Rozhovor se scenáristou Petrem Jarchovským

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Příběh mani­pu­lu­jí­cí uči­tel­ky vychá­zí z vašich reál­ných zážit­ků coby žáka základ­ní ško­ly. Co vás při­mě­lo se k tomu­to pří­bě­hu po tak dlou­hé době vrá­tit a zpra­co­vat jej?
Situace, kte­rou se scé­nář k Učitelce inspi­ro­val, se reál­ně ode­hrá­la na kon­ci sedm­de­sá­tých let a zásad­ně for­mo­va­la můj pohled na svět. Zápas s uči­tel­kou, kte­rá zne­u­ží­vá své posta­ve­ní, odrá­ží jak dobou pod­mí­ně­ná, tak nad­ča­so­vá morál­ní dile­ma­ta. Reálná rodin­ná his­tor­ka pře­tr­va­la svo­jí inten­zi­tou v rodin­né myto­lo­gii. Celá ta léta byla při nej­růz­něj­ších pří­le­ži­tos­tech zno­vu a zno­vu při­po­mí­ná­na a pře­vy­pra­vo­vá­na. Události, kte­ré se ode­hrá­ly na jed­né kon­spi­ra­tiv­ní rodi­čov­ské schůz­ce, mě inspi­ro­va­ly k vari­a­ci na žánr soud­ní­ho dra­ma­tu.

Do jaké míry vychá­ze­jí vaše posta­vy a jejich osu­dy ze sku­teč­nos­ti a do jaké míry jde o fik­ci?
Většina mých scé­ná­řů se tak či onak opí­rá o reál­né udá­los­ti a má své kon­krét­ní předob­ra­zy. Ke klí­čo­vé dra­ma­tic­ké situ­a­ci jsou i v pří­pa­dě Učitelky v prů­bě­hu výstav­by scé­ná­ře při­dá­ny dal­ší díl­čí situ­a­ce, kte­ré ji obo­ha­cu­jí, ať již se jed­ná o reál­né, ane­bo fik­tiv­ní pří­běhy. Výsledný tvar je tak koktej­lem desti­la­ce reál­ných zážit­ků a násled­né fabu­la­ce.

Jak jste jako dítě vní­mal to mani­pu­la­tiv­ní a dik­tá­tor­ské uči­tel­či­no cho­vá­ní? Vzbuzovala ve vás uči­tel­ka strach, nebo si stá­le nechá­va­la svou mas­ku las­ka­vos­ti? Byl jste i vy sám mezi dět­mi, kte­ré muse­ly uči­tel­ce jak­ko­liv „pomá­hat“? Nebo vaši rodi­če?
V reál­ném živo­tě se uči­tel­ka pod mas­kou mamin­kov­ské las­ka­vos­ti cho­va­la poně­kud pri­mi­tiv­ně­ji než její fil­mo­vá podo­ba. Aby se její posta­va moh­la stát pře­svěd­či­vou a nad­ča­so­vou, vyba­vi­li jsme ji vět­ší rafi­no­va­nos­tí, inte­li­gen­cí a sex-appealem. Moje mamin­ka teh­dy pra­co­va­la jako účet­ní na letiš­ti, tak­že dile­ma, kte­ré řeší ve fil­mu otec Danky Kučerové v podá­ní Czongora Kassaie, bylo jejím dile­ma­tem a jeho prů­běh a vývoj je rea­li­tě vel­mi blíz­ký. Situace samot­né Danky Kučerové ovšem neby­la situ­a­cí mojí, nýbrž jed­né mé teh­dej­ší spo­lu­žač­ky.

Jaká byla pod­le vás ve sku­teč­nos­ti moti­va­ce uči­tel­ky?
Podobná, ne-li stej­ná, jaká je moti­va­ce uči­tel­ky ve fil­mu. Stejně jako naše posta­va byla patr­ně pře­svěd­če­ná, že se nedě­je nic špat­né­ho, že jde o vzá­jem­nou pomoc, fun­gu­jí­cí sys­tém slu­žeb a pro­ti­slu­žeb, na kte­rém je fun­go­vá­ní svě­ta zalo­že­né. Ve výsled­ku jde o destruk­tiv­ní model, kte­rý bohu­žel fun­go­val v teh­dej­ší době a exis­tu­je v nezten­če­né míře i v době dneš­ní.

Podobné pří­běhy se jis­tě ode­hrá­va­jí kde­ko­liv na svě­tě i v dneš­ní době, tím je pří­běh vlast­ně nad­ča­so­vý. Na dru­hou stra­nu dnes zase někdy žáci šika­nu­jí uči­te­le. Jak moc se pod­le vás škol­ství za těch tři­cet let změ­ni­lo?
Školství se mož­ná změ­ni­lo, ale lid­ské pova­hy se v čase nemě­ní. Učitelka je dra­ma­tem lid­ských posto­jů a vyprá­ví o stře­tu těch­to posto­jů. Ukazuje mecha­nis­mus, jakým se rodí odva­ha čelit zlu a v jakém posta­ve­ní se oci­ta­jí její nosi­te­lé nezá­vis­le na dobo­vém kon­tex­tu. Bez sta­teč­ných lidí, kte­ří sebe­rou odva­hu bez­prá­ví čelit, nemů­že exis­to­vat svo­bod­ná spo­leč­nost. A to pla­ti­lo stej­ně dří­ve, jako to pla­tí nyní.

Původně byl pří­běh zasa­zen do pro­stře­dí praž­ské před­měst­ské ško­ly. Nakonec jste ho pře­su­nu­li do slo­ven­ské met­ro­po­le, v Bratislavě se i natá­če­lo. Mělo to něja­ký vliv na samot­ný pří­běh?
Když jsme z pro­du­cent­ských důvo­dů dospě­li k roz­hod­nu­tí situ­o­vat pří­běh na Slovensko, uká­za­lo se, že naše spo­leč­ná his­to­rie tako­vé­mu pře­su­nu vůbec nebrá­ní. Na pří­bě­hu a reá­li­ích se nemu­se­lo měnit nic pod­stat­né­ho. Energie, s jakou se na rea­li­za­ci Učitelky podí­le­li slo­ven­ští fil­mo­ví tvůr­ci a her­ci, při­nes­la pro nás s Honzou Hřebejkem důle­ži­té a občer­stvu­jí­cí tvůr­čí impul­zy, kte­ré se, jak dou­fá­me, odrá­že­jí ve výsled­ném fil­mu.

Když jste pří­běh psal, mys­lel jste již na něja­ké kon­krét­ní her­ce? Jak moc důle­ži­tou roli sehrál dět­ský cas­ting?
Velmi inspi­ra­tiv­ní byl cas­ting, kte­rý pro­bí­hal mezi neo­kou­ka­ný­mi a pro nás čas­to nezná­mý­mi vyni­ka­jí­cí­mi slo­ven­ský­mi her­ci. Jejich exis­ten­ci v našich posta­vách pak neru­ší kon­tex­ty jiných rolí a dochá­zí k poci­to­vé­mu pro­po­je­ní s posta­va­mi. Na kon­krét­ní her­ce se při psa­ní nesna­žím mys­let, to by ome­zo­va­lo naši inspi­ra­ci při násled­ném obsa­zo­vá­ní rolí. Pokud mám potře­bu si ve fan­ta­zii obsa­dit něja­ké herec­ké fan­to­my, sním o „Olympanech“: tak­že v mých před­sta­vách pak mé posta­vy ztvár­ňu­je tře­ba Vladimír Menšík, Hugo Haas, Dana Medřická, Jiří Hrzán, Petr Čepek…

Každý tvůr­ce má svá zásad­něj­ší a méně zásad­ní téma­ta. Jak moc důle­ži­té pro vás bylo napsá­ní toho­to scé­ná­ře?
Pokud jde o autor­skou lát­ku – niko­li pro­du­cent­ský pro­jekt – jde vždyc­ky o téma, kte­ré spo­leč­ně s reži­sé­rem vní­má­me jako zásad­ní. Film nevy­tvo­ří­te během inspi­ra­tiv­ní­ho zábles­ku v kavár­ně jako bás­nič­ku. Některé lát­ky kon­den­zu­jí celý život. Když se roz­tok sta­ne nasy­ce­ným a okol­nos­ti jsou pří­z­ni­vé, vznik­ne film. Tak tomu bylo i v pří­pa­dě Učitelky. Nejčastější otáz­ka, na kte­rou se Vás lidé jako sce­náris­ty pta­jí, zní: „Jak dlou­ho jste ten či onen scé­nář psal?“  Vždycky mě fas­ci­no­va­la tahle potře­ba odmě­řo­vat tvůr­čí pro­ces v čase. V pří­pa­dě Učitelky mohu odpo­vě­dět, že jsem ji psal plus mínus osmatři­cet let.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře