Tento film není klasickým filmovým snímkem, ale jedná se o unikátní projekt. Snímek tvoří 10 krátkých desetiminutových minifilmů od slovenských režisérů, z nichž někteří jsou známi i v evropském či světovém filmovém světe. Tvůrci jsou velmi rozdílní a jejich díla patří do rozličných žánrů.
Film Pravidlá hry od Ondreje Rudavského není jen o Slovensku, ale snaží se pohlédnout na nedávnou minulost této země v širších souvislostech. Na snímku je zajímavé to, že v něm nehrají běžní herci, ale jakési fiktivní osoby, které se prokoukávají 20. stoletím pomocí filmů. Prostředí je pak vytvořeno díky animaci, která připomíná Chaplinův film Moderní doba. Film doprovází pouze hudba, takže případné komentáře či souvislosti si divák musí sám domyslet.
Dalším snímkem, který mě zaujal, byl film od Miši Suchého Návraty (Returns). Autor se vydává se svými dětmi na Slovensko za prarodiči. Chtějí se s nimi setkat a jejich prostřednictvím se dozvědět více o Slovensku. Mišo natáčí běžné situace, při kterých si stále více uvědomuje, že se změnili nejen jeho rodiče, ale hlavně okolní svět a doba je jiná. Oceňuji, že se režisér nebál natáčet se svou rodinou a v domácím, rodinném prostředí.
Líbil se mi také snímek Čestný občan, který natočil Juraj Herz. Ten přijíždí do svého rodného města, aby obdržel čestné občanství města Kežmarok. Při slavnostní večeři pak následkem nadměrného pití začne vyprávět o své minulosti a utahovat si ze sebe i ostatních osob. Vtipné bylo, že pro Herze to byla první hlavní filmová role, ve které se nebál ukázat své komedianství, takže snímek pak působí jako minigroteska.
Posledním snímkem, který mě zaujal hereckými výkony, byl Jediná známa fotografia Boha režiséra Petera Krištúfka. Herecký koncert Emílie Vášáryové a Milany Lasici v rolích manželů slavící výročí byl opravdu skvělý a pohlazením po duši. Oceňuji, že tito herci jsou ochotni si zahrát i v krátkých snímcích, kde mohou ukázat své herecké umění.
Ostatní filmy, Pohreb prezidenta, Rupicapra, Bez vône, Pssst, Discoboj a Druhý pokus, na mě zapůsobily méně nebo vůbec. Z deseti snímků je pět hraných, jeden animovaný, jeden experimentální a tři hrané dokumentární.
Autoři projektu měli za cíl ukázat pomocí jednotlivých snímků, jaké je Slovensko očima deseti režisérů. Každý režisér si tak mohl vytvořit dílo podle sebe, konečné dílo je různorodé. Žádný ze snímků není natočen úplně pozitivně, vtipné byly Jediná známa fotografia Boha a Čestný občan. Zajímavé muselo být natočit Pravidlá hry, které se vytvářely na počítači. Ostatní snímky pak vyzněly melancholicky, i když nikdy nekončily drasticky.
Oceňuji, že se tvůrcům filmu Slovensko 2.0 podařilo dát dohromady deset režisérů, aby společně vytvořili tento filmový projekt. Každý snímek je tak originálním dokumentem o Slovensku a jeho obyvatelích. Jednotlivá díla sice vytváří společný projekt, ale i samostatně by mohly fungovat jako krátké filmové snímky.
