Photo © Slovenský filmový ústav

Kdo by neznal horo­ro­vou pohád­ku, původ­ně fran­couz­skou, o prin­ci zača­ro­va­ném do děsi­vé zví­ře­cí podo­by, jehož vysvo­bo­dí až čis­tá lás­ka? Kromě tra­dič­ní pohád­ky Kráska a zví­ře, kte­rou Hrubín poz­dě­ji bás­nic­ky adap­to­val, ale exis­tu­je také česko-slovenská ver­ze s názvem Panna a netvor (1978). Režisér Juraj Herz vyu­žil kniž­ní před­lo­hu La Belle et la Bête od Jeanne-Marie Leprince de Beaumont k vizu­ál­ně půso­bi­vé podí­va­né, kte­rá těží z taju­pl­ných, stís­ně­ných pro­stor i z lyric­ky ladě­né­ho vyprá­vě­ní. Herz roku 1978 nato­čil dva sním­ky, Panna a netvor i Deváté srd­ce, kte­ré měly nejen spo­leč­ný roz­po­čet, ale také deko­ra­ce. V ate­li­é­ru č. 6 na Barrandově vytvo­řil archi­tekt Vladimír Labský mul­ti­funkč­ní deko­ra­ci, kte­rá byla po úpra­vách vyu­ži­ta rov­něž při natá­če­ní fil­mů Deváté srd­ce, Tajemství Ocelového měs­ta a Kočičí princ. Roku 1979 zís­kal Juraj Herz oce­ně­ní na Sitges Film Festival za nej­lep­ší režii. Dále zís­kal prv­ní cenu za nej­lep­ší film na MFF v Cádizu roku 1980. Také obdr­žel Zvláštní uzná­ní mezi­ná­rod­ní poro­ty na fes­ti­va­lu v Portu 1982 a Cenu za výtvar­nou strán­ku na fes­ti­va­lu čes­ko­slo­ven­ských fil­mů v Hradci Králové 1979.

Jaký je původ příběhu?

Existují růz­né lite­rár­ní ver­ze arche­ty­pál­ní­ho pří­bě­hu. Ústní tra­di­ci lite­rár­ně zpra­co­va­la Gabrielle-Suzanne de Villeneuve (1740), poz­dě­ji ji zjem­ni­la a mora­li­zo­va­la Jeanne-Marie Leprince de Beaumont. Kráska a zví­ře je původ­ně ini­ci­ač­ní pohád­ko­vý mýtus, kte­rý byl určen dospě­lým či dospí­va­jí­cím čas­to v komu­nit­ním, ritu­ál­ním kon­tex­tu. V arche­ty­pál­ní rovi­ně tako­vý mýtus řešil setká­ní ženy s nezná­mým, zví­ře­cím, cizím muž­ským prin­ci­pem – pra­co­val se stra­chem z man­žel­ství, smr­ti nevin­nos­ti a byl ini­ci­ač­ním mýtem. Ačkoliv původ­ní ver­ze nes­la tem­nou a ini­ci­ač­ní vrst­vu, poz­děj­ší ver­ze byly zpra­co­vá­ny do podo­by výchov­né pohád­ky pro dív­ky, jejímž posel­stvím je sdě­le­ní, že lás­ka zušlech­ťu­je.

Je to ještě „pohádka“?

Jemnější a mír­něj­ší ver­ze, jako např. Kráska a zví­ře, bychom žánro­vě zařa­di­li mezi pohád­ky, avšak dílo Panna a netvor je spí­še „anti-pohádka“ na pokra­ji horo­ru (anti-pohádka dekon­stru­u­je kla­sic­ké pohád­ko­vé prv­ky). Juraj Herz odha­lil tem­né arche­ty­pál­ní jádro původ­ní­ho mýtu, kte­ré vědo­mě zba­vil poz­děj­ších ochran­ných vrs­tev. Propojil jej se svou exis­ten­ci­ál­ní zku­še­nos­tí svě­ta a pře­ta­vil jej tak v exis­ten­ci­ál­ní horo­ro­vou výpo­věď o setká­ní se zlem a ne-lidskostí. Nevznikla tedy ani tak pohád­ka pro obve­se­le­ní, eduka­ci či tera­pii divá­ka, nýbrž exis­ten­ci­ál­ní kon­fron­ta­ce se zlem v nelid­ské podo­bě, kte­rá pra­me­ní z celo­ži­vot­ní­ho, auten­tic­ké­ho vzta­hu ke zlu, kte­rý autor poznal vel­mi brzy a vel­mi reál­ně. Nejedná se tedy o ini­ci­ač­ní mýtus, jako v pří­pa­dě pohád­ky Kráska a zví­ře, ale o nekom­pro­mis­ní vylí­če­ní stře­tu dvou sil. Autor neve­de divá­ka k inte­gra­ci, ale nao­pak jej sta­ví před rea­li­tu zla.

Interpretace děje

Jak lze inter­pre­to­vat osud nejmlad­ší dce­ry zchud­lé­ho kup­ce, kte­rá se dob­ro­vol­ně vydá do zakle­té­ho zám­ku, aby zachrá­ni­la své­ho otce? V inter­pre­ta­ci na kolektivně-historické rovi­ně netvor sym­bo­li­zu­je nelid­ské zlo, kte­ré se pro­je­vu­je např. v podo­bě fašis­mu, nacis­mu, tota­li­ty či dehu­ma­ni­za­ce v již zmí­ně­ných kon­cen­t­rač­ních tábo­rech. Netvor sym­bo­li­zu­je mon­strum, kte­ré už není lid­ské, ale mecha­nic­ké, dra­vé a bez empa­tie. V návaz­nos­ti na exis­ten­ci­ál­ní zku­še­nos­ti Juraje Herze s totál­ní dehu­ma­ni­za­cí 20. sto­le­tí, lze uva­žo­vat o sym­bo­li­ce lid­ské duše, kte­rá se setka­la s nelid­ským svě­tem moci, zla a destruk­ce v uza­vře­ném stís­ně­ném pro­sto­ru, odkud není úni­ku. Herzův netvor je vykres­le­ný obraz nelid­ské­ho zla – sym­bo­li­zu­je tem­nou, nelid­skou, mon­stróz­ní sílu, kte­rá jako dehu­ma­ni­zu­jí­cí a abso­lut­ní nepod­lé­há indi­vi­du­ál­ní­mu morál­ní­mu řádu.

Zámek jako uza­vře­ný pro­stor sym­bo­li­zu­je ohra­ni­če­ný svět, nein­te­gro­va­nou část, kde nepla­tí běž­ná lid­ská pra­vi­dla, morál­ní prin­ci­py, logic­ký řád. V tom­to svě­tě vlád­ne izo­la­ce, bez­prá­ví a abso­lut­ní moc. Takový sys­tém nevní­má duši jed­not­liv­ce jako sub­jekt, ale jako pou­hý objekt. Psychická zátěž v tako­vém pro­stře­dí je extrém­ní. I pou­há vzpo­mín­ka obě­tí holo­caus­tu vyvo­lá­vá pocit ohro­že­ní a úzkos­ti. Izolace a vizu­ál­ní síla pro­stře­dí zná­so­bu­je pocit ohro­že­ní. V tom­to zámec­kém pro­sto­ru mon­strum exis­tu­je, dob­ro není samo­zřej­mé, bez­pe­čí je ilu­ze a lás­ka není záru­ka spá­sy. Zámek sym­bo­li­zu­je uza­vře­né nevě­do­mí – zde panu­je odlou­če­ní od svě­ta, nejsou zde pří­tomni žád­ní lidé, žád­ná spo­leč­nost ani žád­ná korek­ce rea­li­ty.

Závěr:

Ačkoliv Panna a netvor brzy osla­ví pade­sát let od své­ho vzni­ku, zůstá­vá dodnes půso­bi­vým horo­rem s tem­nou atmo­sfé­rou a stís­ňu­jí­cím poci­tem ohro­že­ní. Juraj Herz zde sta­ví na dvou věcech – pře­de­vším na všu­dypří­tom­né tem­no­tě a suges­tiv­ní horo­ro­vé var­han­ní hud­bě Petra Hapky, kte­rá význam­ně spo­lu­u­tvá­ří cel­ko­vý úči­nek fil­mu. Celkově to moc dob­ře fun­gu­je a vytvá­ří neza­po­me­nu­tel­ný efekt. Vizuálně tem­ný, atmo­sfé­ric­ky sevře­ný sní­mek Panna a netvor se vymy­ká tra­dič­ním před­sta­vám o rodin­né pohád­ce a nabí­zí divá­ko­vi záži­tek, kte­rý je spíš zne­klid­ňu­jí­cí než uklid­ňu­jí­cí. Herecké výko­ny, zejmé­na mla­dič­ké a talen­to­va­né Zdeny Studénkové, výrazná výpra­va i hudeb­ní slož­ka vytvá­ře­jí kom­pakt­ní celek, jenž sto­jí pře­de­vším na nála­dě a obra­zo­vé půso­bi­vos­ti, niko­li na efek­tech. V sou­čas­né době se sní­mek na data­bá­zi ČSFD pohy­bu­je při­bliž­ně na hra­ni­ci 78 %, což jen potvr­zu­je jeho auten­ti­ci­tu, ori­gi­na­li­tu a nad­ča­so­vou sílu.

Juraj Herz

Dětství Juraje Herze (1934) bylo idy­lic­ké a kul­tur­ně boha­té v Kežmarku, plné cir­ku­sů, diva­dla a lite­ra­tu­ry, avšak tra­gic­ky pře­ru­še­no 2. svě­to­vou vál­kou – židov­ská rodi­na pro­ži­la hrů­zy kon­cen­t­rač­ních tábo­rů, což z něj uči­ni­lo „rych­le dospě­lé­ho“ a for­mo­va­lo jeho umě­lec­ký pohled na svět. Víme, že Juraj Herz zažil již v dět­ství setká­ní s nelid­ským sys­té­mem – jako Žid byl poslán do kon­cen­t­rač­ní­ho tábo­ra Terezín. Tyto zážit­ky se sta­ly klí­čo­vým zdro­jem inspi­ra­ce pro jeho fil­my a doda­ly mu jedi­neč­ný cit pro bizar­nost. Juraj Herz jako před­ní čes­ký fil­mo­vý sce­náris­ta, reži­sér a také herec, stu­do­val foto­gra­fii, režii a lout­ko­he­rec­tví. Nejprve půso­bil v praž­ském diva­dle Semafor, poz­dě­ji se vypra­co­val na pozi­ci fil­mo­vé­ho reži­sé­ra v Barrandovských ate­li­é­rech. K jeho význam­ným sním­kům pat­ří horo­ro­vá kome­die Spalovač mrt­vol (1968), dra­ma Petrolejové lam­py (1971), pohád­ka Panna a netvor (1978), prv­ní čes­ký horor Upír z Feratu (1981) či his­to­ric­ké dra­ma Habermannův mlýn (2010).