Černobylské deníky | Chernobyl Diaries [25%]

Tvůrce mno­hý­mi nená­vi­dě­nou sérií Paranormal Activity se vra­cí s dal­ší pro­duk­cí stej­né­ho raže­ní. A tak aby si jeho fanouš­ci zkrá­ti­li čeká­ní na čtvr­tou akti­vi­tu do slo­ven­ských a čes­kých kin při­chá­zí Černobylské dení­ky. I když s těmi čes­ký­mi kiny to nebu­de tak hor­ké, neboť z ofi­ci­ál­ní­ho plá­nu pre­mi­ér pro dneš­ní den ten­to sní­mek záhad­ně zmi­zel a i když zůstá­vá v nabíd­ce něko­li­ka kin, jis­to­ta jeho uve­de­ní u nás pří­liš vel­ká není, zejmé­na díky nepří­liš vel­ké­mu úspě­chu v zahra­ni­čí. Je ale vůbec o co stát?

Parta ame­ric­kých turis­tů je na výle­tě napříč met­ro­po­le­mi Evropy. Před usku­teč­ně­ním pro­hlíd­ky dal­ší­ho mís­ta na jejich tra­se, hlav­ní­ho měs­ta Ruska Moskvy, však jeden z nich při­jde s nabíd­kou, kte­rá spa­dá více do  sek­ce extrém­ní­ho turizmu než do běž­né­ho prázd­ni­no­vé­ho výle­tu. Navštívit měs­teč­ko Pripjať, měs­to duchů kte­ré po sobě zane­cha­la havá­rie jader­né elek­trár­ny Černobyl ke kte­ré došlo 26. dub­na 1986. K čtve­ři­ci hrdi­nů se při­dá­vá mla­dý pár a spo­lu s prů­vod­cem Jurijem se vydá­va­jí na ces­tu. Jejich výlet však začí­ná jinak než plá­no­va­li. Nejsou puš­tě­ni do zóny a tak je musí Jurij pro­pa­šo­vat jiným vstu­pem. Výlet ovšem nabe­re úpl­ně odliš­né­ho smě­ru v momen­tě, kdy se roz­hod­nou před setmě­ním opus­tit zónu. Při návra­tu do jejich vozi­dla totiž zjis­tí, že někdo pře­stří­hal drá­ty od zapa­lo­vá­ní. Autem se tedy z Pripjatě nedo­sta­nou a širo­ko dale­ko není nikdo, kdo by jim v tuhle chví­li mohl pomo­ci. A už vůbec ne takhle večer. 

Tomuto fil­mu jsem dal šan­ci zejmé­na díky mé vel­ké obli­bě posta­po­ka­lyp­tic­ké téma­ti­ky a čer­no­byl­ské oblas­ti. Je to mož­ná až naiv­ní moti­va­ce dávat sním­ku, kte­rý je natá­čen mnou nepří­liš oblí­be­nou for­mou, šan­ci jen kvů­li mís­tu kde se ode­hrá­vá. A naiv­ní bylo čekat od něj něja­kou smys­lu­pl­nou zába­vu s něja­kou hloub­kou nara­ti­vu. Snímek Černobylské dení­ky mě ovšem sym­bo­lic­ky pro­ples­kl a non­ver­bál­ně mi poky­nul abych začal se svo­jí nai­vi­tou něco dělat.    

Po shléd­nu­tí jsem totiž měl jed­nu jedi­nou potře­bu, zved­nout se a hla­si­tě zařvat „Bullshit!“. Když sní­mek, kte­rý se tak hrdě pyš­ní názvem nej­slav­něj­ší jader­né kata­stro­fy v názvu, nedo­ká­že vyvo­lat ani za mák atmo­sfé­ru ani roz­pad­lé­ho jader­né­ho měs­ta, něco bude asi špat­ně. Je sice ode mě asi pře­hna­né lpět pří­liš na detai­lech a roz­dí­lech mezi sku­teč­ným měs­tem a maďar­sko srb­ský­mi kuli­sa­mi kte­ré vyu­ží­va­la pro­duk­ce (dale­ko men­ší rus­ké kolo, odliš­ná archi­tek­tu­ra budov, měřít­ko veli­kos­ti měs­ta), nicmé­ně povrch­nost s jakou se tvůr­ci sna­ží oslo­vit divá­ka laci­nou náhraž­kou je až pří­liš vyso­ká. Nemluvě o nai­vi­tě ze stra­ny tvůr­ců při budo­vá­ní něja­ké atmo­sfé­ry. Aneb jede­me něco houk­ne a my se všich­ni v kině z toho pose­re­me. Sorry, ale od něče­ho co si říká horor čekám pře­ci jen troš­ku něco víc než jen začá­tek, bu bu bu ze všech stran a konec. Možná to je ovšem taky moje chy­ba a myš­len­ko­vě nějak hlou­bě­ji polo­že­né horo­ry se pros­tě dnes neno­sí. 

Problém je, že ona debi­li­ta není jen v pří­stu­pu ale i v samot­ném pří­bě­hu i cho­vá­ní postav. Archetypy dement­ních Američanů už jsem tak nějak už pře­kou­sl, nicmé­ně něko­lik ukáz­ko­vých scén tu půso­bí jako rána pán­vič­kou pří­mo do obli­če­je. Jeden pří­klad za vše. V urči­té čás­ti fil­mu jeden z hrdi­nů je pokou­sán vlky/psy/zmutovanými vever­ka­mi nebo co to je a dotyč­ná diva mu mís­to toho aby mu zavá­za­la buď ono zra­ně­ní nebo zaškr­ti­la nohu nad zra­ně­ním aby Americký chla­pec nevy­kr­vá­cel než při­jde dal­ší bu bu bu, zavá­že chlap­ci nohu na jedi­ném mís­tě, kte­ré nemá pokou­sa­né. Nejspíše něja­ká spe­ci­ál­ní meto­da prv­ní pomo­ci kte­rá se k nám ješ­tě nedo­sta­la.  O pří­liš pode­zře­lých náho­dách protka­ných scé­ná­řem ani nemluvě. 

Co si teda z Černobylských dení­ků odnést? V pod­sta­tě nic. Tvůrce by měli posa­dit na prdel a poslat na Ukrajinu aby je ty fór­ky pře­šly. Deníky totiž dopadly ješ­tě hůře než byla má prvot­ní oče­ká­vá­ní. Tvůrci si tro­pí z divá­ků doslo­va sran­du sna­hou utvo­řit atmos­fe­ric­kou horo­ro­vou koláž s náde­chem radi­a­ce. To co ovšem dosta­ne­te je radi­ač­ní guláš, kte­rý vypa­dá jako­by ho vařil pej­sek s kočič­kou. 

Hodnocení: 25%