Havran | The Raven [45%]

James McTeigue si v Hollywoodu udě­lal sluš­né jmé­no parád­ním  pře­vo­dem komik­su V jako Vendeta v pro­duk­ci sou­ro­zen­ců Wachovských. Jenže to bylo v roce 2005 a od té doby nato­čil prů­měr­nou Invazi a roz­pa­či­tý akč­ňák Ninja Assasin. Jeho mož­ným dal­ším sluš­ným záře­zem se zdál být tem­ný kri­mi thriller vyu­ží­va­jí­cí moti­vů Edgara Allana Poea. Jak však ale tahle zále­ži­tost inspi­ro­va­ná moder­ním poje­tím Sherlocka Holmese, kte­rá od dub­na brázdí stá­le čes­ká kina ve sna­ze najít si své pub­li­kum, ve sku­teč­nos­ti dopadla se může­te dočíst dále.

Edgar Allan Poe pat­ří mezi nej­vět­ší kla­si­ky celo­svě­to­vé­ho lite­rár­ní­ho káno­nu. Jeho povíd­ky navíc stá­ly u zro­du žán­ru detek­ti­vek jako tako­vých. Ke kon­ci své­ho živo­ta se však kdo­ví­ja­ké popu­la­ri­tě netě­ší. Je na mizi­ně a co se týče svo­jí tvor­by, svá léta už má za sebou. Jakoby toho neby­lo málo, po jeho návra­tu do Baltimoru začí­ná řádit séri­o­vý vrah, kte­rý jako před­lo­hu svých ohav­ných činů pou­ží­vá prá­vě jeho díla. Sám Poe je vta­žen pří­mo do víru dění, neboť vrah une­sl jeho milou Emily a aby jsi zachrá­nil, musí spo­lu­pra­co­vat s míst­ní poli­cií na roz­luš­tě­ní indi­cií, kte­ré vrah v oživlých scé­nách z Poeových děl zane­chá­vá. Podaří se jim však Emily najít včas? 

Uff. Havran je přes­ně jed­ním z tako­vých fil­mů, kte­rým už jen z prin­ci­pu chce­te fan­dit aby dopad­li dob­ře, nicmé­ně jeho kva­li­ty umo­ří i tu posled­ní jis­křič­ku nadě­je ve vás. Takže proč se ten­to­krát vůbec sna­žit mazat ale­spoň tro­chu med kolem huby. Havran se jed­no­du­še nepo­ve­dl. Tečka. Nejedná se sice o kdo­ví­jak špat­nou podí­va­nou, nicmé­ně k dob­ré to má hod­ně dale­ko.

McTeigueovi se poved­lo pře­nést kla­sic­ké podo­ben­ství tero­ru na fil­mo­vá plát­na pou­ze jako sta­tic­ký obraz bez něja­ké­ho vět­ší­ho emoč­ní­ho zapo­je­ní ze stra­ny divá­ka, nebo hlub­ší­ho roz­vo­je pří­mo samot­né­ho fil­mu. Postavy pro­plou­va­jí fil­mem od jed­no­ho vodít­ka k dru­hé­mu, sem tam se vás sice poku­sí pře­svěd­čo­vat o tom, že je Havran něco víc, než jen řeme­sl­ně prů­měr­ně zpra­co­va­ná detek­tiv­ka s pun­cem lite­rár­ní­ho kla­si­ka, nicmé­ně tyto sna­hy nará­ží na bari­é­ru s nápi­sem nezá­jem. Zvláště pak když se podí­vá­me na Johna Cusacka coby samot­né­ho Poea, kte­rý jako­by se sna­žil být nevlast­ním bra­t­rem Nicolase Cage. Jeho psy­cho­tic­ký herec­ký pro­jev tomu mini­mál­ně nasvěd­ču­je. A když už nevě­ří­te ony pro­blémy s vlast­ní osob­nos­tí hlav­ní­mu hrdi­no­vi, jak může­te oče­ká­vat, že zby­tek fil­mu bude něčím odliš­ným. Havran se sna­ží ze všech sil najít si to čím vlast­ně chce být, aby po nece­lých dvou hodi­nách dora­zil ke své­mu neu­spo­ko­ju­jí­cí­mu kon­ci s kon­sta­to­vá­ním, že hle­da­ný před­mět nebyl nale­zen.  

Nezachraňuje to pak bohu­žel ani řeme­sl­ná strán­ka sním­ku. Dobová ilu­ze drží s vel­ký­mi obtí­že­mi ješ­tě pohro­ma­dě, nicmé­ně i přes někte­ré sluš­né scé­ny je zby­tek opět jen prů­měr­nou výpra­vou, kte­ré mís­ty čou­há slá­ma z bot. Nezachraňuje to ani pán na režij­ní ses­li, neboť sna­ha vyvo­lat jaké­ko­liv napě­tí se míjí napros­to účin­kem. Akční scé­ny tu téměř nejsou a ty dvě co se zde ode­hra­jí jsou spí­še na ško­du než aby stá­li za zmín­ku. 

Havran tak bohu­žel kon­čí jako sil­ně prů­měr­ná zále­ži­tost bez špet­ky zápa­lu nebo inven­ce. Příliš moc se zde spo­lé­há  na ově­ře­né postu­py a nená­roč­nost cílo­vé­ho pub­li­ka. Klasik toho­to žán­ru by si zaslou­žil dale­ko vět­ší důraz na kva­li­ty než na sna­hu udě­lat z toho snad­no stra­vi­tel­nou zále­ži­tost s něko­li­ka rádo­by šoku­jí­cí­mi zábě­ry. McTeigue se defi­ni­tiv­ně zapi­su­je do kolon­ky ruti­né­rů a Cusack díky své­mu výko­nu prav­dě­po­dob­ně vyzve Nica v příš­tích letech na sou­boj o krá­le „Loosing his shit“. Nenechte se zmást trai­le­ry.