Homérova Odyssea – epos o pýše

„O muži zchyt­ra­lém, Múso, mi vypra­vuj, kte­rý se mno­ho,

mno­ho byl nablou­dil svě­tem, když posvát­nou vyvrá­til Tróju,

mno­há uvi­děl měs­ta a smýš­le­ní náro­dů poznal,

množ­ství vytr­pěl běd též na moři, trudě se v duši

zápa­sem o svůj život a návrat mile­ných dru­hů.

Avšak pře­ce ni tak jich nespa­sil, jak­ko­li tou­žil,

poně­vadž vlast­ní pych byl všech­něm pří­či­nou zká­zy.

Bláhoví! Jedliť skot, jenž nále­žel Hyperíonu

Slunci, a za to ten bůh den návra­tu domů jim odňal.

O tom něco i nám teď vypra­vuj, Diova dce­ro!“

Odkud Homér nabral inspiraci pro děj své Odyssei?

Díla Ílias a Odyssea jsou tra­dič­ně při­pi­so­vá­ny bás­ní­ku Homérovi. Moderní kla­sic­ká filo­lo­gie je ale opa­tr­něj­ší. Jejich sku­teč­né autor­ství zůstá­vá před­mě­tem tzv. „homér­ské otáz­ky“ – sou­bo­ru pro­blé­mů týka­jí­cích se půvo­du, autor­ství, dato­vá­ní a způ­so­bu vzni­ku obou epo­sů. Nevíme dokon­ce ani jis­tě, zda his­to­ric­ký Homér vůbec exis­to­val v podo­bě jedi­né­ho auto­ra, jak si ho před­sta­vu­je­me dnes. Už ve sta­ro­vě­ku exis­to­va­ly domněn­ky, že auto­rem Íliady byl Homér, zatím­co Odysseu vytvo­řil jiný bás­ník.

Rozdíly mezi obě­ma díly jsou sku­teč­ně patr­né. Ílias je váleč­něj­ší, monu­men­tál­něj­ší, tvrd­ší, sou­stře­dě­ná na Achillea, čest, hněv, boj a smrt, zatím­co Odyssea je poz­děj­ší­ho typu vyprá­vě­ní: puto­vá­ní, návrat, pře­vle­ky, lest, pohád­ko­vé moti­vy, zkouš­ky iden­ti­ty, domov a zno­vuna­le­ze­ní sebe sama.

Epos Odyssea vzni­kal z dlou­hé úst­ní tra­di­ce, podob­ně jako epos o Gilgamešovi nebo také jako tra­dič­ní pohád­ky, jejichž pří­běhy se po gene­ra­ce pře­dá­va­ly, pro­mě­ňo­va­ly a obo­ha­co­va­ly, než zís­ka­ly podo­bu, v jaké je zná­me dnes. Homérská epi­ka neby­la původ­ně lite­ra­tu­rou psa­nou tak, jak dnes píše spi­so­va­tel román. Existovala tra­di­ce pěv­ců, kte­ří pří­běhy při před­ne­su vytvá­ře­li a pře­dá­va­li pomo­cí ustá­le­ných for­mu­lí, ver­šo­vých vzor­ců a tra­dič­ních moti­vů.

Takže pro­ces vzni­ku díla lze chá­pat jako dlou­hou ces­tu od his­to­ric­ké udá­los­ti přes zásob­ník sta­rých řec­kých mýtů až k úst­ní tra­di­ci a k defi­ni­tiv­ní kom­po­zi­ci a až poté k prv­ní­mu písem­né­mu zachy­ce­ní. Básník tedy nevy­tvo­řil pří­běh sám, ale navá­zal na star­ší myto­lo­gic­kou lát­ku a sesta­vil ji v umě­lou báseň. Proto se v Odyssei obje­vu­je tolik mýtic­kých moti­vů o návra­tu hrdi­ny, moř­ském puto­vá­ní, pří­še­rách, kou­zel­ni­ci, pod­svě­tí, ztra­ce­ném krá­li i zkouš­ce iden­ti­ty.

Epos o Odysseovi i epos o Gilgamešovi vyrůs­ta­jí z mno­hem star­ší úst­ní a písem­né tra­di­ce a jejich výsled­ná podo­ba je vyvr­cho­le­ním dlou­hé­ho pro­ce­su tra­do­vá­ní, pře­tvá­ře­ní a lite­rár­ní kom­po­zi­ce.

Odyssea jako epická báseň

Jde o roz­sáh­lou epic­kou báseň psa­nou v dak­tyl­ském hexa­me­t­ru, kte­rá nava­zu­je na udá­los­ti vylí­če­né v epo­su Ílias. Většinový názor bada­te­lů dnes poklá­dá Odysseu za poně­kud mlad­ší než Ílias a za dílo, kte­ré je v důle­ži­tých ohle­dech jejím pokra­čo­vá­ním či pro­tějš­kem. Přesné dato­vá­ní však zůstá­vá nejis­té; oba epo­sy býva­jí kla­de­ny při­bliž­ně do 8. sto­le­tí př. n. l.

Odyssea má při­bliž­ně 12 100 ver­šů roz­dě­le­ných do 24 zpěvů, ozna­čo­va­ných vel­ký­mi pís­me­ny řec­ké abe­ce­dy. Její vliv na řec­kou kul­tu­ru, evrop­skou lite­ra­tu­ru a před­sta­vu hrdin­ské­ho puto­vá­ní, návra­tu, iden­ti­ty a lid­ské­ho osu­du je mimo­řád­ný.

Odysseus v hlavní roli

Odysseus je hrdi­na řec­ké myto­lo­gie a ústřed­ní posta­va Homérova epo­su Odyssea. V řím­ské tra­di­ci vystu­pu­je pod jmé­nem Ulixes, poz­dě­ji Ulysses. Je krá­lem Ithaky, synem Láerta a Antikleie, man­že­lem Pénelopy a otcem Télemacha. Po skon­če­ní troj­ské vál­ky se vydá­vá na ces­tu domů, kte­rá mís­to něko­li­ka týd­nů potr­vá deset let. Právě jeho puto­vá­ní, plné pře­ká­žek, setká­ní s bohy, nestvů­ra­mi, kou­zel­ni­ce­mi i vlast­ní­mi sla­bost­mi, tvo­ří ústřed­ní dějo­vou osu epo­su.

Odysseus je znám také jako muž, jehož důvtip a lest roz­hod­ly o vítěz­ství Řeků nad Trójou – pře­de­vším díky nápa­du s trój­ským koněm. Už jeho jmé­no je spo­jo­vá­no s význa­my vzta­hu­jí­cí­mi se k hně­vu, zášti či půso­be­ní boles­ti, jeho sku­teč­ná ety­mo­lo­gie však zůstá­vá nejis­tá.

Pro Odysseovu posta­vu je však mno­hem důle­ži­těj­ší než samot­ný význam jeho jmé­na vlast­nost, kte­rou Řekové ozna­čo­va­li slo­vem métis – zvlášt­ní druh inte­li­gen­ce, důvti­pu a prak­tic­ké chyt­ros­ti, schop­nos­ti rych­le se zori­en­to­vat v nebez­pe­čí, kla­mat pro­tiv­ní­ka a najít ces­tu tam, kde hru­bá síla selhá­vá. Zatímco Achilleus v Íliadě před­sta­vu­je sílu, bojo­vou zdat­nost a hrdin­skou čest, Odysseus je hrdi­nou důvti­pu, vytr­va­los­ti, při­způ­so­bi­vos­ti a lsti.

Obsah

Odysseus, ithac­ký král, si na ces­tě domů z Trojské vál­ky rozhně­vá boha moří Poseidona a ten se roz­hod­ne zne­mož­nit mu návrat. Odysseus zaží­vá na své ces­tě různá dob­ro­druž­ství a útra­py – boju­je s moř­skou nestvůrou Skyllou, kte­rá síd­lí v úži­ně mezi moř­ský­mi úte­sy a poží­rá námoř­ní­ky z lodě, jen tak tak se dosta­ne ze spá­rů vod­ní­ho víru, kte­rý vytvá­ří moř­ská obluda Charybda, přelstí kou­zel­ni­ci Kirké a dokon­ce i navští­ví pod­svě­tí, Hádes, říši mrtvých. Nakonec díky pomo­ci své pat­ron­ky bohy­ně Athény po 10 letech blou­dě­ní a po 7 letech strá­ve­ných u nym­fy Kalypso šťast­ně dora­zí domů, ale svůj dům nachá­zí v oble­že­ní nápad­ní­ků jeho ženy Pénelopy, kte­rá mu i přes dlou­hé odlou­če­ní zůsta­la věr­ná. Odysseus se jí dá poznat při zvlášt­ní zkouš­ce, kte­rou si krá­lov­na vymys­lí, aby odra­di­la dotěr­né muže. Pouze on jedi­ný totiž doká­že napnout svůj sta­rý luk a šípem tre­fit cíl. Spolu se svým synem Télemachem, jenž ho již dlou­ho hle­dal (na své ces­tě navští­vil i krá­le Meneláa, man­že­la krás­né Heleny), nápad­ní­ky poza­bí­jí a ujme se vlá­dy.

Země Kikonů

Odysseus vyplul z Tróje šťast­ně, ale pro­to­že si zne­přá­te­lil boha Poseidona, byl zahnán i se svý­mi dva­nác­ti lodě­mi k zemi Kikonů. Zde je potka­lo prv­ní neštěs­tí, kte­ré si ale způ­so­bil sám. Na radu své­ho pří­te­le napa­dl míst­ní měs­to Ismaros a vylou­pil je. Zatímco jeho voj­sko osla­vo­va­lo vítěz­ství, přihna­li se Kikónové z celé země, aby se pomsti­li. Když se po bitvě dosta­ly lodě opět na moře, na kaž­dé chy­bě­lo šest vojá­ků.

Lótofágové

U mysu Maleje, na samém jihu achaj­ské země, pře­padla Odyssea a jeho posád­ku bou­ře a vítr je zahnal dale­ko na jiho­zá­pad, k pus­té­mu ost­ro­vu. Na tom­to mís­tě žili Lótofágové, kte­ří se živi­li koře­ny slad­ké­ho loto­su. Kdo jed­nou oku­sil ten­to pokrm, nechtěl už nic jiné­ho jíst a ani opus­tit ost­rov. Když Odysseus vyslal své tři muže na výzvě­dy, musel pou­žít nási­lí, aby je dostal zpět na lodě, a svá­zal je v pod­pa­lu­bí, aby se nevrh­li do moře a nepla­va­li zpět na ost­rov.

Ostrov Kyklopů

Další ost­rov, na kte­rý se poda­ři­lo Odysseovi a jeho mužům pro­nik­nout, byl ost­rov Kyklopů, ukrut­ných obrů se straš­nou silou a pou­ze s jed­ním okem upro­střed čela. Kyklopové nezna­li práv­ních řádů ani měst, a byd­le­li v jes­ky­ních na horách. Zvídavý Odysseus se ke své ško­dě vypra­vil pro­zkou­mat ten­to ost­rov. Dorazil až k jes­ky­ni na vyso­ké hoře a když do ní vešel, přál si vyčkat pří­cho­du jejích oby­va­tel.

K jeho pře­kva­pe­ní obý­val jes­ky­ni jed­no­o­ký kyklop Polyfémos, syn boha moře Poseidóna, kte­rý po obje­vu nepo­zva­ných hos­tů zava­lil východ jes­ky­ně obrov­ským bal­va­nem. Nato se posil­nil něko­li­ka Odysseovými muži, a pro­to­že to všech­ny vydě­si­lo, začal Odysseus pře­mýš­let, jak z této nebez­peč­né situ­a­ce vyváz­nout.

Protože pro­ti síle pomů­že jedi­ně lest, při­pra­vil Odysseus Polyfémovi sil­né víno, kte­ré obr naráz vypil. Na důkaz sym­pa­tie chtěl Polyfémos znát Odysseovo jmé­no, aby věděl, že ho má sníst posled­ní­ho. „Nikdo, Kyklope! Nikdo mi říka­jí lidé!“ obelstil jej Odysseus. Hned jak obr usnul, Odysseus a jeho muži při­pra­vi­li roz­žha­ve­ný kyj, kte­rý spí­cí­mu Polyfémovi vra­zi­li pří­mo do jeho jedi­né­ho oka. Obr straš­ně zařval a ostat­ní kyk­ló­po­vé mu při­běh­li na pomoc.

Ráno odsu­nul Polyfémos bal­van, aby vypus­til kozy a ovce, kaž­dou však ohma­tal, aby zjis­til, jest­li se mezi nimi neu­krý­va­jí jeho tra­pi­či. Odysseovi i s posád­kou se poda­ři­lo unik­nout ven při­vá­zá­ni pod bři­chy sil­ných bera­nů, tam, kde obr doby­tek neo­hma­tá­val.

Když se dosta­li na loď, Odysseus si neod­pus­til, aby na obra neza­vo­lal své sku­teč­né jmé­no. Protože nevě­děl, že Polyfémos je synem boha moří Poseidóna, nemohl tušit, že ten­to čin při­vo­lá jen dal­ší hněv bohů a blou­dě­ní. Bůh moře Poseidón vysly­šel naří­ká­ní své­ho osle­pe­né­ho syna a požá­dal své­ho bra­t­ra, olymp­ské­ho vlád­ce bohů Dia, aby mu nebrá­nil v pomstě. Odysseus mohl jen děko­vat bohům, že nedo­přá­li lidem znát pře­dem svůj osud.

Tento pří­běh se stal Euripidovi moti­vem pro jeho sati­ric­kou hru „Kyklópové“.

Král Aiolos

Když Odysseus pokra­čo­val ve své plav­bě po sla­ných vodách, nara­zil na nej­po­div­něj­ší ost­rov, jaký kdy člo­věk spat­řil. Tento ost­rov plul na širém moři, byl obklo­pen mědě­nou hrad­bou a síd­lil na něm král Aiolos – bůh větrů.

Král při­jal celou posád­ku vel­mi přá­tel­sky a hos­til ji celý měsíc ve svém palá­ci odmě­nou za vyprá­vě­ní o trój­ské vál­ce a achaj­ském loďstvu. Když se Odysseus roz­ho­dl odplout, Aiolos mu dal na ces­tu nezvyk­lý dar: měch z kůže deví­ti­le­té­ho vola, ve kte­rém uvěz­nil všech­ny nepří­z­ni­vé vět­ry, kte­ré by mu moh­ly zabra­ňo­vat v návra­tu na rod­nou Ithaku.

Dva lidé z posád­ky však se cíti­li dotče­ni, že se na ně z daru nic nedo­sta­lo, a v domně­ní, že v pyt­li je něja­ké zla­to, ote­vře­li měch a uvěz­ně­né vichry vypus­ti­li. Nato se strh­la ohrom­ná bou­ře, kte­rá celou posád­ku opět zahna­la na ote­vře­né moře. Po vyča­se­ní se vrá­ti­li lodě zpět do krá­lov­ství Aiola, ale král jim už nechtěl nikterak pomo­ci. „Kdo doká­že obrá­tit pro­ti sobě přá­tel­ský dar, nemá v co dou­fat – jis­tě je odpor­ný bohům.“ S klet­ba­mi vyhnal pak král Achajce na bez­vě­tr­né moře.

Laistrygónové

Po něko­li­ka dnech při­stál Odysseus i s posád­kou v zemi Laistrygónů, straš­ných lido­žrou­tů a obrů podob­ných gigan­tům, kte­ré boho­vé svrh­li pro vzpou­ru do hlu­bin země. Posla, kte­ré­ho Odysseus poslal k jejich krá­li, král pros­tě nabo­dl na rožeň a při­pra­vil si jej k jídlu. Laistrygónové pak bez vyhlá­še­ní vál­ky pře­pad­li lodě, roz­bi­li je vel­ký­mi kame­ny a muže nabod­li na troj­zubé har­pu­ny. Takto zahy­nu­la posád­ka jede­nác­ti lodí, zachrá­ni­la se jen loď Odysseova, kte­rá kot­vi­la v záto­ce u str­mé ská­ly.

Kouzelnice Kirké

Šest set čty­ři­cet dva mužů vyplu­lo kdy­si z Odysseova krá­lov­ství ke bře­hům Tróje, nyní se jich už jen šestačty­ři­cet vra­ce­lo s nadě­jí, že spat­ří bře­hy své vlas­ti. Moře je však dones­lo niko­liv na Ithaku, ale k ost­ro­vu Aiaia, kde síd­li­la kou­zel­ni­ce Kirké, dce­ra boha slun­ce Hélia.

Když při­stá­li na bře­hu, Kirké změ­ni­la vojá­ky, kte­ří se vyda­li pro­zkou­mat ost­rov, v špi­na­vé vep­ře. Odysseus se vydal za Kirké, a pro­to­že jeho odhod­la­nost se líbi­la bohu Hermovi, daro­val mu byli­nu, kte­rá ruši­la Kirčina kouz­la. Kirké pak slí­bi­la Odysseovi, že mu neuško­dí a že zůstane-li u ní po dobu jed­no­ho roku, vrá­tí mu svo­bo­du a jeho dru­hům lid­skou podo­bu. Odysseus sou­hla­sil a Kirké dostá­la slo­vu. Neměli se na ost­ro­vě špat­ně, ale byli rádi, když nade­šel čas, kdy už mohl Odysseus žádat, aby je pro­pus­ti­la.

Kirké před­po­vě­dě­la hrdi­no­vi, že nepů­jde domů po rov­ných moř­ských dra­hách, ale že musí pod­nik­nout pouť do říše Hádovy. Pak sesla­la lodi pří­z­ni­vý vítr, kte­rý Odyssea při­ve­zl na daleký sever, do země Kimmeriů, nad níž nikdy nesví­tí slun­ce.

Cesta do pod­svě­tí

Když Odysseus doplul do země Kimmeriů, našel tam vyso­kou ská­lu, do kte­ré pada­jí vody do pod­svět­ní řeky Acherontu. U její­ho vcho­du pak vyryl mečem hlu­bo­kou jámu a nalil do ní krev obět­ních zví­řat. K té se pak zača­ly slé­tat duše zemře­lých; při­le­tě­la i duše Teiresiova a před­po­vě­dě­la mu, že se na Ithaku vrá­tí i pro­ti vůli boha Poseidóna, bude však muset pře­ko­nat ješ­tě mno­ho pře­ká­žek.

Nejdřív musel pro­plout kolem ost­ro­va. Když vidě­li vel­ký pří­boj a sly­še­li obrov­ský rachot, vědě­li, že se při­blí­ži­li k moř­ské úži­ně, na jejíž jed­né stra­ně číha­la nestvů­ra Skylla, na stra­ně dru­hé pak straš­ný vír Charybda. Pluli kolem Skylly, kte­rá pozře­la šest jeho mužů. Poté zje­vi­la se mu Charybdis, chr­lí­cí zpě­ně­nou vodu.

Heliovy ovce

Když už si Odysseus mys­lel, že uni­kl všem zlým nástra­hám, spat­řil Heliův ost­rov Thrínakie, jemuž se Kirké dopo­ru­čo­va­la vyhnout. I když Odysseus posád­ce dopo­ru­čil, aby ces­to­va­li dál, všich­ni se vze­pře­li. Během jejich poby­tu na ost­ro­vě sti­hl Poseidón při­pra­vit bou­ři, kvů­li kte­ré nemoh­li hned odplout. Protože je tížil hlad, vyčka­li, až Odysseus usne, a i přes jeho záka­zy se vypra­vi­li zabít něko­lik krav. Stažené kůže však zača­ly lézt a maso na rož­ních buče­lo jako živý doby­tek. Hélios to spat­řil ze své­ho nebes­ké­ho vozu, hroz­ně se rozhně­val a požá­dal samé­ho boha Dia o pomoc.

Když potom Odysseus vyplul na širé moře, roz­pou­tal Zeus tako­vou bou­ři, že se loď pře­vrh­la a všich­ni pro­vi­nil­ci zmi­ze­li v moři. Jenom Odysseus, kte­rý boha neu­ra­zil, se zachrá­nil na úlom­ku stěž­ně. Na něm pak zno­vu pro­plul mezi Skyllou a Charybdou a po deví­ti­den­ní plav­bě bez jíd­la a vody ho vlny zahna­ly k bře­hům ost­ro­va Ógygie, na němž byd­le­la nym­fa Kalypsó.

Kalypsó

Když Odysseus pobý­val na ost­ro­vě Ógygie, na němž byd­le­la nym­fa Kalypsó, stal se z nich milost­ný pár. Kalypsó odmí­ta­la Odyssea pus­tit zpět a slí­bi­la mu nesmr­tel­nost a život po boku bohy­ně. Odysseus odmí­tá věč­nost a volí návrat k Pénelopě a Ithace – tedy lid­ský život smr­tel­ní­ka před živo­tem bohů. Na přímlu­vu bohy­ně Athény u samot­né­ho Dia seslal vlád­ce bohů posla Herma, aby Kalypsó naří­dil Odyssea hned pro­pus­tit. Odysseus si zbu­do­val vor a osm­náct dní plul mořem, až spat­řil zemi. Pak se však Poseidón zno­vu roz­zu­řil a ze staré­ho hně­vu mu vor svým troj­zub­cem roz­bil. Následně Odysseus plul na klá­dě roz­bou­ře­ným mořem a tře­tí­ho dne dosá­hl bře­hu. Úplným vyčer­pá­ním se sva­lil na břeh a usnul.

Země krá­le Alkinóa

Odysseus spal vyčer­pán na bře­hu, když tu ho pro­bu­di­ly výkři­ky dívek z dru­ži­ny prin­cez­ny Nausiky, kte­rá sem při­šla prát prádlo. Odysseus užas­le pohlé­dl na její krá­su. Nausikáa byla dce­rou krá­lov­ny Áréty, a krá­le Alkinoa, vlád­ce země Fajáků. Uvedla ho do otco­va palá­ce a král pak dal uspo­řá­dat na Odysseovu počest hos­ti­nu. Na důkaz přá­tel­ství ho nako­nec obda­ro­val vel­ký­mi dary a umož­nil mu návrat zpět do Ithaky.

Dělení eposu do kapitol

Epos je roz­dě­len do 24 zpěvů, což odpo­ví­dá 24 pís­me­nům řec­ké abe­ce­dy, jimiž se zpěvy v řečti­ně ozna­ču­jí; děj není seřa­zen chro­no­lo­gic­ky, vět­ši­nu své­ho puto­vá­ní popi­su­je Odysseus zpět­ně při růz­ných vyprá­vě­ních svým hos­ti­te­lům.

1 – 4. zpěv

Sněm bohů na Olympu chce usnad­nit návrat domů Odysseovi, kte­ré­ho už sed­mým rokem zadr­žu­je nym­fa Kalypsó na svém ost­ro­vě Ógygii. Posel bohů Hermés je poslán nym­fu při­mět, aby Odyssea pro­pus­ti­la. Bohyně Pallas Athéna se mezi­tím snes­la na Odysseův domov­ský ost­rov Ithaku, kde je jeho žena Pénelopa tís­ně­na nápad­ní­ky žáda­jí­cí­mi, aby si jed­no­ho z nich vza­la. V podo­bě Odysseova pří­te­le Mentóra pod­ní­ti­la Athéna Odysseova syna Télemacha, aby se vydal hle­dat své­ho ztra­ce­né­ho otce, nej­pr­ve do Pylu ke krá­li Nestorovi, potom do Sparty ke krá­li Meneláovi.

5 – 8. zpěv

Na vlast­no­ruč­ně zbu­do­va­ném voru opus­til Odysseus Ógygii, ost­rov nym­fy Kalypsó. Jeho nepří­tel, bůh moří Poseidón, vyvo­lal bou­ři a vor zni­čil. Odysseus se z posled­ních sil zachrá­nil na ost­ro­vě Scherii, vlas­ti Fajáků, kde byl na pobře­ží las­ka­vě při­jat krá­lo­vou dce­rou Nausikaou.

9 – 12. zpěv

Ústřední část epo­su. Odysseus je hos­tem na dvo­ře krá­le Fajáků Alkinoa a vyprá­ví o svém blou­dě­ní po moři po odjez­du od Tróje:

Nejprve při­plul k měs­tu Ismaru v zemi Kikonů, kte­ré vypá­lil, Kikonové v odve­tě zabi­li mno­ho Odysseových dru­hů. Potom byly jejich lodě zahná­ny k Lótofágům, pojí­da­čům loto­su – někte­ří Odysseovi dru­ho­vé sněd­li lotos a chtě­li navždy zůstat u Lótofágů, tak­že je Odysseus musel dovléct do lodi nási­lím. Pak při­plul k zemi Kyklópů a jed­ním z nich byl s dru­hy uvěz­něn v jes­ky­ni. Kyklóp Odysseovy dru­hy postup­ně poží­ral, ale se zby­lý­mi Odysseus Kyklópa osle­pil a uprchl. Poté při­stál u Aiola, kte­rý je vypra­vil na ces­tu domů a dal jim zavá­za­ný měch napl­ně­ný vět­ry; když však už byli na dohled Ithaky, Odysseovi dru­ho­vé měch roz­vá­za­li a vět­ry je zanes­ly zpět na moře.

Po dal­ší plav­bě doplul Odysseus k Laistrygonům, lido­žra­vým obrům, kte­ří zni­či­li jede­náct Odysseových lodí a jejich posád­ky sněd­li, jen Odysseus se svou jed­nou lodí se zachrá­nil. S tou­to posled­ní lodí dospěl Odysseus k ost­ro­vu Aiaia, kde pře­bý­va­la kou­zel­ni­ce Kirké – ta pro­mě­ni­la něko­lik Odysseových dru­hů ve vep­ře, Odysseus se však s pomo­cí boha Herma tomu­to údě­lu vyhnul. Kirké se do něj zami­lo­va­la a rok zdr­žo­va­la u sebe, než ho pro­pus­ti­la a posla­la do pod­svě­tí zeptat se sle­pé­ho věšt­ce Teiresia na dal­ší ces­tu. V pod­svě­tí Teiresiás Odysseovi před­po­vě­děl, že doplu­je na ost­rov Thrínakii, kde se budou pást Héliova stá­da, chce-li se však vrá­tit na Ithaku, nesmí žád­né zví­ře ze stá­da zabít. Potom se na Ithace musí utkat s Penelopinými nápad­ní­ky a nako­nec si bude muset usmí­řit Poseidóna obě­tí. Kromě toho se Odysseus v pod­svě­tí setkal i se svou mat­kou Antikleiou a s dal­ší­mi žena­mi, mat­ka­mi a druž­ka­mi slav­ných hrdi­nů, a nako­nec i s duše­mi hrdi­nů, kte­ří zemře­li po návra­tu z Tróje: s Agamemnónem, Achileem a Aiantem. Viděl také Mínóa, dří­ve krét­ské­ho krá­le, soud­ce v pod­svě­tí a růz­né duše trá­pe­né navždy za něja­ký pře­čin, napří­klad Tantala a Sísyfa, pro­mlu­vil také s Héraklem a pak z pod­svě­tí ute­kl.

Poté se Odysseus vrá­til zpět na ost­rov Aiaiu, kde ho Kirké varo­va­la před nástra­ha­mi dal­ší ces­ty – Sirénami, moř­ský­mi obluda­mi Skyllou a Charybdou a stej­ně jako Teiresiás před zabí­je­ním Héliova sko­tu na ost­ro­vě Thrinakii. Od Kirké při­plu­li k ost­ro­vu Sirén, Odysseus zacpal dru­hům uši vos­kem, sám se nechal při­vá­zat ke stěž­ni a tak unik­li jejich váb­né­mu zpě­vu. Propluli mezi Skyllou a Charybdou, kte­ré uchvá­ti­ly něko­lik námoř­ní­ků, a poté Odysseova loď dospě­la k ost­ro­vu, kde se pás­la stá­da boha Hélia. Hladoví Odysseovi dru­ho­vé něko­lik kusů dobyt­ka zabi­li a sněd­li, Zeus jim pak na odjez­du roz­tříš­til loď, všich­ni námoř­ní­ci zahy­nu­li, jen Odysseus se zachrá­nil a vítr ho na trá­mu z lodi zahnal podél Charybdy na ost­rov nym­fy Kalypsó, Ógygii.

13 – 16. zpěv

Odysseus se s pomo­cí Fajáků vrá­til na rod­nou Ithaku, kde mu bohy­ně Athéna dala podo­bu staré­ho žeb­rá­ka. Odebral se pak na salaš k věr­né­mu pas­tý­ři Eumaiovi, vydá­val se za cizin­ce a budil v pas­tý­ři nadě­ji, že se Odysseus brzy vrá­tí. V Eumaiově chý­ši se také setkal s Telemachem, kte­rý se vrá­til ze Sparty.

17 – 20. zpěv

Odysseus se dal poznat Telemachovi a spo­lu se dohod­li na poráž­ce nápad­ní­ků. Po dva­ce­ti letech se Odysseus v podo­bě žeb­rá­ka vrá­til do své­ho domu, kde jej poznal pou­ze jeho sta­rý pes Argos a sta­rá služ­ka Eurykleia. Odysseus se pak při­pra­vo­val na zápas se ženi­chy, od kte­rých zažil jen uráž­ky, tak­že se ho jako hos­ta muse­la ujmout sama Penelopé, jeho man­žel­ka.

21 – 22. zpěv

Penelopé při­nes­la Odysseův luk a pro­hlá­si­la, že se vdá za toho, komu se poda­ří luk napnout a pro­stře­lit jím ucha dva­nác­ti seker posta­ve­ných za sebou. Nikomu z nápad­ní­ků se to nepo­ved­lo, Odysseus se však také při­hlá­sil a ucha seker pro­stře­lil. Poté se Odysseus dal poznat a s pomo­cí věr­né­ho Eumaia a Telemacha postří­lel všech­ny nápad­ní­ky.

23 – 24. zpěv

Odysseus se dal poznat i Penelopě, ta si však neby­la jis­tá, zda před ní oprav­du sto­jí její ztra­ce­ný man­žel. Aby jej vyzkou­še­la, při­ká­za­la mu vynést z lož­ni­ce jejich spo­leč­né lůž­ko, kte­ré neznal nikdo než oni dva, a ustlat jej. Odysseus se však podi­vil, neboť jejich lůž­ko, kte­ré kdy­si sám udě­lal z kme­ne vrost­lé­ho do pod­la­hy, neby­lo mož­né z lož­ni­ce vynést. Penelopu tato zkouš­ka pře­svěd­či­la a Odyssea při­ví­ta­la jako své­ho muže. Závěrem Odysseus navští­vil své­ho otce Láerta a na pokyn Athény se usmí­řil s pří­buz­ný­mi zabi­tých nápad­ní­ků.

Jazyk a poetika Odyssei

Odyssea je psá­na epic­kým, bás­nic­kým a obraz­ným jazy­kem, kte­rý vyrůs­tá z dlou­hé úst­ní tra­di­ce. Homérská poezie byla urče­na k před­ná­še­ní a zpě­vu, čemuž odpo­ví­da­jí pra­vi­del­ný ryt­mus, dak­tyl­ský hexa­me­tr, opa­ko­vá­ní, ustá­le­né for­mu­le a typic­ká epic­ká epi­te­to­na.

Jazyk je slav­nost­ní, monu­men­tál­ní, ryt­mic­ký a for­mu­lo­vý. Nejde však o jazyk str­nu­lý či neži­vý. Jeho zdán­li­vá ustá­le­nost sou­vi­sí pře­de­vším s úst­ní pova­hou epo­su: bás­ník vyu­ží­vá tra­dič­ní jazy­ko­vé for­mu­le a ustá­le­ná spo­je­ní, kte­rá se snad­no začle­ňu­jí do met­ric­ké struk­tu­ry ver­še.

Výrazným pro­střed­kem jsou epi­te­to­na, ustá­le­ná bás­nic­ká ozna­če­ní postav a věcí: „růžo­vo­prs­tá Jitřenka“, „sovo­o­ká Athéna“, „hro­mo­vlád­ný Zeus“, „zemětře­si­tel Poseidón“, „rych­lý Achilles“, „lsti­vý Odysseus“ nebo „perut­ná řeč“. Epiteton při­tom není pou­ze ozdob­ným pří­vlast­kem. Často při­po­mí­ná základ­ní vlast­nost posta­vy a stá­vá se sou­čás­tí její­ho epic­ké­ho obra­zu.

Typický je také inverz­ní slo­vosled, kte­rý sou­vi­sí s met­rem, rytmem a umě­lec­kou struk­tu­rou ver­še. Přehazování slov záro­veň při­spí­vá ke slav­nost­ní­mu a archaic­ké­mu tónu homér­ské­ho vyprá­vě­ní.

Výraznou sou­čás­tí Homérova sty­lu jsou epic­ká při­rov­ná­ní, čas­to roz­vi­nu­tá do samo­stat­ných obra­zů. Událost nebo jed­ná­ní posta­vy bývá při­rov­ná­vá­no k jevům z pří­ro­dy, kaž­do­den­ní­ho živo­ta, vál­ky, lovu či země­děl­ství. Nadpřirozený svět bohů a hrdi­nů tak zís­ká­vá kon­krét­ní a smys­lo­vou podo­bu.

Jazyk Odysseie je záro­veň výraz­ně vypra­věč­ský a dia­lo­gic­ký. Postavy spo­lu roz­sáh­le hovo­ří, pře­svěd­ču­jí se, vyjed­ná­va­jí, kla­mou se, vzpo­mí­na­jí a plá­nu­jí. Přímá řeč pro­to není pou­ze pro­střed­kem posou­vá­ní děje, ale také důle­ži­tým způ­so­bem cha­rak­te­ri­za­ce postav.

Významnou roli má retrospek­ti­va. Nejrozsáhlejší z nich před­sta­vu­je samot­né Odysseovo vyprá­vě­ní u Fajáků, kde hrdi­na v prv­ní oso­bě líčí své před­cho­zí puto­vá­ní. Příběh tak není vyprá­věn pou­ze chro­no­lo­gic­ky, ale pro­střed­nic­tvím vzpo­mín­ky se vra­cí do minu­los­ti.

Pro Homérovu poe­ti­ku je typic­ké také opa­ko­vá­ní. Opakují se nejen jed­not­li­vé for­mu­le a epi­te­to­na, ale i celé situ­a­ce a moti­vy: při­je­tí hos­ta, hos­ti­na, obě­to­vá­ní, kou­pel, mytí nohou, odchod na ces­tu či ran­ní pro­bu­ze­ní. Opakování vytvá­ří ryt­mus epo­su a záro­veň při­po­mí­ná jeho úst­ní původ.

Homérův jazyk je při­tom pře­kva­pi­vě kon­krét­ní a smys­lo­vý. Setkáváme se s podrob­ný­mi obra­zy moře, lodí, ost­ro­vů, palá­ců, zbra­ní, oděvů, jíd­la, vína, hos­tin i kaž­do­den­ních čin­nos­tí. Vedle monu­men­tál­ních obra­zů bohů a hrdi­nů tak exis­tu­je vel­mi hmot­ný svět lid­ské­ho živo­ta.

Pro Odysseu je cha­rak­te­ris­tic­ká také iro­nie a dvoj­znač­nost, zvláš­tě v jed­ná­ní samot­né­ho Odyssea. Hrdina čas­to zata­ju­je svou identi­tu, říká pou­ze část prav­dy nebo záměr­ně vytvá­ří faleš­ný obraz sku­teč­nos­ti. Čtenář při­tom mnoh­dy ví více než posta­vy, což vytvá­ří zvlášt­ní napě­tí mezi tím, co je řeče­no, a tím, co sku­teč­ně pla­tí.

Homérský jazyk tedy zůstá­vá epic­ký, for­mál­ní a monu­men­tál­ní i tam, kde se děj stá­vá násil­ným, krva­vým nebo dras­tic­kým. Zabíjení, sou­bo­je, lido­žra­ví obři nebo masa­kr nápad­ní­ků nejsou obvykle vyprá­vě­ny natu­ra­lis­tic­kým či psy­cho­lo­gic­ky roze­rva­ným jazy­kem. Vypravěč si zacho­vá­vá odstup, vzne­še­nost a ryt­mus. Právě kon­trast mezi krva­vou sku­teč­nos­tí děje a vzne­še­ným, for­mu­lo­vým jazy­kem vyprá­vě­ní je jed­ním z cha­rak­te­ris­tic­kých rysů homér­ské epi­ky.

„Povrchní není nut­ně to, co je krás­né. Povrchní může být to, co se spo­ko­jí s krá­sou povrchu.“

Téma

Hlavním téma­tem a leit­mo­ti­vem Odysseie je návrat. Řecké slo­vo nos­tos ozna­ču­je návrat domů a prá­vě tou­ha po Ithace pro­stu­pu­je celým Odysseovým puto­vá­ním. Nejde však pou­ze o ces­tu z Tróje zpět do vlas­ti. Odysseus se vra­cí k Pénelopě, k synu Télemachovi, ke stár­nou­cí­mu otci Láertovi, ke své­mu domu, své­mu krá­lov­ství a pře­de­vším ke své vlast­ní iden­ti­tě. Po celou dobu je vysta­ven poku­še­ní zůstat jin­de: Kalypso mu nabí­zí nesmr­tel­nost a život po boku bohy­ně, přes­to Odysseus volí smr­tel­ný lid­ský život a návrat domů. Ithaka pro něj není jen mís­tem, kam se má dostat, ale řádem, k němuž se chce navrá­tit. Návrat je pro­to záro­veň návra­tem z cha­o­su k řádu, z cizo­ty k vlast­ní­mu svě­tu a ze ztra­ce­né iden­ti­ty k sobě samé­mu.

Právě zde se však pro mě začí­ná ote­ví­rat roz­díl mezi Odysseou a Gilgamešem. Gilgamešův pří­běh smě­řu­je od moci k bez­mo­ci, od hero­ic­ké­ho pří­bě­hu ke ztrá­tě, od tou­hy po nesmr­tel­nos­ti k při­je­tí lid­ské­ho údě­lu. Jeho ces­ta člo­vě­ka zba­vu­je ilu­ze o vlast­ní výji­meč­nos­ti. Odysseova ces­ta je jiná. Jejím výsled­kem není zásad­ní pro­mě­na hrdi­ny, ale pře­de­vším obno­ve­ní toho, co bylo naru­še­no. Odysseus se vra­cí, zís­ká­vá zpět svou identi­tu, man­žel­ku, syna, dům i krá­lov­ství a nási­lím zno­vu nasto­lu­je původ­ní řád. Odysseus je slo­ži­tou ambi­va­lent­ní posta­vou – je inte­li­gent­ní, vytr­va­lý, odváž­ný, ale také mani­pu­la­tiv­ní, kru­tý a schop­ný zabí­jet. Jeho nej­vět­ší­mi zbra­ně­mi nejsou pou­ze síla a odva­ha, ale métis – důvtip, lest, schop­nost kla­mat a při­způ­so­bit se.

Námět

Námětem Odysseie je dese­ti­le­té puto­vá­ní ithac­ké­ho krá­le Odyssea po skon­če­ní troj­ské vál­ky a jeho návrat na rod­nou Ithaku, kde musí zno­vu zís­kat své mís­to krá­le, man­že­la a otce.

Žánr

Odyssea je antic­ký hrdin­ský (hero­ic­ký) epos.

Symbolická interpretace

Odysseus se po dese­ti letech nevra­cí jako zásad­ně pro­mě­ně­ný člo­věk, jako tře­ba Gilgameš. Spíše se po dese­ti letech sna­ží zno­vu stát tím, kým byl. Čili nevi­dí­me zásad­ní trans­for­ma­ci. V tom­to smys­lu je Odyssea spí­še pří­bě­hem návra­tu než pro­mě­ny. Co se týče sym­bo­lů, Odysseus by mohl sym­bo­li­zo­vat člo­vě­ka, ces­ta život a Ithaka „Já“, k němuž se vra­cí.

Srovnáme-li Odyssea s Gilgamešem, Gilgameš je mož­ná exis­ten­ci­ál­ně syro­věj­ší, zatím­co Odyssea je více spo­le­čen­ská, poli­tic­ká a rodin­ná. Zatímco Gilgameš se učí, že nemů­že mít všech­no, Odysseus se učí, jak zno­vu zís­kat téměř všech­no. Gilgameš opouš­tí ego, zatím­co Odysseus jde od ega k ješ­tě vět­ší­mu egu a vše­mu, co mu pat­ří. Gilgameš se stá­vá více člo­vě­kem, zatím­co Odysseus se stá­vá doko­na­lej­ším Odysseem.

Klady a zápory

Silný a živý pří­běh návra­tu pro sou­čas­né­ho čte­ná­ře může být obtíž­ně pří­stup­ný. Odyssea je roz­sáh­lá, má poma­lé tem­po a její vyprá­vě­ní jazy­kem archaic­kým obsa­hu­je vel­ké množ­ství opa­ko­vá­ní, ustá­le­ných for­mu­lí, jmen, rodokme­nů, bož­stev, míst a ved­lej­ších postav. Obtížná je také vzdá­le­nost antic­ké­ho hod­no­to­vé­ho svě­ta. Čtenář musí při­jmout svět, v němž jsou nási­lí, pomsta, otroc­tví, ple­ně­ní, zabí­je­ní nepřá­tel i mocen­ské posta­ve­ní při­ro­ze­nou sou­čás­tí spo­le­čen­ské­ho řádu. Některé moti­vy pro­to mohou dneš­ní­mu člo­vě­ku při­pa­dat kru­té, archaic­ké nebo morál­ně pro­ble­ma­tic­ké. Odyssea navíc není vyprá­vě­na chro­no­lo­gic­ky.

Další díla

Kromě Íliady a Odysseie byla Homérovi ve sta­ro­vě­ku při­pi­so­vá­na také řada dal­ších děl. Nejvýznamnější jsou Homérské hym­ny, sou­bor tři­ce­ti tří hym­nů věno­va­ných řec­kým bohům, jejichž sku­teč­né autor­ství je však nejis­té a kte­ré prav­dě­po­dob­ně vzni­ka­ly v růz­ných obdo­bích. Homérovi se dále při­pi­so­va­la Batrachomyomachia (Válka žab a myší), paro­dic­ký směš­no­hr­din­ský epos, a také růz­né epi­gra­my a dal­ší drob­né bás­nic­ké sklad­by. Starověká tra­di­ce mu při­pi­so­va­la rov­něž něko­lik dnes ztra­ce­ných epo­sů, kte­ré tvo­ři­ly sou­část tzv. epic­ké­ho cyk­lu, napří­klad Kyprie, Malou Íliadu, Návraty nebo Telegonii. Jejich autor­ství však nelze Homérovi spo­leh­li­vě při­psat.

Doporučila bych Odysseu k maturitě?

Kdybych měla podru­hé k matu­ri­tě při­stou­pit, Odysseu bych si nevy­bra­la z důvo­du roz­sa­hu kolem 450 stran v závis­los­ti na vydá­ní. Já osob­ně bych dala před­nost Eposu o Gilgamešovi, výraz­ně krat­ší­mu dílu.

Závěr

Mezopotámie měla Gilgameše, Řekové své hrdi­ny včet­ně Odyssea, Římané Aenea a poz­dě­ji Romula, ger­mán­ská tra­di­ce Siegfrieda a brit­ská tra­di­ce Artuše a rytí­ře kula­té­ho sto­lu. A my Češi? Máme sva­té­ho Václava, pře­de­vším vzor sva­tos­ti a křes­ťan­ské­ho panov­ní­ka; Karla IV., ide­a­li­zo­va­né­ho moud­ré­ho a zbož­né­ho Otce vlas­ti; Přemysla Oráče, zakla­da­tel­ské­ho před­ka; a Praotce Čecha, samot­ný počá­tek náro­da. Chybí nám však výrazná národ­ní hrdin­ská posta­va.

Epos o Gilgamešovi i Odyssea vyrůs­ta­jí z vel­mi sta­rých epic­kých tra­dic, jejich poe­ti­ka se však výraz­ně liší. Zatímco jazyk Gilgameše je čas­to úspor­něj­ší, for­mu­lač­ní a sil­ně spja­tý s mytic­kým a kos­mo­lo­gic­kým svě­tem, Odyssea nabí­zí roz­sáh­lej­ší vyprá­vě­ní, množ­ství dia­lo­gů, retrospek­tiv, pře­vle­ků, vyjed­ná­vá­ní a psy­cho­lo­gic­ky odstí­ně­né­ho jed­ná­ní postav. U pří­bě­hu Gilgameše je patr­na pro­mě­na v hrdi­nu, zatím­co u Odyssea tato pro­mě­na není zce­la zřej­má.

Homér

Homér je tra­dič­ní jmé­no nej­star­ší­ho vel­ké­ho řec­ké­ho epic­ké­ho bás­ní­ka, jemuž se při­pi­su­jí dvě zaklá­da­jí­cí díla evrop­ské lite­ra­tu­ry – Ílias a Odyssea. O jeho živo­tě však víme jen vel­mi málo. Neznáme s jis­to­tou ani mís­to, ani rok jeho naro­ze­ní a neví­me dokon­ce jis­tě, zda za obě­ma epo­sy sku­teč­ně stál jedi­ný his­to­ric­ký bás­ník. Antické tra­di­ce spo­jo­va­ly Homéra s růz­ný­mi mís­ty, pře­de­vším se Smyrnou, Chiem a Íem, a čas­to jej zob­ra­zo­va­ly jako sle­pé­ho pěv­ce.

A prá­vě tato nejis­to­ta činí Homéra zvlášt­ním lite­rár­ním feno­mé­nem. Možná nezná­me člo­vě­ka, kte­rý oba epo­sy vytvo­řil, ale zná­me dílo, kte­ré se sta­lo jed­ním ze zákla­dů evrop­ské­ho vyprá­vě­ní. Homérské epo­sy zásad­ně ovliv­ni­ly řec­kou kul­tu­ru, poz­děj­ší lite­ra­tu­ru i evrop­skou před­sta­vu hrdi­ny, puto­vá­ní, vál­ky, návra­tu a lid­ské­ho osu­du.

Odkaz

Už antic­ká lite­ra­tu­ra na Odysseu nava­zo­va­la – napří­klad Sofoklés ve svých tragé­di­ích Aiás a Filoktétés. Později se její vliv výraz­ně pro­je­vil ve Vergiliově Aeneidě a u Danta v Pekle. Odysseus se stal jed­nou z nej­tr­va­lej­ších postav evrop­ské lite­ra­tu­ry. Jeho pří­bě­hem se inspi­ro­val napří­klad Alfred Tennyson v bás­ni Ulysses (1833), James Joyce ve slav­ném romá­nu Odysseus (Ulysses) (1922) a Nikos Kazantzakis v roz­sáh­lém epo­su Odysseia (1938). Významný lite­rár­něvěd­ný roz­bor Homérova vypra­věč­ské­ho sty­lu podal Erich Auerbach v prv­ní kapi­to­le své kni­hy Mimesis, kde prá­vě na scé­ně z Odysseie uka­zu­je roz­díl mezi homér­ským a bib­lic­kým způ­so­bem vyprá­vě­ní.

Odyssea inspi­ro­va­la také množ­ství oper, diva­del­ních her a výtvar­ných děl. Ve fil­mu vznik­la již raná ital­ská němá adap­ta­ce L’Odissea (1911), poz­dě­ji napří­klad hollywoodsko-italský film Ulysses (1954) s Kirkem Douglasem v hlav­ní roli, tele­viz­ní mini­sé­rie L’Odissea (1968) a vel­ká ame­ric­ká mini­sé­rie The Odyssey (1997) s Armandem Assantem. K nověj­ším zpra­co­vá­ním pat­ří film The Return (2024) s Ralphem Fiennesem, zamě­ře­ný pře­de­vším na Odysseův návrat na Ithaku a násled­ky dlou­hé vál­ky. Zcela novou vel­kou fil­mo­vou adap­ta­ci zfil­mo­val Christopher Nolan pod názvem The Odyssey (2026) s Mattem Damonem v roli Odyssea.