Nejslavnější polská sci-fi komedie s erotickým podtextem, Sexmise režiséra Juliusze Machulského z roku 1984, není prvoplánová groteska, ale má silně politický kontext – stává se tak politickou satirou. Na vzniku scénáře se - vedle režiséra a Jolanty Hartwigové - podílel také český scenárista Pavel Hajný. Ačkoliv již uplynulo více než čtyřicet let od jejího vzniku, pravidelně se vrací i k našim divákům a v současné době se jeví býti více než aktuální. Film získal třetí místo v anketě „Nejzajímavější polské filmy dvacátého století“, z roku 1999 dle časopisu „Polityka“.
Co praví anotace:
„Hlavní hrdinové, dobrovolníci Max a Albert se po umělém zmrazení těla probouzejí o „něco“ déle, než jak to plánoval původní vědecký experiment. Jejich šok je dvojnásobný, neboť se ocitli v 21. století, v novém společenství, kde žijí pouze ženy. Muži na Zemi zatím vyhynuli, ženy se staly zcela soběstačnými a „silnější pohlaví“ je pro ně nepřítelem číslo 1. Max a Albert jsou tak proti své vůli považováni za jakési nepohodlné „vykopávky“ a hrozí jim to nejhorší: smrt, anebo násilná přeměna v ženy.“
O čem snímek vypráví?
Děj pojednává o totalitě a nesvobodě ve společnosti roku 2044, kdy svět ovládly ženy a nastolily tak symbolický „matriarchát“. Hlavními hrdiny jsou dva muži, Max a Albert, kteří se po experimentu snaží dostat na svobodu a vymanit se tak z vlivu vládnoucích žen. Populární Jerzy Stuhr ve filmu ztvárnil živočišného a poněkud „přímočarého“ vykuka Maxe, který z každé situace hledá únik pomocí nějakého fígle či nápadu. Jiný pól mužské mentality po jeho boku předvádí herec Olgierd Lukaszewicz, jenž ztělesnil spíše intelektuálního a idealisticky uvažujícího romantika Alberta. Komu je snímek stále ještě neznámý, doporučuji jeho zhlédnutí a namísto spoileru se přesunu přímo k závěru.
Konec Sexmise je klíčový a silně politický – poté, co Max a Albert vyjdou na povrch, potkají muže a znovu se nadechnou „normálního světa“. Naši dva hrdinové po útěku z podzemního „ženského“ světa odhalí zásadní lež režimu: povrch není zničený, muži nevyhynuli a svět nahoře normálně existuje. Až na povrchu Max a Albert pochopí, že údajná „katastrofa“ byla pouhou záminkou, že společnost žen představuje uzavřený totalitní experiment, jehož systém je udržován lží, cenzurou, manipulací a strachem. Závěrečný obraz je osvobozující, ale zároveň hořký – svoboda existuje, jen byla dlouhou dobu systematicky zamlčována.
Jelikož Sexmise vznikla v roce 1984 v Polsku, v době, kdy byl u moci komunistický režim po vyhlášení výjimečného stavu, její podtext je proto výrazně velmi politický. Tehdy se Polsko zmítalo v atmosféře cenzury, propagandy a všudypřítomného dozoru. Film se stal alegorií totalitního režimu, kde podzemní ženský svět symbolizuje totalitu skrze uzavřený prostor, kontrolu informací, jednu jedinou hlásanou „oficiální pravdu“, fenomén přepisování dějin a zákaz pochybování. Slavná věta: „Kopernik byla žena.“ je parodií ideologického přepisování reality. V každém totalitním režimu platí, že nepravda se stává pravdou, když ji systém dostatečně dlouhou dobu opakuje.
Film tedy není o ženách proti mužům, jak by se na první pohled mohlo zdát – to je jen vnější maska. Ve skutečnosti zde ženský svět reprezentuje jednostranný princip – chladný rozum bez těla, bez emocí, bez vztahu, zatímco mužský element zde symbolizuje spontaneitu, tělesnost, konflikt a živost. Takový svět žen bez mužů je sterilní, mrtvý a autoritářský. Autoři skrze své dílo ukazují, že lež může být dokonalá, systém může fungovat „logicky“ a lidé mohou být zdánlivě spokojení, ale přesto jde o vězení. Svoboda nezačíná revolucí, ale pochybností, kladením otázek a výstupem „nahoru“, jako v případě hrdinů Maxe a Alberta.
Závěr:
Sexmise je politická satira o totalitě, která se maskuje racionalitou, a jejíž konec je návratem k pravdě, tělu a přirozené polaritě světa. Film ukazuje, že systém založený na jednostranném rozumu, kontrole a popření přirozenosti může působit logicky a stabilně, ale ve skutečnosti vede k odcizení, sterilnosti a ztrátě svobody. Na závěr je namístě vyzdvihnout originalitu a odvahu autorů snímku, kteří dokázali v době komunistické cenzury a v prudérním Polsku vytvořit nadčasový, provokativní a myšlenkově bohatý příběh. Sexmise není jen komedií či sci-fi kuriozitou, ale inteligentní alegorií moci, manipulace a lidské touhy po svobodě, která ani po více než čtyřiceti letech neztrácí svou aktuálnost. V současné době se snímek na databázi ČSFD pohybuje přibližně na hranici 78 %, což jen potvrzuje jeho trvalé místo v dějinách evropské kinematografie.
Osobnost Juliusze Machulskiho
Film natočil polský režisér, scénárista a producent Juliusz Machulski (Vabank, Kingsajz, Kiler, Kiler a ten druhý). Právě on vtiskl žánru sci-fi komediální nadsázku, navíc ve vyprávění o totalitním státě ovládaném ženami, zesměšňuje krajní polohy feminismu, stejně jako polskou mentalitu. Je synem herce a režiséra Jana Machulského a herečky Haliny Machulské. Absolvoval VII. gymnázium Juliusza Słowackiho ve Varšavě. V letech 1973 – 1974 zahájil studium na Varšavské univerzitě v oboru polská filologie. V roce 1975 přestoupil na studium režie do Státní vysoké filmové školy – Televizní a divadelní školy Leona Schillera v Lodži. Studium ukončil v roce 1978, diplom obhájil v roce 1980.
