Horem pádem - film roku 2004

Hranice, nákla­ďák, dvo­ji­ce řidi­čů na česko-německém pře­cho­du, ner­vo­zi­ta, že nevy­jde to co má vyjít. Takhle začí­ná jeden ze dvou hlav­ních pří­bě­hů fil­mu Horem Pádem. Ta dvo­ji­ce řidi­čů osob jsou pře­va­dě­či Milan (Jan Budař) a Goran (Zdeněk Suchý), kte­ří pře­vá­že­jí hro­ma­du ile­gál­ních uprch­lí­ků mezi Německem a Českem. Po úspěš­ném pře­vo­zu vysa­dí uprch­lí­ky v lese. Ale bohu­žel nedo­ká­žou oprav­du vysa­dit všech­ny a uvnitř nákla­ďá­ku zapo­me­nou něko­li­ka měsíč­ní dítě. A to jsou nuce­ni dítě pro­dat do bezdět­né rodi­ny Františka (Jiří Macháček) - jeho druž­ce Milušce (Nataša Burger). František je odda­ný Sparťan a Miluška šíle­ně tou­ží po dítě­ti.

Druhým pří­bě­hem je pří­běh rodi­ny, staré­ho otce, vyso­ko­škol­ské­ho pro­fe­so­ra Otakara (Jan Tříska), jeho mla­dé part­ner­ky Hany (Ingrid Timková) a jejich spo­leč­né dce­ry (Kristýna Liška Boková). Otec během před­náš­ky stu­den­tům dosta­ne mrt­vi­ci, a tak se roz­hod­ne, že chce před smr­tí ješ­tě vidět své­ho prvo­ro­ze­né­ho syna Martina (Petr Forman), kte­rý žije v Austrálii a své­ho otce nerad vidí.

Nesmíme zapo­me­nout na man­žel­ku Otakara, Věru (Emilía Vašáryová), se kte­rou se během dva­ce­ti let Otakar neroz­ve­dl, přes­to­že s ní přes dva­cet let nemluvil.Kterou sice nerad vidí, ale jeho syn potře­bu­je od mat­ky pod­po­ru, aby se s ním mohl setkat, tak i na ni při­jde řada.

Je doce­la ško­da, že se oba dva pří­běhy (Františka a Otakara) málo spo­ju­jí, že jedi­né, co je spo­ju­je jsou emi­gran­ti a něko­lik málo scén. Protože oba pří­běhy by moh­li fun­go­vat úpl­ně samo­stat­ně, není mezi nimi sko­ro žád­ny spo­ju­jí­cí prvek.

Scénárista Petr Jarchovský šel s dobou a napsal dva důle­ži­té pří­běhy na téma emi­gran­tů a emi­gran­tů a aktu­ál­ní kri­ti­kou moder­ní doby, jak boha­tých lidí, rodi­na Otakara, tak chudých, jako je rodi­na Františka. A taky tro­chu o téma­tu raso­vé tole­ran­ce a neto­le­ran­ce.

Věra žije v žiž­kov­ské čtvr­ti plné ciká­nů a při­stě­ho­val­ců z růz­ných čás­tí svě­ta, se cítí cizím člo­vě­kem mezi ostat­ní­mi lid­mi, cítí ‚že mezi ně nepat­ří a je z toho otrá­ve­ná.

František je zary­tý spar­ťan­ský fan­da, kte­rý má svým způ­so­bem rasis­tic­kou krev, kte­rá sne­se pou­ze bílou rasu. Ale jeho man­žel­ka Miluška šíle­ně tou­ží po dětech, kte­ré sama nemů­že mít, a tak sne­se i kou­pe­né dítě, přes­to­že je tma­vé bar­vy. A díky tomu se na čas z něho stá­vá oprav­du nor­mál­ní člo­věk.

Martin je emi­grant, kte­rý si v Austrálii našel nový život, nové uplat­ně­ní, své­ho koníč­ku foto­gra­fo­vá­ní. Našel si tam svou ženu – čer­né ple­tí, se kte­rou je šťast­ný. A má s ní samo­zřej­mě své­ho syna.

Nebylo by scé­ná­ře bez reži­sé­ra, kte­rý tuto lát­ku vez­me do kleští a udě­lá ze scé­ná­ře dob­rý film. Hřebejk pat­ří mezi lep­ší, posled­ní dobou nej­lep­ší, čes­ké reži­sé­ry, a tak jeho film je vždy zají­ma­vý a plný herec­kých kon­cer­tů. A film Horem Pádem má kon­cer­tů hned něko­lik.

Největší herec­kou posta­vou je Emília Vášáryová, kte­rá svou Věru doká­za­la zahrát s tako­vou přes­nos­tí. Ve fil­mu bylo její kaž­dé ges­to zahrá­no upřím­ně a oprav­do­vě, že mi při­pa­da­lo, jako kdy­by potí­že Věry oprav­du pro­ži­la, svě­tem zka­že­ná, psy­chic­ky nevy­rov­na­ná. A hlav­ně šíle­ně závi­dí­cí své­mu man­že­lo­vi, že má krás­nou a mla­dou part­ner­ku, krás­nou dce­ru, kte­rou celá rodi­na má ráda. A to mu dává oprav­du naje­vo. Věra žije sama, bez rodi­ny, bez syna, kte­rý se odstě­ho­val do Austrálie.

Druhý herec­ký kon­cert je Jiřího Macháčka, kte­rý je obsa­zen pro­ti své­mu obvyk­lé­mu herec­ké­mu par­tu. Hraje napros­té­ho ztros­ko­tan­ce, kte­rý není zrov­na nej­chytřej­ší, má hod­ně vad, má už hod­ně spat­ných věcí, za kte­ré byl už něko­li­krát ve věze­ní. A to všech­no je kvů­li tomu, že je zatvrd­lý Sparťan a se svo­jí par­tou, kte­rá ho už něko­li­krát pod­ra­zi­la, neu­stá­le je ve spo­je­ní, a tím ho stá­le tahá ke dnu. Přestože se František sna­ží, aby tomu tak neby­lo. Má svo­jí milu­jí­cí man­žel­ku, dost nešťast­nou, kte­rou milu­je a kvů­li ní se sna­ží být lep­ší, než byl, aby si mohl dovo­lit lep­ší prá­ci než hlí­dá­ní v luna­par­ku.

Kdybych roze­pi­so­val kaž­dé­ho her­ce v tom­to fil­mu, byla by to dlou­há recen­ze. Hřebejk ví, jaké her­ce si do své­ho fil­mu zvát. A tak je úspěch zaru­če­ný. Bylo obsa­ze­no mno­ho her­ců, kte­ří pat­ří k men­ší herec­ké špič­ce čes­ké­ho i slo­ven­ské­ho herec­tví. Pozval si i hvězdy, jako je Jan Tříska, kte­rý má taky svo­ji roli k neza­po­me­nu­tí.

Nesmíme zapo­me­nout na Hřebečkovi oblí­be­ná sóla her­ců i jídel­ní­ho sto­lu. Každý z her­ců má svůj del­ší mono­log, kte­rý jej více cha­rak­te­ri­zu­je, a upřes­ní proč je jeho život tako­vý, jaký je.

Kombinace Hřebejka jako reži­sé­ra, Jarkovského jako scé­na­ris­ty a mno­ha zku­še­ných her­ců, kte­ří přes­ně hra­jí do potřeb pří­bě­hu, dává film, kte­rý je zají­ma­vý sám o sobě, s pří­bě­hem, kte­rý jsme moh­li pro­žít sami, kdy­bychom byli ve v té spo­leč­nos­ti, jaká ve fil­mu je, při­ná­ší jeden z nej­lep­ších čes­kých fil­mů roku 2004.

Photo © Falcon