Pokračování již zaběhlých sérií to nemají nikdy lehké. Diváci, namlsaní z předchozích dílů, vzhlížejí k nástupci s nemalými očekáváními, která se ne vždy podaří vyplnit. Tvůrci jsou tak zahnáni do slepé uličky, v níž si musí rozmyslet, zda budou pokračovat v nastolené hře, nebo zda smetou všechna pravidla ze stolu a pokusí se svůj produkt inovovat.
Během sledování druhého [RECu] se nevyhneme srovnání s úspěšnými sériemi, které se o podobný tah pokusily. Prvním takovým vzorem, který vám vytane na mysli, bude určitě Vetřelec. Ten se v rámci nezadržitelného vývoje změnil z původního Scottova skličujícího hororu na ultimátní válečné peklo pod taktovkou Jamese Camerona. Evil Dead naopak do béčkového hororu přimíchal dávky humoru bez toho, aniž by to muselo být zákonitě špatně. A podobných příkladů (ať už těch úspěšných či těch méně) by se dalo najít mnohem víc.
Příběh druhého [RECu] plynule navazuje na předchozí události a diváka okamžitě vrhá do dění přesně v momentě, kde jednička skončila. Bez znalostí místního univerza se bez problému obejdete, přesto není na škodu si příběh zrekapitulovat. Nebudete tak o nic ochuzeni.
Děj se tentokrát točí kolem skvadry těžkooděnců, kteří přišli do známého zašpiněného baráku kdesi uprostřed Barcelony vymítit zdejší zmutovanou verbež.
Režisérské duo se s ničím nepáře a atmosféru naladěnou z posledních minut původního filmu okamžitě přebíjí náletem krvežíznivých mutantů. Je jedině dobře, že se tvůrci nepokoušeli nastavovat v rámci klaustrofobní lekačky, protože v tomhle ohledu už bylo z produktu vytřískáno maximum. Místo toho tedy můžeme hned zkraje bedlivě zkoumat následky frenetické akce - vyhřezlé cáry masa a cákance krve místních protagonistů, kteří jsou masakrováni šílenými zrůdami.
[REC] 2 brilantně krouží na hraně akčního béčka a hollywoodských teen lekaček. Oproti nim má ale jednu výhodu a tou je promyšlený scénář, který před prvoplánovými návaly brutality upřednostňuje budování napětí. Proto i když víte, že se na vás něco chystá, s chutí se necháte vystrašit a ještě za to autorům poděkujete. Útoky strachu se umně mísí se zběsilou vysokorychlostní palbou jako vystřiženou z nějaké počítačové střílečky a vy máte co chvíli pocit, že za dalším rohem na vás něco vyskočí. A většinou je to i pravda.
Z jedničky zůstala parádní handy kamera, která dává divákovi pocit, že on je skutečně jedním z těch, jejichž vnitřnosti se budou onedlouho válet po zemi. Roztěkaný obraz dodává iluze strachu a neuvěřitelným způsobem prohlubuje atmosféru. Kdo by si myslel, že ta se s příchodem frenetické akce vytratí, ten by se šeredně přepočítal. Ti dva temperamentní Španělé, kteří stojí za touto sérií, si jsou vědomi základních faktorů, které ovlivňují psychiku člověka a jeho faktor strachu. S protagonisty jednoduše manipulují jako s loutkami, které předvádějí přesně takové představení, jaké od nich žádají. S hrdiny se nemáme ztotožňovat, nemáme cítit zármutek, když nedej bože zemřou. Naopak se máme podívat, jak si budou počínat a jak dlouho jsou schopni zůstat na živu a případně si i na jednotlivce přivsadit.
Na diváka je bezprostředně přenášen pocit zmaru, který prožívají přeživší, a který se každou minutou prohlubuje. Sami se tak ocitáme v onom zasmušilém domečku, kde svádíme marný boj o holé přežití. Počet zmutovaných umrlců drtivě převyšuje zbytky lidí a vám je jasné, že tahle bitva nebude vůbec jednoduchá.
Díky svižnému tempu nemáte pomalu čas vydechnout, a tak se jen necháváte strhnout příběhem, který sice nehýří kdovíjakou originalitou, ale skvěle se v něm uplatňují drobné invence a detaily, které jej osvětlují.
První díl přesto nadále zůstává symbolem, který si budeme pamatovat asi delší dobu a který si představíme pod pojmem [Rec]. A už se chystá trojka!
75%
