ROZHOVOR S IGNASEM JONYNASEM

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Film Hráč vyprá­ví pří­běh o špič­ko­vém dok­to­ro­vi, kte­rý si začí­ná sázet na smrt svých paci­en­tů. Jak se toto při­ho­di­lo?

Je sta­rá prav­da, že hra je zákla­dem naší pova­hy a kul­tu­ry. Během hry se lidé roz­ví­jí, roz­ši­řu­jí si své zna­los­ti, učí se, tvo­ří apod. Během hry tvo­ří spo­le­čen­ské vaz­by, sym­bo­lic­ké sys­témy, insti­tu­ce. Kristupas Sabolius, filo­zof, kte­rý se mnou pra­co­val na scé­ná­ři, při­ne­sl myš­len­ky Huizinga, Gadamera a zvláš­tě pak Rogera Cailloise, kte­rý tvr­dí, že exis­tu­jí čty­ři typy hry – agon nebo­li sou­těž, alea nebo­li náho­da (např. kost­ky nebo rule­ta), napo­do­bo­vá­ní nebo­li mime­sis, ilinx nebo­li tou­ha po závra­ti (např. dro­gy).

Ačkoli jsou mezi nimi jis­té roz­dí­ly, všech­ny mají jed­no spo­leč­né – kaž­dá hra dává nadě­ji pře­ko­nat sám sebe, unik­nout ze sou­čas­né situ­a­ce, být lep­ší než ostat­ní. Člověk hra­je, pro­to­že se chce osvo­bo­dit od toho, co se děje kolem něj, pro­to­že sní a tou­ží po štěs­tí nebo dokon­ce bož­ství a věč­nos­ti. A zde, pře­kva­pi­vě, pře­kra­ču­je pra­vi­dla, kte­rá jsou raci­o­nál­ní a vymýš­le­ná s jis­tou ira­ci­o­na­li­tou – závra­tí, extá­zí, tran­sem. Ačkoliv je přís­ně regu­lo­va­ná, hra se rych­le sta­ne váš­ní. V nej­hlub­ším smys­lu je spo­jo­va­ná s váš­ní pro život.

Kasina, lote­rie, tele­viz­ní sou­těž­ní show, NBA, fot­ba­lo­vý prů­my­sl a showbusi­ness se nau­či­li pou­ží­vat tuto nejed­no­znač­nost, tj. kom­bi­na­ci váš­ně a rozu­mu, aby vydě­la­li pení­ze. Hra nám umož­ňu­je mani­pu­lo­vat s naši­mi život­ní­mi sila­mi, zatím­co stá­le nachá­zí­me rozum­né omlu­vy. Lidé hra­jí a budou stá­le hrát, i když jim jsou neu­stá­le před­klá­dá­ny sta­tis­ti­ky, pod­le nichž je téměř nemož­né coko­liv vyhrát. Průzkum nám uka­zu­je, že živo­ty vět­ši­ny lote­rij­ních výher­ců kon­čí tragé­dií. Někteří z nich jsou poslá­ni do věze­ní, oddě­le­ni od svých rodin nebo jed­no­du­še zmi­zí beze sto­py. Vedle toho v sou­čas­né spo­tře­bi­tel­ské spo­leč­nos­ti exis­tu­je model šťast­né­ho živo­ta, kte­rý pat­ří vítě­zi. Úspěšný busi­nessman je ten, kte­rý vyhra­je pro­ti dru­hým, vyhra­je závod a vyhra­je své mili­o­ny. Dokonce, i když si kupu­je­me limo­ná­du, je nám nabí­ze­na výhra – v nadě­ji, že se pod víč­kem scho­vá­vá něco vel­mi důle­ži­té­ho. Takže kapi­ta­lis­mus zne­u­ží­vá té eufo­rie z vítěz­ství a nutí nás neu­stá­le hrát.

Náš film se sna­ží pocho­pit, co se děje, když jeden tako­vý člověk-hráč je posta­ven až na hra­ni­ci, kde čelí živo­tu a smr­ti. S jen malou změ­nou sou­řad­nic se vášeň pro život mění v tou­hu po smr­ti. Nebo je to stej­né? Nakonec i Freud měl cosi tako­vé­ho na mys­li, když hovo­řil o „pudu k smr­ti“. Kromě toho tato oso­ba je post­so­vět­ský jedi­nec, což zna­me­ná, že je cynic­ký a zou­fa­lý a již nevě­ří vět­ši­ně ide­o­lo­gic­kých her. Hledá svou vlast­ní hru, pro­to­že se nechce při­způ­so­bo­vat absur­di­tě her, kte­ré vytvo­ři­li ti moc­něj­ší. Toto je muž, kte­rý je veden posta­po­ka­lyp­tic­kou morál­kou – pro něj již svět zko­la­bo­val, tak­že jedi­né, co zbý­vá, je hrát hru posled­ní­ho času. Zde zís­ká­vá banál­ní frá­ze „život je hra“ jis­tou iro­nic­kou parafrá­zi: „smrt je také hra“.

Toto nevy­hnu­tel­ně vyvo­lá­vá otáz­ku o morál­ce. Vypadá to, jako bys­te svým fil­mem chtěl vyjá­d­řit dia­gnó­zu o kri­zi morál­ky.

Morálka, eti­ka, uvě­do­mě­ní – toto jsou kate­go­rie, kte­ré je v 21. sto­le­tí stá­le více obtíž­né vní­mat bez jis­té­ho dvoj­smys­lu. Náboženská a poli­tic­ká deval­va­ce, vliv tele­vi­ze, sna­ha o vlast­ní maxi­mál­ní pohod­lí a hle­dá­ní zába­vy jsou neu­stá­le posou­va­né limi­ty, jejichž poru­še­ní by bylo dří­ve pova­žo­vá­no za „pro­hře­šek“. Jsme nuce­ni se potý­kat s kru­tý­mi etic­ký­mi para­do­xy a tato kon­fron­ta­ce způ­so­bu­je mno­ho zkla­má­ní a agre­se. Toto uni­ver­zál­ní a glo­bál­ní dile­ma je v Litvě odha­le­no svým spe­ci­fic­kým způ­so­bem. Historická nedů­vě­ra v ide­o­lo­gie, zvlášt­ní pokry­tec­tví for­mo­va­né sovět­ským sys­té­mem, to vše nás činí prvotříd­ní­mi anti-idealisty.

V našem fil­mu je scé­na, kde hlav­ní posta­va obdr­ží oce­ně­ní jako nej­lep­ší dok­tor. Tou cenou je hrne­ček se sym­bo­ly Ministerstva zdra­vot­nic­tví a deset ener­ge­tic­kých müs­li tyči­nek nazva­né Hematogen. Jak by se měl cítit? Jako pro­ta­go­nis­ta Kafkova „Procesu“? Jako někdo, kdo je zapo­jen do absurd­ní spo­le­čen­ské hry, kde je jen bez­vý­znam­ným prv­kem? Kdyby měl ale­spoň něja­kou nadě­ji, mož­ná by se roz­ho­dl zahá­jit revo­lu­ci. Ale on již viděl revo­lu­ce a ví, že je to jen dal­ší bez­vý­znam­ná paro­die na hru. A zejmé­na ten­to pocit absur­di­ty je star­tov­ním bodem děsi­vé­ho sebe­ur­če­ní. Když vy všich­ni již hra­je­te hru se mnou, tak já se k vám při­dám. Jenže ten­to­krát – až do samé­ho kon­ce.

Je Hráč sku­teč­ným pří­bě­hem? Je zalo­žen na sku­teč­ných udá­los­tech?

Téměř. Pracoval jsem jako zří­ze­nec na psy­chi­at­ric­ké kli­ni­ce ve Viliniusu a Kristupas pra­co­val v Itálii s inva­lid­ní­mi lid­mi. Když jsme psa­li scé­nář, udě­la­li jsme si roz­sáh­lý prů­zkum. Setkali jsme se s řadou lidí a vyslech­li si pře­kva­pi­vé pří­běhy. A tyto zku­še­nos­ti, stej­ně jako kon­zul­ta­ce s léka­ři, nám pomoh­ly pocho­pit nejen to, jak fun­gu­je záchran­ná služ­ba, ale také jak pro­ti­chůd­ná roz­hod­nu­tí mohou tito lidé činit.

Objevili jsme i mno­hem hor­ší pří­běhy. Některé z nich byly pub­li­ko­vá­ny v médi­ích. Proto jsme pře­svěd­če­ni, že tako­vá­to hra se může snad­no roz­jet. Může se to dít prá­vě v tuto chví­li. Nicméně toto není film o pro­blé­mech zdra­vot­nic­ké­ho sek­to­ru. I když ambu­lan­ce a nemoc­nič­ní jed­not­ky inten­ziv­ní péče jsou boha­tým zdro­jem lid­ských dra­mat a kri­tic­kých situ­a­cí. Hráč vyprá­ví o nás, dneš­ních lidech žijí­cích v této době a v této spo­leč­nos­ti. Je nevy­hnu­tel­né, že když se ocit­ne­me v extrém­ní situ­a­ci, kaž­dý z nás by pře­hod­no­til svůj žeb­ří­ček hod­not. Svým způ­so­bem kaž­dý z nás je Vincentas.

Ve fil­mu je snad­né roz­po­znat prv­ky thrille­ru, kri­mi nebo tragi­ko­me­die, nicmé­ně zákla­dem pří­bě­hu je tra­dič­ní dra­ma­tic­ká struk­tu­ra. Jak jste vybí­ral žánr?

Během pří­prav fil­mu vzni­ka­ly růz­né ver­ze scé­ná­ře, kte­ré byly opa­ko­va­ně pře­pi­so­vá­ny, zkou­še­li jsme růz­né záplet­ky i růz­né žán­ry. Některé ze scén byly zro­ze­ny ve sna­ze expe­ri­men­to­vat s mož­ný­mi vol­ba­mi postav, ne pod­le toho, co by potě­ši­lo tvůr­ce fil­mu nebo divá­ky. Jen jsme naslou­cha­li aktu­ál­ním okol­nos­tem. Thriller nebo kri­mi by vyža­do­va­li řád­ný mani­che­is­mus postav, ve kte­rém je jas­né, kdo před­sta­vu­je dob­ro a kdo zlo. Komedie nebo tragi­ko­me­die vedou pří­mo ke spo­le­čen­ské a antro­po­lo­gic­ké kri­ti­ce, kde vše skr­ze paro­dii dostá­vá pře­hna­ný roz­měr. Zatímco kla­sic­ké dra­ma je per­fekt­ní čis­tý žánr, když chce­te vyprá­vět uce­le­ný a pou­ta­vý pří­běh a ome­zit tak „komen­tá­ře“ scé­náris­tů sedí­cích v záku­li­sí nebo este­tic­ké orna­men­ty.

Vy sám pra­cu­je­te v oblas­ti fil­mu, diva­dla a rekla­my. Tento film je také jakousi kom­bi­na­cí růz­ných este­tic­kých a kine­ma­to­gra­fic­kých tra­dic. Co Vás ved­lo k tako­vé­mu roz­hod­nu­tí?

Chtěl jsem, aby byl film vizu­ál­ně boha­tý, ale aby nebyl odtr­žen od rea­li­ty. Kromě toho měl být půso­bi­vý nejen samot­ným pří­bě­hem, ale také aby byl dosta­teč­ně kri­tic­ký k naše­mu spo­le­čen­ské­mu pro­stře­dí. Když jsem řešil vizu­ál­ní pro­blémy podob­ných „ost­rých doku­men­tů“, čer­pal jsem zku­še­nos­ti z kla­si­ky repor­táž­ní foto­gra­fie dva­cá­té­ho sto­le­tí – Weege (Arthur Fellig) a Enrique Metinides. Ti dva, jako nikdo jiný, doká­za­li vidět filo­zo­fic­ké a este­tic­ké důsled­ky v dra­ma­tic­kých pou­lič­ních udá­los­tech. Skrze jejich zmr­za­če­nou fyzič­nost a jak­si děsi­vé obra­zy pro­stu­pu­je nepo­chyb­ně více vrst­vá rezo­nan­ce význa­mů. Ve fil­mu jsme chtě­li dosáh­nout podob­né­ho efek­tu – něče­ho, co uka­zu­jí doku­men­tár­ní obra­zy jako „dru­hé dno“, nebo rea­lis­mus, skr­ze kte­rý pro­ni­ka­jí meta­fo­ry a sym­bo­ly lid­ské exis­ten­ce. To je důvod, proč byl film nato­čen u moře a v pří­sta­vu Klaipeda. Je to jako mar­gi­nál­ní situ­a­ce mezi vodou a zemí, od kte­ré se geo­gra­fic­ký refe­renč­ní bod posou­vá smě­rem k vnitř­ní­mu svě­tu postav. Když hovo­ří­me o osob­ních zku­še­nos­tech, kte­ré ovliv­ni­ly este­tic­kou rovi­nu fil­mu, měl bych zmí­nit něko­lik aspek­tů. Práce v rekla­mě mne nau­či­la něko­lik důle­ži­tých věcí: za prvé, schop­nost při­způ­so­bit odpo­ví­da­jí­cí styl dané­mu pří­bě­hu a nedo­stat se s obra­zy do „prázd­né réto­ri­ky“ a za dru­hé, dosáh­nout maxi­mál­ní­ho vizu­ál­ní­ho výsled­ku s co nejmen­ším roz­poč­tem. Na dru­hou stra­nu moje diva­del­ní zku­še­nos­ti mi umož­ni­ly se nebát krát­ké natá­če­cí doby a ome­ze­né­ho množ­ství směn a zkou­šet sta­teč­ně impro­vi­zo­vat s her­ci pro zís­ká­ní maxi­mál­ní auten­ti­ci­ty.