Rozhovor s režisérem a scénáristou Bora Dagtekinem

Načítám počet zobrazení...

I když FAKJŮ PANE UČITELI není pokračováním Vašeho filmového debutu „Turečtina pro začátečníky“, tým, který na obou filmech pracoval, jak před kamerou, tak i za ní, je téměř stejný. Jak k tomu došlo?
Když jsme natáčeli Turečtinu pro začátečníky, Lena Schömannová z Constantin Filmu i já jsme věděli, že bychom rádi udělali další film s Elyasem M’Barekem. Věděli jsme, že po všech těch rolích teenagerů, by ho bylo zajímavé vidět v roli dospělé postavy a chtěli jsme zjistit v jaké. Začal jsem tedy přemýšlet o prostředí, které by nejlépe fungovalo pro komickou, ale zároveň úžasnou mužskou postavu. A protože jsem chtěl už léta udělat středoškolskou komedii, došlo mi, že Elyas by byl skvělý v roli poněkud drsného anti-učitele.

Tuší Elyas M’Barek, že ho považujete za ideální typ pro role drsňáků?
Elyas má velký smysl pro humor. Miluje šílené postavy. A myslím si, že by to bylo plýtvání jeho talentem, kdybych napsal postavu „měkkoty“právě pro něj. V Německu žije spousta jiných lidí, kteří tento ideál splňují. Navíc, Elyase si nejvíce užijete, když hraje extrémní role. Jeho komediální talent nejlépe zazáří v intenzivních postavách, v těch, které se angažují v opaku politicky korektního dialogu. Je velmi přesvědčivý v obhroublých, svalnatých mužských rolích. V tomto ohledu dnes zaplňuje „mezeru na trhu“ a nemá žádnou konkurenci.

Bylo těžké dostat zelenou pro tento film?
Film jsme představili distributorovi relativně brzy. Námět byl velmi dobře přijat, všude kam jsme šli. Spolu s Lenou Schomannovou a Martinem Moszkowiczem jsme měli pocit, že to byla ideální doba pro to natočit něco o učitelích a studentech. Je to už dávno, co někdo udělal takový film v Německu, i když tzv. „Paukerfilm“ (středoškolská komedie) je ve skutečnosti jedním z určujících německých žánrů.
John Hughes a bezpočet dalších amerických režisérů se tímto žánrem inspirovalo a mělo obrovský úspěch na mezinárodním trhu.

Je pravda, že máte spoustu učitelů ve své vlastní rodině?
Moje matka a sestra jsou učitelky, i můj švagr. Moje matka učila na základní škole, kam jsem chodil. Mnoho z mých učitelů navštěvovalo náš dům a dost brzy jsem pochopil, jak se učitelé chovají, když nejsou ve škole. Slyšel jsem, o čem se baví ve sborovně a zjistil jsem, že jsou v soukromí celkem ironičtí a ne nutně přechytřelí suchaři, za které je lidé považují. Také jsme si udělali obsáhlý průzkum. Podívali jsme se do učitelských příruček a přímo vedli hovory s několika učiteli.

Musel jste se při psaní scénáře držet zpátky, abyste zcela nezlehčil profesi své matky?
Naše producentka Lena Schömannová také pochází z učitelské rodiny. Takže i pro ni bylo důležité, abychom se po učitelích „nevozili“, což se často stává v jiných filmech. V mnoha komediích z let 1980 a 1990 jsou učitelé často zobrazováni jednorozměrně, jako úplní idioti, do kterých si ostatní postavy promítají věci jako je nenávist nebo první láska; ale to se obvykle provádí velmi neohrabaným způsobem. Chtěli jsme ukázat, že být učitelem, je tak trochu i vášní. Průzkumy ukazují, že učitelství je jednou z nejuznávanějších profesí v Německu. I přes jejich pedagogické sekýrování, učitelé na nás mají stále ohromný vliv, když vyrůstáme. A to je jeden z důvodů, proč jsme je chtěli ukázat v pravém světle, i když to děláme s lehkostí. Například postava Karoline Herfurthové chce pro své studenty jen to nejlepší. Jenže nemá schopnost být asertivní, jak by měla. Ale v průběhu filmu se to učí s pomocí Elyasovy postavy. Na filmu FAKJŮ PANE UČITELI je skvělé, že učitelé mají stejné problémy jako teenageři. Zamilovávají se do sebe, hledají svoje místo ve společnosti a prochází významnou fází osobního vývoje.

Ve FAKJŮ PANE UČITELI se Karoline Herfurthová objeví v komediální roli, pro ni první po velmi dlouhé době. Co Vás vedlo k jejímu obsazení?
Karo odstartovala svou kariéru filmem Holky to chtěj taky a nic nemůže být víc komediální než tato komedie. Pak natočila spoustu žánrových filmů, a protože je tak skvělou herečkou, hrála také mnoho hlubokých a dramatických rolí. Nebyl jsem si jistý, že by měla zájem dělat další komedii, ale doufal jsem, že to zváží. Přišla na první kamerové zkoušky s Elyasem a ti dva spolu byli prostě fantastičtí. Také si myslím, že se jí role Lisi Schnabelstedtové líbila. Vždy se při psaní scénáře snažím, aby měli herci s čím pracovat. Dávám si pozor na to, aby postava prošla všemi emocionálními fázemi tak, aby to bylo pro dobré herce skutečně zajímavé. A myslím, že se Karo líbilo, jak se film zabývá mnoha aspekty jejího charakteru. Lisi Schnabelstedtová je potrhlá a zábavná, ale zároveň má velmi klidné a emocionální momenty. Ztělesňuje morální jádro příběhu.

Je pro Vás jednodušší psát dialog, když už víte dopředu, kdo bude danou roli hrát?
Rozhodně ano. Když píšu, vždy přemýšlím o tom, kdo by mohl tu roli hrát. V případě televizních seriálů, které jsem v minulosti napsal, jsem byl vždy hned od prvního momentu zapojen do castingu. Tento proces je mnohem důležitější v televizním seriálu, než v celovečerním filmu, protože v televizním seriálu máte dostatek času na to, abyste z jednotlivých postav vyždímali absolutně všechno. Pokud herci nedokáží přijít s vlastními nápady a neinspirují nás svými výkony, pak to dostává autora do svízelné situace. Sledoval jsem Elyase a Josefinu Preussovou a Dianu Amftovou a rozvíjel nové nápady, jakým směrem by se jejich postavy mohly vyvíjet. Zároveň se domnívám, že i když jste scénárista, měli byste s herci spolupracovat. Musíte poznat jejich talent a psát věci, které jim jsou šité na míru. Nemyslím si, že by se mělo očekávat, že herci prostě zvládnout udělat všechno: to by bylo absurdní. Úkolem režiséra je pro ně role vytvořit, nebo danou roli v koordinaci s nimi rozvíjet - roli, kterou jako herci přivedou dokonale k životu, a která jim umožní herecky zazářit.