
A upřímně řečeno… ačkoliv jeho nejnovější snímek nepostrádá poměrně slušivý obal (povedené 3D titulky, lehký videoklipový nádech) a disponuje i několika málo povedenými nápady („Molotow cocktail’s party“), musím udělat to, co se mi jako pravověrnému příznivci kamenných ksichtů a suchých hlášek dělá jen velmi obtížně. Přemalovat růžový pokoj a rychle vyložit karty.

Zkrátka - na nového „Willise“ jsem se šel od počátku s přesvědčením, že mě může jedině překvapit.
A to…
- chvilka napětí -
…se nakonec nestalo.
Willis, ač svým způsobem zklamal, vlastně nepřekvapil. Film skončil a já si řekl: „Hmmm, pisálkové měli pravdu.“ Žádná sprostá slova a mlácení hlavou do stolu. Prostě pohoda, klídek, tabáček…
Z hlediska příběhu nepřináší Rukojmí nic nového. Dá se říci, že je vlastně jakýmsi slepencem Gibsonova Výkupného, Fincherova Úkrytu a nakonec Jacksonova Vyjednavače (a to se týká nejenom „barevnosti“ příběhu, ale i nápadů do děje vklíněných).
Hlavní hrdina Jeff Talley (Bruce Willis) pracoval několik let u los-angeleských Swatů jako úspěšný vyjednavač. Omráčen neblahou zkušeností z posledního případu, kdy zavinil smrt malého dítěte, přijímá místo policejního šéfa v idylickém městečku Bristo Camino. Mírumilovná oblast, kde nejzávažnějším přestupkem je znečišťování životního prostředí a mírné překročení povolené rychlosti, naskýtá Talleymu dostatečně vyhovující útočiště.
Ovšem ne na dlouho.
„Rok poté“ se ve městečku objevuje trojice násilnických mladíků. A ti se s ničím nepářou – jakmile jim cestu zkříží luxusní vozidlo, ihned se vydávají po jeho stopách. Rodinný jeep je zavede až k branám luxusní vily.
A právě tady se zrodí ďábelský plán, který je střelhbitě a s tragickými následky zrealizován. Mladíci se vloupají do vily, nechtěně přitom zabijí „zvědavou“ policistku, a aby měli jistotu, že se z vily dostanou živí, pojistí se trojicí rukojmích (majitel domu + dvě jeho ratolesti).
Co se bude dít dál, asi nemusím prozrazovat.
Řečeno pěti slovy: Jeff Talley bude muset zpátky!
Rukojmí je vším možným, jen ne thrillerem, který by byl v celé své délce jednoznačně specifický a pomyslným složením homogenní. Francouzský režisér Florent Emilio Siri (Vosí hnízdo) si ve svém zámořském debutu počíná velmi nejistě, a přestože mu nechybí notná dávka obrazové invence a schopnost zobrazit „stokrát viděné“ poněkud jinak (viz závěrečná scéna v plamenech), bezednou propastí se mu stává široká žánrová rozličnost. Siri jako by nevěděl, co chce vlastně natočit. Je to drama? Thriller? Nebo snad akce?

Jeho 

Abych však jenom nekritizoval, ne vše se honosí vizitkou „průměrné“ či „podprůměrné“. Minimálně jedna osoba si „svůj odstavec chvály“ zaslouží. A tou je čtyřiadvacetiletý Ben Foster (Kat, Odpočívej v pokoji) a jeho postava psychopatického Marse. Fosterova kreatura je na daném prostoru maximální – dokonale slizká a absolutně odporná. Prostě hovado (omlouvám se za ten výraz, ale výstižnější mě nenapadá). Ani si nepamatuji, kdy jsem k někomu choval tak velkou antipatii…
Toť společně s úvodními titulky jeden z mála pozitivů.
A nyní závěrem…
Rukojmí je v pravdě podivný kousek. Na Willise netypicky střídmý, na režiséra Vosího hnízda podezřele tichý a na můj vkus až příliš syrový a „zmatený“ (co se usedlosti v žánru týče). Předchozí odstavce vás dost možná vyděsily, ale vězte, že to může mít jen pozitivní dopad. Minimálně jsem vás připravil na pravděpodobný výsledek a maximálně…
A maximálně vás mohu nasrat.
To když se vám bude Rukojmí líbit.



















(4,91 z 5)