Blade Runner 2049 [85%]

Jeden z nej­vět­ších fil­mo­vých kul­tů posled­ních dese­ti­le­tí hlá­sí návrat. Sci-fi Blade Runner Ridleyho Scotta se dočka­lo pří­mé­ho násle­dov­ní­ka od jed­no­ho z nej­ve­le­be­něj­ších reži­sé­rů sou­čas­nos­ti, kte­ré vče­rej­ším dnem vstou­pi­lo do čes­kých a slo­ven­ských kin. Pro vel­kou část pub­li­ka se jed­ná dokon­ce o fil­mo­vou udá­lost pod­zi­mu (ne-li celé­ho roku). Očekávání byla veli­ká, nicmé­ně už ze začát­ku je potře­ba říct jed­nu věc. Blade Runner 2049 je fil­mo­vá pec­ka, kte­rou si nebu­de­te chtít nechat ujít, ať už jste fanouš­ci ori­gi­ná­lu, či niko­liv.   

Důstojník poli­cie v Los Angeles K (Ryan Gosling) má pri­már­ní úkol vyhle­dá­vat a vyřa­zo­vat repli­kan­ty, kte­ří jsou na útě­ku. Doba desít­ky let sta­rých repli­kan­tů již totiž dáv­no pomi­nu­la a díky rebe­lu­jí­cím jed­notkám jsou star­ší mode­ly před­mě­tem oka­mži­té likvi­da­ce. Na jejich mís­to nastou­pi­ly nové mode­ly, kte­ré mají hlu­bo­ce vští­pe­nou posluš­nost. Jedním z nich je i K. Jeho nej­no­věj­ší úkol je najít a zlik­vi­do­vat jed­no­ho ze sta­rých mode­lů, kte­rý vystu­pu­je pod názvem Sapper Morton (Dave Bautista) a už něko­lik dese­ti­le­tí je na útě­ku. Když ho ovšem vysto­pu­je, dostá­vá se na sto­pu dale­ko zapekli­těj­ší­mu pří­pa­du, kte­rý má poten­ci­ál otřást celou lid­skou spo­leč­nos­tí...  

Předně bych asi měl říci, že nejsem úpl­ně fanou­šek jed­nič­ky. I když totiž film napl­ňu­je snad veš­ke­ré žánro­vé i pří­bě­ho­vé před­po­kla­dy pro to, abych film zbož­ňo­val, nikdy jsem si k němu nějak vře­lý vztah nevy­pěs­to­val. Slušná a ori­gi­nál­ní fil­ma­ři­na, kte­rá měla skvě­lý pří­běh, nesku­teč­nou atmo­sfé­ru a pod­ma­ni­vou audi­o­vi­zu­ál­ní strán­ku, na dru­hé stra­ně byla pro mě vždy tako­vá cizí. Toho jsem se konec­kon­ců bál i u pokra­čo­vá­ní, kte­ré tyto oba­vy napl­ňu­je, přes­to je pro mě pří­stup­něj­ší a díky tomu i vlast­ně stra­vi­tel­něj­ší. Nebál bych se tedy hned ze začát­ku ozna­čit Blade Runner 2049 za jeden z těch vyjí­meč­ných pří­pa­dů pokra­čo­vá­ní, kte­ré nejen, že vyrov­na­jí původ­ní film, v mno­hém ho i pře­ko­ná­va­jí. 

Denis Villeneuve byl totiž zatra­ce­ně dob­rá vol­ba a veš­ke­rá oče­ká­vá­ní, kte­ré s jeho pří­cho­dem k pro­jek­tu u fil­mo­vých fanouš­ků vznik­la, plní na 100%. Nový Blade Runner totiž není kla­sic­kým pokra­čo­vá­ním dle zaběh­nu­tých šab­lon, je na jed­nak ces­list­vým a soběstač­ným pří­bě­hem vol­ně nava­zu­jí­cím na udá­los­ti prv­ní­ho fil­mu o mno­ho let poz­dě­ji, dru­hak nesmír­nou poctou celé­mu svě­tu téhle znač­ky a kul­tu samot­né­mu a také roz­ší­ře­ním již tak boha­té­ho a nápa­di­té­ho fik­tiv­ní­ho vesmí­ru fil­mu vše­mi smě­ry tako­vým způ­so­bem, že si bude­te při­pa­dat jako doma, ať už jste původ­ní film vidě­li nebo ne.

Jedinečnost fil­mu se skrý­vá ovšem na mno­ha mís­tech. Ať už se jed­ná o skvě­lý pří­běh, kte­rý zvlá­dá i v tako­vém­to měřít­ku být komor­ní a osob­ní, kdy se dějo­vé zvra­ty dějí bez něja­ké­ho vět­ší­ho roz­ru­chu a důle­ži­tost pře­bí­ra­jí pře­de­vším detai­ly, nebo o napros­to feno­me­nál­ní audi­o­vi­zu­ál­ní strán­ku, kte­rá nezů­stá­vá původ­ní­mu fil­mu nic dluž­ná. Velkolepé sce­né­rie, půso­bi­vá výpra­va a fan­tas­tic­ké tri­ky, kdy 99% fil­mu vypa­dá uvě­ři­tel­ně i bez názna­ku jaké­ho­ko­liv digi­tál­ní­ho tri­ku. Roger Deakins i přes své dnes již legen­dár­ní prá­ce dává dob­rý argu­ment pro to řadit prá­vě tenhle film k tomu nej­lep­ší­mu, co v kari­é­ře vytvo­řil. Některé momen­ty ve fil­mu jsou tak vizu­ál­ně pod­ma­ni­vé, že mě nena­pa­dá za posled­ní roky žád­ný jiný film, kte­rý by mě poslal svo­jí vizu­ál­ní strán­kou takhle do kolen. Napomáhá tomu i skvost­ný hudeb­ní dopro­vod dvo­ji­ce Benjamin Wallfisch a Hans Zimmer, kte­rý i přes­to, že se mís­ty neu­brá­ní „zim­me­rov­ským“ momen­tům, je dosta­teč­ně půso­bi­vý, atmos­fe­ric­ký a vychá­ze­jí­cí z Vangelisovy kom­po­zi­ce k prv­ní­mu fil­mu na to, abych se jej nebál ozna­čit za jed­nu z nej­ná­pa­di­těj­ších a nej­pů­so­bi­věj­ších kom­po­zi­cí nejen letoš­ní­ho roku (a to pře­kva­pi­lo při zapo­je­ní vše­o­bec­ně zná­mé­ho recyklá­to­ra Hanse Zimmera i mě).   

Ostatně atmo­sfé­ra je to, co posu­nu­je Blade Runner 2049 ješ­tě o něko­lik řádů výše. Díky pre­ciz­ní­mu zpra­co­vá­ní a pod­ma­ni­vé­mu pří­bě­hu si vaši pozor­nost film udr­ží i přes svo­ji dél­ku ata­ku­jí­cí z dáli hra­ni­ci tří hodin. mohou za to pře­de­vším skvě­lí her­ci, kdy Ryan Gosling zvlá­dá tuhle podí­va­nou na svých bed­rech utáh­nout,  Délka je ostat­ně jed­ním z mála pro­blé­mů toho­to fil­mu, Harrison Ford, Ana de Armas či Robin Wright i na men­ším pro­sto­ru doká­žou zaujmout, což potě­ší pře­de­vším v pří­pa­dě Forda, kte­rý půso­bí dale­ko více ve for­mě, jako v pří­pa­dě Star Wars nebo posled­ní­ho Indiana Jonese, což je zatre­a­ce­ně víta­ná změ­na. Vychválit si zaslou­ží také Jared Leto, jehož robo­tic­ký mag­nát je jed­ním z nej­pů­so­bi­věj­ších zápo­rá­ků posled­ní doby a to i přes mini­mum pro­sto­ru, kte­rý ve fil­mu má. Jedinným pátým kolem u vozu je tak tro­chu pro mě Sylvia Hoeks, kte­rá ve své roli i přes dosta­tek pro­sto­ru nedo­ká­za­la úpl­ně pře­svěd­čit.  

Vytknout fil­mu by se tak krom její­ho výko­nu daly v pod­sta­tě jen dvě věci. Jednak je mož­ná až pří­liš dlou­hý (byť se nejed­ná o něja­ký pře­hna­ný extrém, jak by se moh­lo zdát), díky čemuž půso­bí v něko­li­ka momen­tech mož­ná až pří­liš zby­teč­ně nata­ho­va­ný a i tak tro­chu pře­šla­pu­jí­cí na mís­tě, dru­hak je mož­ná se až pří­liš v někte­rých momen­tech sna­ží divá­ko­vi odci­zit (což je spí­še můj osob­ní pro­blém fil­mu, kte­rý jsem měl i s původ­ním fil­mem z roku 1982) a díky tomu někte­ré momen­ty nefun­gu­jí tak bez­chyb­ně a pod­ma­ni­vě, jako zby­tek fil­mu. Tyhle výtky nejsou ale nijak zásad­ní­mi a dokon­ce si mys­lím, že vzhle­dem k tomu, že se jed­ná o film pro opa­ko­va­né shléd­nu­tí, tyto pro­blémy postup­ně vymi­zí a film bude zrát jako jeho před­chůd­ce.

Blade Runner 2049 je vším, v co fanouš­ci moh­li dou­fat a i něčím více. Ukázková stu­die toho, jak dělat pokra­čo­vá­ní po mno­ha letech, kte­ré není dělá­no jen pro pení­ze, ale dává napros­to doko­na­lý smy­sl. Denis Villeneuve nato­čil skvost­né sci-fi, kte­ré pat­ří mini­mál­ně po stra­ně atmo­sfé­ry a audi­o­vi­zu­ál­ní strán­ky k abso­lut­ní špič­ce kte­rá vás pože­ne do kolen. Příběhově pak nezů­stá­vá odka­zu jed­nič­ky ani tro­chu dlu­žen. Precizní fil­ma­ři­na a bez­pre­ce­dent­ní fanouš­kov­ská služ­ba. Zkrátka film, kte­rý má poten­ci­ál zrát podob­ně, jako jeho před­chůd­ce. A dal­ší nesp­por­ný důkaz toho, že Villeneuve poma­lu ale jis­tě pře­bí­rá titul jed­no­ho z nej­za­jí­ma­věj­ších fil­ma­řů sou­čas­nos­ti.