ŠEPOT KOLIBŘÍKA

kolibřík

Kniha  „Šepot koli­b­ří­ka“ od autor­ky Terezy Polivchuk Poslušné mě nej­ví­ce na prv­ní pohled upou­ta­la svo­jí nád­her­nou titul­ní stra­nou, kde je vyob­ra­zen obrá­zek koli­b­ří­ka, a v nepo­sled­ní řadě i pou­ta­vou ano­ta­cí, jež láka­la na vel­mi sil­ný, leč tra­gic­ký pří­běh mla­dé dív­ky, ke kte­ré sice osud nebyl dva­krát vlíd­ný, ale i přes­to se nevzda­la a zabo­jo­va­la ale­spoň o malý kou­sí­ček štěs­tí ve svém živo­tě. 

Hned v úvo­du máme tu čest se sezná­mit s hlav­ní hrdi­nou Alexandrou, mla­dou stu­dent­kou, kte­rá během tra­gic­ké neho­dy při­jde nejen o oba rodi­če, ale záhy i o svůj vlast­ní domov a pocit jis­to­ty a bez­pe­čí.

„Rázem se mi hrou­tí celý svět. Nepřichází ani milo­srd­né mdlo­by, vše si musí, oči­vid­ně pro­žít za plné­ho vědo­mí. Najednou nevím, co s ruka­ma. Jak dýchat. Mám pocit, že mi někdo vyrval srd­ce z těla a můj život skon­čil.... Je to tak, tvo­ji rodi­če jsou mrt­ví, už niko­ho nemáš.“

Aby se neo­cit­la jako bez­do­mo­vec na uli­ci, odchá­zí ze ško­ly a začí­ná pra­co­vat v super­mar­ke­tu, kde po nocích vyba­lu­je zbo­ží. K její­mu neštěs­tí potká­vá star­ší­ho muže Dalibora, kte­rý svým způ­so­bem zne­u­ži­je její situ­a­ce a nai­vi­ty mlá­dí. Zpočátku Alexandra nachá­zí v tom­to nerov­ném vzta­hu jaký­si pocit útě­chy, jis­to­ty a mož­nos­ti hlav­ně zapo­me­nout na to, že její rodi­če jsou mrt­ví. Ale na jako dlou­ho doká­že naiv­ně věřit a důvě­řo­vat?

Seznámila jsem se s o dva­cet let star­ším Daliborem. Chápe můj zármu­tek, o pře­stáv­ce se mnou jen mlč­ky sedí, kou­ří cigá­ra, a když mám chuť pro­ho­dit pár slov, naslou­chá mi a odpo­ví­dá. Je tak vtip­ný, že občas i na pár minut zapo­me­nu, že jsem při­šla o oba rodi­če. Jenže po těch pár minu­tách vždy při­chá­zí sráž­ka s tvr­dou rea­li­tou a já si při­pa­dám jako ta nej­hor­ší dce­ra na svě­tě. Bavím se, zatím­co moji rodi­če jsou roz­prá­še­ní na zarost­lé lou­ce. Tyto nála­dy se začnou opa­ko­vat a zhor­ší se ve chví­li, kdy po pár týd­nech Dalibor popr­vé done­se na smě­nu alko­hol. V noci nás nikdo nekon­t­ro­lu­je, a tak si občas přihne­me. Jenže čím víc piju, tím hor­ší jsou rána...“

Jedním pře­šla­pem však začí­ná postup­ný sestup do pro­pas­ti, ze kte­ré se lze jen těž­ko vyhra­bat. Dalibor jí poma­lu a jis­tě sta­hu­je ke dnu a nutí k věcem, na kte­ré by roz­hod­ně neby­la žád­ná žen­ská pyš­ná, a mož­ná pokud by měla Alexandra něja­ké rodin­né záze­mí, kam by se moh­la vrá­tit a nepro­padla by závis­los­ti na alko­ho­lu, urči­tě by se sebou nene­chal jed­nat jako s onu­cí, kte­rá si nechá líbit mani­pu­la­ci, nási­lí, poni­žo­vá­ní a pro­dá­vá­ní své­ho vlast­ní­ho těla.

Kam až hlu­bo­ko musí kles­nout, aby se vyma­ni­la z toho­to toxic­ké­ho vzta­hu? Může dostat ješ­tě něja­kou šan­ci na lep­ší život? .... V oka­mži­ku, kdy zjis­tí, že je těhot­ná, chce udě­lat radi­kál­ní řez za svou minu­los­tí a roz­hod­ne se ze všech svých sil bojo­vat o to, aby své­mu nena­ro­ze­né­mu dítě­ti zajis­ti­la mno­hem lep­ší život, než v jakém se momen­tál­ně nachá­zí.

Osud však se Sašou nemá žád­né sli­to­vá­ní, a aby těch tragé­dií neby­lo málo, dochá­zí v jed­nom prcha­vém oka­mži­ku k dal­ší osob­ní tragé­dii, jež obrá­tí její život doslo­va vzhů­ru noha­ma. To, co někdy pova­žu­je­me za kaž­do­den­ní samo­zřej­most, se může v jed­nom oka­mži­ku navždy roz­ply­nout, a bohu­žel nic už nelze vzít zpět a člo­věk se musí zno­vu nau­čit žít pod­le nově roz­da­ných karet.

První polo­vi­na kni­hy se mi nečet­la vůbec lehce, neboť se hlav­ní hrdin­ka pro­padla na samé dno spo­leč­nos­ti tj. bez domo­va, věč­ně opi­lá, závis­lá na star­ším part­ne­ro­vi, kte­rý zne­u­žil nejen její neleh­ké situ­a­ce po smr­ti rodi­čů, ale hlav­ně její nai­vi­ty a nevy­zrá­los­ti. 

Autorka do kni­hy zařa­di­la vel­mi ože­ha­vá téma­ta jako je závis­lost na alko­ho­lu, part­ne­ro­vi, ale i mani­pu­la­ce, toxic­ký vztah, dále poni­žo­vá­ní, domá­cí nási­lí, ome­zo­vá­ní svo­bo­dy a v nepo­sled­ní řadě i kuplíř­ství. Některé scé­ny jsou tak živě a detail­ně popsá­ny, až mě doslo­va mra­zi­lo, a z někte­rých pasá­ží se mi chtě nechtě zve­dal žalu­dek.

Druhá polo­vi­na kni­hy, kdy Saša při­jde doslo­va o všech­no, se mi líbi­la mno­hem víc, neboť člo­věk mohl sle­do­vat její vze­stup ze samot­né­ho dna až na vrchol, kde na ní čekal nejen malý kou­sí­ček štěs­tí, ale hlav­ně nadě­je, že už jí v živo­tě čeká mož­ná jen to nej­lep­ší....

Kniha je vel­mi emo­tiv­ní, neboť během čte­ní v čte­ná­ři vyvo­lá­vá roz­po­ru­pl­né emo­ce, v jed­nu chví­li jste hlav­ní hrdin­kou zhnuse­ni, v dal­ší jí litu­je­te, a nako­nec jí v jejím boji za lep­ší život doslo­va fan­dí­te a drží­te pal­ce, aby vše dob­ře dopadlo. 

Ovšem ne všech­no v této kni­ze dob­ře dopad­ne, neboť jsou tu i pasá­že, kdy se happy-end pros­tě neko­ná. A to je moc dob­ře, neboť i v živo­tě ne všech­no kon­čí dob­ře... A mož­ná prá­vě díky dru­hé polo­vi­ně kni­hy začí­ná člo­věk tak tro­chu pole­mi­zo­vat, co je v živo­tě oprav­du důle­ži­té.

Kniha je za mě skvě­le napsa­ná, vysti­hu­jí­cí vel­mi sil­ný pří­běh, jež své čte­ná­ře nabá­dá k dal­ší­mu hlub­ší­mu zamyš­le­ní, oťuká­vá téma­ta, před kte­rý­mi bychom nemě­li být lhos­tej­ní a zaví­rat před nimi oči. 

Za poskyt­nu­tí recenz­ní­ho výtis­ku děku­ji v rám­ci spo­lu­prá­ce nakla­da­tel­ství GRADA Publishing, a.s. pod znač­kou Cosmopolis.

ŠEPOT KOLIBŘÍKA

Autorka: Tereza Polivchuk Poslušná

Vydala: GRADA Publishing, a.s., pod znač­kou COSMOPOLIS

První vydá­ní, Praha 2026

Počet stran: 221

ISBN: 978-80-271-6538-4