Rukojmí - Taková ochutnávka před Die Hard 4.0

Bruce Willis nato­čil fil­my kva­lit­ní a popu­lár­ní (jako tře­ba prv­ní dva díly Smrtonosné pas­ti), sním­ky, v nichž pře­kva­pil neob­vyklou herec­kou polo­hou (Šestý smy­sl), titu­ly, kte­ré mne neza­u­ja­ly, kdež­to širo­kou veřej­nost ano (Vyvolený), a nako­nec i tako­vé pro­duk­ty, u nichž se udál pra­vý opak (chlad­ně při­ja­té Slzy slun­ce). Přestože se ten­to sym­pa­tic­ký pleša­tý herec pro­sla­vil zejmé­na role­mi akč­ních hrdi­nů, kte­ří se ocit­li ve špat­ný čas na špat­ném mís­tě (i když… to by spí­še sedě­lo na ty tero­ris­ty), jeho poměr­ně dlou­há fil­mo­gra­fie čítá jen mini­mum vylo­že­ně zpac­ka­ných „zaká­zek“. Filmy, kte­rý by selha­ly jak u divá­ků, tak u kri­ti­ků – ty jsou Willisovi vlast­ní jen ve výji­meč­ných pří­pa­dech.

A upřím­ně řeče­no… ačko­liv jeho nej­no­věj­ší sní­mek nepo­strá­dá poměr­ně slu­ši­vý obal (pove­de­né 3D titul­ky, leh­ký video­kli­po­vý nádech) a dis­po­nu­je i něko­li­ka málo pove­de­ný­mi nápa­dy („Molotow cocktail’s par­ty“), musím udě­lat to, co se mi jako pra­vo­věr­né­mu pří­z­niv­ci kamen­ných ksich­tů a suchých hlá­šek dělá jen vel­mi obtíž­ně. Přemalovat růžo­vý pokoj a rych­le vylo­žit kar­ty.

Snímek Rukojmí se čle­ní mezi ty neja­ty­pič­těj­ší „wil­li­sov­ky“ a já jsem nesmír­ně vděč­ný za to, že jsem se na ni nevy­pra­vil ihned, ale se sko­ro dvou­mě­síč­ním zpož­dě­ním. Všem divá­kům, kte­ří ji zhléd­li pře­de mnou, z celé­ho srd­ce děku­ji (což se vzta­hu­je asi jen na lidi z mého oko­lí, pro­to­že jak tak kou­kám na csfd.cz, tak se najdou i tací, co v tom­to díle spat­ři­li plno­hod­not­né suges­tiv­ní dra­ma). Stejně tak se kla­ním všem kri­ti­kům, kte­ří se s tím­to poči­nem nepá­ra­li a odpra­vi­li jej do při­hrád­ky „nevy­ho­vu­jí­cí“ (Filmpub, Tiscali). Nebýt totiž jejich veřej­ně ven­ti­lo­va­ných názo­rů, zajis­té bych už nyní pře­ma­zá­val kaze­ty s McClaneovými vánoč­ní­mi svát­ky.

Zkrátka - na nové­ho „Willise“ jsem se šel od počát­ku s pře­svěd­če­ním, že mě může jedi­ně pře­kva­pit.

A to…
- chvil­ka napě­tí -
…se nako­nec nesta­lo.

Willis, ač svým způ­so­bem zkla­mal, vlast­ně nepře­kva­pil. Film skon­čil a já si řekl: „Hmmm, pisál­ko­vé měli prav­du.“ Žádná spros­tá slo­va a mlá­ce­ní hla­vou do sto­lu. Prostě poho­da, klí­dek, tabá­ček…

Z hle­dis­ka pří­bě­hu nepři­ná­ší Rukojmí nic nové­ho. Dá se říci, že je vlast­ně jakým­si sle­pen­cem Gibsonova Výkupného, Fincherova Úkrytu a nako­nec Jacksonova Vyjednavače (a to se týká neje­nom „barev­nos­ti“ pří­bě­hu, ale i nápa­dů do děje vklí­ně­ných).

Hlavní hrdi­na Jeff Talley (Bruce Willis) pra­co­val něko­lik let u los-angeleských Swatů jako úspěš­ný vyjed­na­vač. Omráčen nebla­hou zku­še­nos­tí z posled­ní­ho pří­pa­du, kdy zavi­nil smrt malé­ho dítě­te, při­jí­má mís­to poli­cej­ní­ho šéfa v idy­lic­kém měs­teč­ku Bristo Camino. Mírumilovná oblast, kde nej­zá­važ­něj­ším pře­stup­kem je zne­čiš­ťo­vá­ní život­ní­ho pro­stře­dí a mír­né pře­kro­če­ní povo­le­né rych­los­ti, naský­tá Talleymu dosta­teč­ně vyho­vu­jí­cí úto­čiš­tě.

Ovšem ne na dlou­ho.

„Rok poté“ se ve měs­teč­ku obje­vu­je tro­ji­ce násil­nic­kých mla­dí­ků. A ti se s ničím nepářou – jakmi­le jim ces­tu zkří­ží luxus­ní vozi­dlo, ihned se vydá­va­jí po jeho sto­pách. Rodinný jeep je zave­de až k bra­nám luxus­ní vily.

A prá­vě tady se zro­dí ďábel­ský plán, kte­rý je střelhbi­tě a s tra­gic­ký­mi násled­ky zre­a­li­zo­ván. Mladíci se vlou­pa­jí do vily, nechtě­ně při­tom zabi­jí „zvě­da­vou“ poli­cist­ku, a aby měli jis­to­tu, že se z vily dosta­nou živí, pojis­tí se tro­ji­cí rukojmích (maji­tel domu + dvě jeho rato­les­ti).

Co se bude dít dál, asi nemu­sím pro­zra­zo­vat.

Řečeno pěti slo­vy: Jeff Talley bude muset zpát­ky!

Rukojmí je vším mož­ným, jen ne thrille­rem, kte­rý by byl v celé své dél­ce jed­no­znač­ně spe­ci­fic­ký a pomy­sl­ným slo­že­ním homo­gen­ní. Francouzský reži­sér Florent Emilio Siri (Vosí hnízdo) si ve svém zámoř­ském debu­tu počí­ná vel­mi nejis­tě, a přes­to­že mu nechy­bí not­ná dáv­ka obra­zo­vé inven­ce a schop­nost zob­ra­zit „sto­krát vidě­né“ poně­kud jinak (viz závě­reč­ná scé­na v pla­me­nech), beze­dnou pro­pas­tí se mu stá­vá širo­ká žánro­vá roz­lič­nost. Siri jako by nevě­děl, co chce vlast­ně nato­čit. Je to dra­ma? Thriller? Nebo snad akce?

Siri je jako Pavel Nedvěd. Svou neroz­hod­nos­tí jen brn­ká na ner­vy při­hlí­že­jí­cím divá­kům. Chvilku tak­tu­je tak, podru­hé zas onak. Několik minut se sní­mek tvá­ří tak, jako kdy­by byl nato­čen na smir­ko­vý papír, o chví­li poz­dě­ji se z něj stá­vá x-krát naser­ví­ro­va­né rodin­né dra­ma (roz­há­da­né man­žel­ství, otec kon­tra dce­ra) a jako tře­tí při­chá­zí na řadu rádo­by rea­lis­tic­ký thriller (po němž násle­du­je opět psy­cho­lo­gic­ké dra­ma, aby to ke kon­ci moh­lo vyús­tit v nelo­gic­kou akč­ní řež). Nutno však zmí­nit - ne vše je zavi­ně­no reži­sé­rem. Nemalý podíl má na tom­to výsled­ku i samot­ný scé­náris­ta.

Jeho dílo je neje­nom plné nelo­gič­nos­tí a dost neprav­dě­po­dob­ných udá­los­tí (kluk si běhá po domě a nikdo jej nepo­strá­dá, Jeffova bez­o­hled­nost v sou­vis­los­ti s injek­cí – i když je pod­mí­ně­na pato­vou situ­a­cí se zaja­tou rodi­nou, hlav­ní zápo­rák, kte­rý se v závě­ru mění v nepře­mo­ži­tel­né­ho „ptá­ka ohni­vá­ka“ a vůbec cel­ko­vá vyhro­ce­nost – včet­ně wes­ter­no­vé­ho fini­še), ale také pros­té urči­té­ho spá­du a ale­spoň mini­mál­ní­ho napě­tí. Tyto nedo­stat­ky lze při­číst na vrub cel­ko­vé­mu komor­ní­mu poje­tí. Tedy ale­spoň čás­teč­ně. Rukojmí nena­bí­zí buj­né explo­ze a vzdu­chem brázdí­cí hej­na spla­še­ných kulek, ale nao­pak – film sází na dia­lo­gy a na rych­lost­ní stu­peň čís­lo dvě. Díky této akč­ní stro­hos­ti půso­bí sní­mek poně­kud „obna­že­ně“ a divá­ko­vi tak naský­tá nema­lý pro­stor na to, aby mohl více hlou­bat nad jed­not­li­vý­mi pasá­že­mi (a záro­veň sle­do­vat čas na hodin­kách).

To vše hra­je pro­ti Willisovi. Pomalu ply­nou­cí děj, absen­ce „bum, bum, prásk“ sek­ven­cí a nako­nec i samot­ná posta­va Jeffa Taleyho. Willis se pokou­ší hrát zdr­ce­né­ho lid­ské­ho jedin­ce a v prvé řadě pak troj­roz­měr­né­ho hrdi­nu. Nečekejte žád­né typic­ké úškleb­ky a nad­sa­ze­né komen­tá­ře ve sty­lu „Devět mili­o­nů tero­ris­tů a já zabi­ju zrov­na toho, co má men­ší nohy než moje sest­ra“ – tím spí­še se dočká­te nepře­svěd­či­vé­ho ustra­še­né­ho výra­zu, podiv­né prá­ce s obli­čejo­vou mimi­kou a také neú­čin­né „hry na pláč“. Jak už bylo napsá­no ve větě pře­de­šlé – Willis se pokou­ší hrát. A to je ta zásad­ní chy­ba.

Abych však jenom nekri­ti­zo­val, ne vše se hono­sí vizit­kou „prů­měr­né“ či „pod­prů­měr­né“. Minimálně jed­na oso­ba si „svůj odsta­vec chvá­ly“ zaslou­ží. A tou je čty­ři­a­dva­ce­ti­le­tý Ben Foster (Kat, Odpočívej v poko­ji) a jeho posta­va psy­cho­pa­tic­ké­ho Marse. Fosterova kre­a­tu­ra je na daném pro­sto­ru maxi­mál­ní – doko­na­le slizká a abso­lut­ně odpor­ná. Prostě hova­do (omlou­vám se za ten výraz, ale výstiž­něj­ší mě nena­pa­dá). Ani si nepa­ma­tu­ji, kdy jsem k něko­mu cho­val tak vel­kou anti­pa­tii…

Toť spo­leč­ně s úvod­ní­mi titul­ky jeden z mála pozi­ti­vů.

A nyní závě­rem…

Rukojmí je v prav­dě podiv­ný kou­sek. Na Willise nety­pic­ky stříd­mý, na reži­sé­ra Vosího hníz­da pode­zře­le tichý a na můj vkus až pří­liš syro­vý a „zma­te­ný“ (co se used­los­ti v žán­ru týče). Předchozí odstav­ce vás dost mož­ná vydě­si­ly, ale věz­te, že to může mít jen pozi­tiv­ní dopad. Minimálně jsem vás při­pra­vil na prav­dě­po­dob­ný výsle­dek a maxi­mál­ně…

A maxi­mál­ně vás mohu nasrat.

To když se vám bude Rukojmí líbit.

---

---