej­vy­hle­dá­va­něj­ší Vánoční kla­si­ky, ale mě se líbí a já nemo­hu jinak než z lás­ky k pohád­kám dát krás­ných 70%.