Hodnocení článku
(zatím nehodnoceno)
Loading...Ten nejzkroušenější člověk pod sluncem musí zachránit svět před štěstím...
Vince Gilligan se už díky vytvoření seriálu Perníkový táta i jeho spin-offu Volejte Saulovi zapsal mezi nejvýraznější televizní tvůrce 21. století, po všech těch letech se ovšem rozhodl, že nechce jen donekonečna rozšiřovat světa Waltera Whitea a Saula Goodmana. U Apple TV tak začal chystat svou seriálovou novinku s názvem Pluribus, i když poté zmiňovaný seriál Volejte Saulovi jako showrunner opustil po 3. sérii, v hlavní roli se přesto představuje Rhea Seehorn, která ve Volejte Saulovi ztvárnila Kim Wexler. Žánrový odklon poté nemohl být u Gilliganovy novinky výraznější; po letech strávených ve světě drog a kriminálních živlů se totiž vydává cestou sci-fi. Ovšem velmi specifické sci-fi, kterou Gilligan utvrzuje, že člověk může být i v roce 2025 zatraceně kreativní. A postarat se tak minimálně o jeden z nejvýraznějších seriálů letošního roku.
Je to seriál o kolektivní mysli, kdy je většině obyvatel lidstva skrze rádiový signál vnucován pocit radosti a štěstí. Hlavní hrdinka Carol, kterou ztvárňuje zmiňovaná Seehorn, je poté jedním z posledních obyvatel planety Země, která není obětí této kolektivní mysli, a musí zjistit původ i podstatu tohoto záhadného vlivu. Zajímavost podtrhuje fakt, že je Carol pravděpodobně nejzkroušenějším člověkem na planetě, což je výrazný kontrast oproti pozitivní kolektivní mysli. Gilligan má již se sci-fi zkušenosti díky práci na seriálu Akta X, nyní ovšem přichází s nápadem, který strhne právě i ústřední postavě. Carol totiž není předurčena k tomu stát se prvoplánovou hrdinkou a spasitelkou lidstva. I přes specifickou formu „konce světa“ u ní nedochází k otočení její povahy o 180 stupňů. Divák sleduje specifickou apokalypsu především její optikou, dává si poté na čas v rámci vyprávění i budování napětí. Seriál přesto nikdy nezačne být nezajímavý. I díky faktu, že z něj skutečně čiší originalita a pocit, že Gilliganovi jeho uznávaný status nevlezl do hlavy. Těžko říct, zda existuje vůbec šance, že se Pluribus jednou stane takovou kultovní záležitostí jako Pluribus, po 1. sérii k tomu nicméně může být alespoň slušně nakročeno.
Hlavní postava, která si prochází výrazným vývojem. Rozpočet, na kterém se očividně tak úplně nešetřilo. A zároveň snadný prostor pro divácké interpretace, které možná úplně nevyloučí ani (Applem již předem objednaná) 2. série. V Pluribusu jde samozřejmě najít jakousi paralelu na osoby, které v reálném životě často nazýváme jako ovečky (tedy lidi, kteří nekriticky následují jeden názor bez vlastního přemýšlení a pravidelně se s nimi setkáváme nejen v rámci politických diskuzí), i na umělou inteligenci. Gilligan tak svou seriálovou novinku uvádí ve správný čas. A projevuje se jako autor, který vnímá svět kolem sebe, nebojí se ho poté adresovat.
Gilligan přitom neposkytuje všechny odpovědi a samotná kolektivní mysl je tak i přes všechny možné indicie a částečná odhalení pořád velkou neznámou. V první řadě tu ovšem nejde o právě onu kolektivní mysl, ale právě Carol. Je to její příběh, její zkušenosti a traumata jí formují v této nové podobě světa. Jde tu o její queer orientaci, která také formuje její odpor vůči kolektivní mysli. Chvílemi se poté ukazuje, že je samotný námět poměrně riskantní a koketuje s absurdnějšími momenty, přesto pořád dokáže fungovat. Protože se Gilligan ani tentokrát nebojí u svého nového seriálu přemýšlet a vytvořit ho způsobem, který ho činí tak realistickým, jak to u seriálu s podobným námětem vůbec jde. Pomalé tempo sice může být pro leckoho problémem, druzí ho naopak mohou snadno ocenit. Především díky faktu, že si i u tohohle seriálu Gilligan dává na čas z jednoduchého důvodu – z dosáhnutí té nejlepší možné satisfakce různých linek a motivů. I když na ideální tečku u některých z nich bude nutné čekat minimálně do další série.
Místo 9 epizod jich tak klidně mohlo být o pár méně, Gilligan se v průběhu seriálu občas nedokáže vyhnout nádechu jisté repetitivnosti, svým způsobem je to navíc pořád jen čekání na moment, kdy se v Carol něco zlomí. Za pochodu ovšem jde u Pluribusu zpozorovat mnoho důvodů, proč stojí za pozornost. Je chytrý i zábavný, má hloubku i cit. A navíc sleduje skutečně zajímavou ústřední postavu, kterou je snadné pochopit i nenávidět, skrze to i sledovat jakýsi vývoj jejího charakteru a nakonec i klíčová rozhodnutí. S Carol je tenhle příběh silný především proto, že její představitelka dokáže očividně do ztvárnění této postavy dát velkou dávku emocí. A to i v rámci závěru 1. série, kdy to chvílemi vypadá, že by se Carol přeci jen mohla dočkat šťastného konce. Kdyby jen nežila ve světě, který tenhle seriál vyobrazuje.
Svým způsobem se jedná o seriál, který všechny své karty rozdá na samotném počátku. Pokud tak někdo náhodou u prvních dvou epizod doufal, že seriál tak trochu klame a vydá se v průběhu trochu jiným směrem, toho minimálně 1. série po celý svůj zbytek zklame. Už od 3. epizody je do velké míry jasné, kam přesně se může seriál uhýbat, podtrhne to cliffhanger finále. Nejde tak moc o to, co se stane, ale spíše o to, kdy na to dojde. A zda Pluribus skutečně skončí už 2. sérií, nebo se nakonec dočká prodloužení minimálně na jednu další sérii. A to i přes fakt, že se může chvílemi v průběhu 1. série zdát, že i dvě série budou tak akorát. U Perníkového táty byl neustále prostor pro rozšiřování měřítka (stačí si vzpomenout na kontrast mezi první a poslední sérií), potenciál pro potencionální megalomanské rozšiřování tohoto světa ovšem seriál sám jednou větou zatrhne. Pokud si tedy Gilligan s divákem chytře nehraje a nakonec se ukáže, že příběh tohohle seriálu může končit daleko za hranicemi planety Země.
U 1. série ovšem platí to nejdůležitější – seriál se nerozpadá. Gilligan si neukousl sousto, které není schopen strávit, naopak působí jako vypravěč, který má vše pevně v rukou. A to je ve finále to nejdůležitější. Ať už se tak seriál po finále vydá tou nejsnadněji nabízející se cestou, nebo přeci jen dokáže překvapit (těžko se přeci jen věří tomu, že si Gilligan neschovává alespoň malého žolíka v rukávu). Koncept je to velmi chytrý a navíc poměrně kreativní, především v těch momentech, kdy se začínají projevovat zdánlivé limity, které tenhle přístup k vyprávění nabízí. Pluribus je nicméně i z těchto důvodů jedním z nejvýraznějších seriálů letošního roku. I kdyby u 2. série došlo k zásadnímu úpadku či alespoň potvrzení, že Gilligan není tak sofistikovaný vypravěč, jak se doposud mohlo, minimálně status solidního startu už 1. sérii této seriálové novinky nejspíše nic nesebere.
Pluribus ukazuje, že Vince Gilligan si svůj nový svět pevně drží pod kontrolou a staví na postavách a jejich volbách spíš než na překvapivých zvratech. I přes pomalejší tempo a občasnou repetitivnost zůstává první série promyšlená, herecky přesvědčivá a tematicky podnětná, především díky Rhee Seehorn a její komplexní hrdince Carol. Seriál od začátku jasně ukazuje, čím chce být, a nechává diváka sledovat, jak se postava vyrovnává s extrémními podmínkami, čímž nabízí zneklidňující, ale fascinující pohled na svět kolektivní mysli. Ať už se druhá série vydá očekávaným směrem, nebo Gilligan opět překvapí, Pluribus už bude navždy patřit mezi nejvýraznější seriály roku 2025...
(4,91 z 5)