V roce 1994 se svět filmových fanoušků nenávratně změnil - po Gauneřích, kteří už cosi dávali tušit, na kina opět zaůtočil „šílený maniak z videopůjčovny“ a pohled na to, co nazýváme kultovním filmem, už bude vždy poměřován Historkami z podsvětí.
Quentin Tarantino vypráví své hříšné historky formou několika nechronologicky uspořádaných povídek, ve kterých sám divák hledá styčné body příběhu. Příběhu o takových normálních gangsterech - jenomže natočeného s precizností a hlavně způsobem, jež by spíš slušel artfilmu, a ne akční grotesce. Pulp Fiction v podstatě takovou groteskou je - krvavou, cynickou komedií, s dokonalou výtvarní i hudební složkou, přesnými akcenty v ději a filmovou řečí, jaká se na těch artfilmových školách teď vyučuje. Protože tahle fiction vás pohltí krásně absurdním dějem, a především brilantními dialogy, které jsou z dnešního pohledu nepřerušovaným sledem kultovních hlášek.
Při takovém zběžném pohledu na synopsi by si člověk řekl, že tohle dílko bude hodně drsné, napínavé a půjde tu především o dramatické řešení vážných situací v polosvětě zločinu. Ty v rámci žánru až archaické východiska (dvojice nájemných vrahů mstící se neplatiči jejich šéfa; boxer, co podvede bookmakery v dohodnutém zápase, shrábne prachy na novej život, no do cesty se mu stavějí překážky: otázka, jak odklidit náhodnou mrtvolu; předávkováni femme fatale filmu) jsou pouze atraktivním a zajímavým pozadím, na němž se odehrává to hlavní - řeči, kecy, dialogy vycizelované k dokonalosti. Uvedená témata se posouvají kupředu řadou absurdních náhod a neuvěřitelních zřetězení příčin a důsledků. To vše patřične komentováno oslnivou sbírkou hereckých hvězd.
Takže dva nájemní vrahové cestou na fušku řeší otázku stravování ve fastfoodech USA versus Evropa a nakolik intimní záležitostí je masáž nohou. Dvojici typu Jing/Jang tvoří Jules, který svou práci vníma přímo filosoficky a obětem cituje Ezechiel 25:17 (počas tohto takřa divadelního monologu mně napadalo, že Samuel L. Jackson by byl opravdu prima mesiáš) a Vincent Vega, cynik oblibující spíš komiksy (což se mu také stane osudným). V první povídce vystupuje také bossova manželka Mia (hypnotizující Uma Thurman), kterou, kromě předávkování a následného oživení pomocí injekce adrenalinu doprostřed hrudníku, čeká i výhra v taneční soutěži Mazaného králíčka. Že vysloveně taneční scéna do gangsterky pasuje jako pěst na oko? Pasuje! Za tónů twistu a v podání Mii a Vincenta v heroinovém, potažmo kokainovém opojení perfektně.
Ve druhé povídce potkáváme zmiňovaného boxera Butche (Bruce Willis), který svůj nádherný plán na nový život s roztomilou, i když poněkud jednodušší kráskou riskantně poodloží kvůli hodinkám po tátovi (nic sentimentálního, o to opravdu žádný strach) a poté odjíždí na Zedově čopru (ne motorce, znalci soundtracku vědí) vstříc světu. Závěrečnou částí se vracíme k Vincentu a Julesovi a zjistíme, že nejdramatičtější situací filmu může být očekávaný příchod Bonnie, která by neměla najít ve své garáži bezhlavou mrtvolu. Naštěstí Wolf to zařídí...
