Brutalita na plátně byla, je, a jak už to tak vypadá, změnit by se to nemělo ani v letech následujících. Mladší generace pookřávají, věková hranice „všeho možného“ se stále snižuje a i požadavky na zaskočení diváka filmovou nechutností rapidně vzrůstají. To, co dělalo „dobře“ našemu žaludku před deseti lety, může dnešní mládež jen rozesmát, v horším případě inspirovat (bohužel). Tážu se tedy, kde je pomyslná hranice? Kam až může filmový tvůrce zajít, aby jeho dílo patřičně šokovalo veřejnost a zároveň nesklouzlo do propasti drastického kýče?
Tato otázka je sama o sobě hodna samostatné úvahy, nicméně od toho tu nejsme (nebo alespoň mé záměry jsou zcela odlišného rázu). V souvislosti s napsáním článku o snímku Americké psycho, který už je - pravda - trošku postaršího data vydání, mě napadlo, že by nebylo od věci, kdybychom si připomněli alespoň malý zlomek z toho nejbrutálnějšího, co na nás filmaři vychrlili v letech nedávno minulých.
Slabší povahy, nechť si připraví sáček, a ti druzí, čtěte v poklidu dál. Na výběr máte z pěti kousků „konzumního masa“.
1. Sedm (1995)
Ať už si říká, kdo chce, co chce, pořadové číslo jedna si podle mého názoru zaslouží psychothriller s názvem Sedm. Film, jenž ze všeho nejvíce připomíná nejdepresivnější noční můru, neztratil své „osobité kouzlo“ ani po devíti letech a desítkách snímků, které se jej snažily napodobit a v rafinovanosti vykreslených vražd i předčit. Sedm je hodně zvláštní detektivkou, a máte-li otrlejší náturu, nemělo by vám nic bránit v jejím úspěšném strávení. Snímek, který se dosti velkým poloměrem vyhýbá hollywoodským standardům (atypická kamera, depresivní atmosféra, vyvolaná nesmírně stísněným prostředím amerického velkoměsta, či konec vyrážející dech), se stal kultovní necenzurovaným přístupem režiséra k zpracovávanému materiálu. Divák se tak doslova ocitá v kůži obou hlavních hrdinů (v podání Brada Pitta a Morgana Freemana) a prožívá většinu událostí jako by z jejich pohledu.
Stále nechápete? Dobrá… Představte si velký igelitový pytel. Ale ne ledajaký igelitový pytel. Pytel se skutečně zvětšeným žaludkem neznámé oběti. Každý jiný film natočený před Sedmičkou by se snažil navodit zděšení pomocí zkroucených a kamenných tváří zúčastněných lidí a samotný čin vraha by divákovi přiblížil jen prostřednictvím rychlých střihů. Počin Davida Finchera si kráčí svou vlastní cestou a řídí se zajímavým pravidlem. Pravidlem „nač sledovat ksichty hrdinů, když můžu detailně studovat vykuchané tělo“.
2. Hannibal (2001)
Popravdě řečeno… Hannibal nepatří v rámci pokračování k bůhvíjak kvalitním dílům. Za svým starším bratříčkem (Mlčení jehňátek) pokulhává snad ve všech aspektech, přičemž za největší ztrátu se dá považovat naprosté opomnění inteligentních dialogů mezi Dr. Lecterem a agentkou Starlingovou. Tvůrci, vědomi si toho, že nemohou natočit lepší film, vystartovali na diváka s chytrou taktikou. Celou zápletku prošpikovali těmi největšími nechutnostmi a zřejmě nejvíce si dali záležet na samotném finále, které by se mohlo klidně jmenovat „My rádi jíme lidský mozeček“.
A tam, kde nedostačují vyvržená střeva či vepříci rochnící se v lidských ostatcích, úřaduje postava „věčného záporáka“ Garyho Oldmana. Milionář Mason Verger, který má rád „sádlo-máslo“ a jehož tvář je zohyzděna lidožravým géniem k nepoznání, musí podráždit i toho, kdo má žaludek stavěný na největší zátěž.
Konzumujete-li však běžně uherský salám či jiný masný výrobek v kombinaci s kravím mlékem a přitom se do deseti minut neposerete, pak můžete být v klidu a nepopírám, že to u vás Hannibal prohraje na celé čáře.
3. Pláž (2000)
Asi se tážete, proč na třetí místo dosazuji zrovna Pláž, a já se vám ani nedivím. Film Dannyho Boylea není přeci jen primárně stavěný pro provokaci násilím, nicméně… zavzpomínáme-li trošku hlouběji, ihned se nám vybaví dvě, možná tři scény, které nás při pozorování tohoto snímku mohly nadzvednout ze sedadla (popř. židle či křesla).
Dané pasáže jsou totiž příkladnou ukázkou toho, co všechno může následovat, když člověk nedodrží varování. A teď nemám na mysli maminčina kázání „buď hodný, nebo nedostaneš lízátko“, jako spíše koupání ve vodě, kde občas zavítají aktéři Spielbergových Čelistí. Když totiž máte pech, může se vám klidně stát, že nenasadíte dostatečně rychlé kraulové tempo, žralok vás dohoní a uhryzne vám půlku těla, v lepším případě jen nějakou tu končetinu. A přihodí-li se vám tohle na „neexistujícím“ ostrově jménem Ráj, kde žije skupina „civilizací znuděných“ lidí, není vyloučeno, že budete jakožto odpudivá havěť vykázána mimo komunitu a odkázána na nerovný souboj s dotěrně parazitujícím hmyzem v nedaleko zřízeném stanu.
4. Klub sráčů (2000)
V případě filmů jako Klub sráčů je třeba dbát zvýšené opatrnosti. A jedná-li se navíc o výplod britské produkce, platí výše uvedené varování dvojnásob. Asi nemusím zdůrazňovat, proč v této tématice zmiňuji zrovna Klub sráčů… Na místě je spíše otázka, proč tato „komedie“ obsadila v mém osobním žebříčku „top five“ až čtvrté místo. Klub sraček je totiž žánrově dosti vytříbeným titulem, který nemůže oslovit intelektuála a už vůbec ne normálního člověka.
Hlavními hrdiny tohoto skvostu jsou dva dospívající (a odporní) přátelé, kteří si potřebují nutně vrznout, a proto vyrážejí společně s rodiči na Ibizu, protože tam uspěje každý. Divák sleduje prakticky celý film jeden hnus za druhým a z vlastní neblahé zkušenosti mohu potvrdit, že jestli jsem se za celou jeho délku zasmál dvakrát, tak hodně, ale opravdu hodně přeháním. Britský experiment je totiž určen především pro mladé. Je ovšem zvláštní, s jakým úspěchem se snímek setkal u veřejnosti (někde jsem se dočetl, že je Klub sráčů jednou z nejúspěšnějších ostrovních komedií!!!). Přitom u filmu, kde se polykají plovoucí hovna, tlačí beďary, neustále staví stan a zpívá duchaplná písnička „Já bych š***l, až bych pukal“, bych to čekal ze všeho nejméně.
5. Smrt jí sluší (1992)
Černou komedii režiséra Roberta Zemeckise nezařazuji do této kategorii proto, že by byly prvky v ní obsažené až tak nechutné, ale snad proto, aby nebylo zapomenuto na to, že i zdánlivě nepříjemné může být za jistých okolností, daných vhodným podáním a zlehčující atmosférou, vtipné a trefné. Smrt jí sluší patří ve svém žánru k tomu nejlepšímu, co bylo doposud natočeno. Velkou zásluhu na tomto výsledku má jednak skvělý scénář, ale také výborné herecké obsazení, kterému vévodí Meryl Streepová a Goldie Hawnová v čele s Brucem Willisem.
Celý film přitom bazíruje na jednoduché myšlence trvalého soužití stárnoucího páru, kdy ten jeden je plastický chirurg a ta druhá oběť obezity a silného proudu vrásek. V příběhu je obsaženo snad vše, s čím se může běžné manželství setkat (:-)) - ať už je to nevěra, lež či lektvar nabízející mládí, krásu a především pak „nesmrtelnost“. Jak už bylo jednou napsáno, Smrt jí sluší je nejenom vynikající přehlídkou nejabsurdnějších zranění (překroucená hlava o sto osmdesát stupňů či díra v břiše na radosti nepřidají), ale také film s celou řadou nezapomenutelných hlášek a gagů („Už to vstalo?“).
Tááák a to je vše. Na jednu porci toho bylo dost, nemyslíte?
