Smečka

word image 1

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

TOMÁŠ POLENSKÝ (1987), reži­sér a spo­lu­au­tor scé­ná­ře

Film Smečka je celo­ve­čer­ním režij­ním debu­tem Tomáše Polenského. Vystudoval režii na Vyšší odbor­né ško­le fil­mo­vé ve Zlíně, kte­rou absol­vo­val krát­kým fil­mem Alzheimerův laby­rint (2008). Poté zís­kal nej­pr­ve baka­lář­ský a poslé­ze magis­ter­ský titul na praž­ské FAMU – obor stři­ho­vá sklad­ba, kde se věno­val autor­ské prá­ci se zamě­ře­ním na doku­men­tár­ní tvor­bu. Pracoval jako stři­hač na vítěz­ném spo­tu Nomin v sou­tě­ži o nej­lep­ší video­spot na téma Češinci pořá­da­né orga­ni­za­cí Člověk v tís­ni v roce 2012. Jeho stu­dent­ské prá­ce sklí­ze­ly úspěch – absol­vent­ský film Alzheimerův laby­rint byl oce­něn na Philophical Film Festival v Krakowě 2009 a na Brněnské šest­náct­ce v roce 2009, film z

prv­ní­ho roč­ní­ku na FAMU Utři roh­lí­ky zís­kal oce­ně­ní na FAMUfestu 2010 a Mladé kame­ře v Uničově 2011. Absolventská prá­ce baka­lář­ské­ho stu­dia na FAMU – film Ponorná řeka didak­ti­ky, byl oce­něn v roce 2012 na FAMUfestu. Tomáš je čer­s­tvým absol­ven­tem dok­to­rand­ské­ho stu­dia na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně.

Věnuje se tvor­bě doku­men­tár­ních fil­mů. Kromě režie vlast­ních fil­mů se podí­lí také na tvor­bě svých kole­gů jako stři­hač a kame­ra­man hra­ných fil­mů, doku­men­tů, video­kli­pů a reklam.

S hoke­jo­vým pro­stře­dím máte vlast­ní boha­té zku­še­nos­ti. Jaké?

Již od dvou let jsem brus­lil. Začínal jsem hrát v Kutné Hoře jako moje o tři roky mlad­ší sest­ra, kte­rá nyní hra­je v Rusku za Ufu a je kapi­tán­kou čes­ké repre­zen­ta­ce. Já osob­ně jsem hrál do osm­nác­ti. Z Kutné Hory jsem dojíž­děl do Kolína, kde jsem hrál nej­vyš­ší žákov­skou sou­těž. Jako dru­hý bran­kář jsem ale nedo­stá­val pří­liš šan­cí, tak jsem se po něko­li­ka letech vrá­til zpět do Kutné Hory. Zažil jsem tam nej­lep­ší sezó­nu. Další rok při­šel do Kutné Hory kolín­ský tre­nér a při­ve­dl si své­ho bran­ká­ře. Místo toho, abych pokra­čo­val v seze­ní na lavič­ce, tak jsem s hoke­jem sek­nul. Chvíli jsem ješ­tě hrál v hob­by lize, udě­lal jsem si tre­nér­skou licen­ci a tré­no­val pří­prav­ku. Pak jsem ale ode­šel do Zlína stu­do­vat fil­mo­vou ško­lu a kom­plet­ně změ­nil pri­o­ri­ty. Celkem 16 let jsem strá­vil v hoke­jo­vém pro­stře­dí. V létě jsme se sestrou mís­to k moři jez­di­li na hoke­jo­vé tábo­ry. Hokej mě hroz­ně bavil. Záleží ale na kolek­ti­vu. Když jsem hrál v Kolíně a dostal se do pozi­ce náhrad­ní­ho bran­ká­ře, kle­sl jsem na dno v hie­rar­chii týmu. Stal jsem se ter­čem růz­ných posměš­ků, ale i šika­ny. Švihání ruč­ní­kem ve spr­še, kte­ré máme ve fil­mu, neby­lo z těch nej­hor­ších. Na jed­nom hoke­jo­vém tábo­ře (neby­lo to v sou­vis­los­ti s kolín­ským týmem) jsme po tré­nin­ku cho­di­li do bazé­nu a spo­lu­hrá­či mě zača­li potá­pět pod hla­di­nu. Byli kolem mě ze všech stran a já jsem si v tu chví­li oprav­du mys­lel, že se uto­pím, pro­to­že pono­řo­vá­ní nepře­stá­va­lo, ani když jsem začal kaš­lat vodu. Nestačil jsem se nade­cho­vat. Naštěstí pak pře­sta­li. To byl asi jeden z nej­in­ten­ziv­něj­ších zážit­ků. Šikanu jsem zažil i z dru­hé stra­ny. Na jiném hoke­jo­vém tábo­ře jsme si děla­li sran­du ze spo­lu­hrá­če. Schovávali jsme mu věci apod. On to neu­ne­sl a roz­bre­čel se. V tu chví­li jsem si uvě­do­mil, že dělám něco špat­ně.

Kromě režie fil­mu jste se také podí­lel na scé­ná­ři, jak dlou­ho vzni­kal? Konzultoval jste ho s dra­ma­tur­gy, nebo je pou­ze vaším dílem?

Jsem spo­lu­au­to­rem scé­ná­ře. Vytvářeli jsme ho spo­lu s Irenou Kocí a vzni­kal asi dva roky. Celkem vznik­lo osm ver­zí. Začalo to jako krát­ký film, kte­rý uka­zu­je pře­hna­nou sebe­obra­nu jako reak­ci na šika­nu. Tento kraťouč­ký pří­běh jsme postup­ně zača­li obo­ha­co­vat o dal­ší posta­vy a moti­vy, až vzni­kl celo­ve­čer­ní film. Dramaturgická pomoc je mys­lím u kaž­dé­ho scé­ná­ře napros­to zásad­ní. Dodává potřeb­ný odstup a pomá­há roz­vi­nout pří­běh, posta­vy, ale i odstra­nit nejas­nos­ti. Pracovali jsme s ame­ric­kým script doc­to­rem Stevenem Goldsmithem. Chtěli jsme totiž, aby byl film mezi­ná­rod­ně sro­zu­mi­tel­ný. Vždycky jsme napsa­li jed­nu ver­zi a necha­li ji pře­lo­žit do ang­lič­ti­ny. Následně jsme dosta­li podrob­nou písem­nou ana­lý­zu a násle­do­va­la sky­pe

kon­zul­ta­ce. Kromě toho jsme od samé­ho začát­ku spo­lu­pra­co­va­li s Ľudovítem Labíkem. V posled­ní fázi se ješ­tě při­po­jil Adam Hobzik, kte­rý nám pomohl nejen dra­ma­tur­gic­ky, ale i scé­náris­tic­ky.

Jak pro­bí­ha­lo obsa­ze­ní Smečky? Hrál roli v obsa­ze­ní Tomáše Mrvíka jeho výkon ve Všechno bude? Herci, kte­ří ztvár­ňu­jí dospí­va­jí­cí hoke­jis­ty, muse­li mít spor­tov­ní prů­pra­vu – kde jste je vybí­ral a jak muse­li pro úče­ly natá­če­ní tré­no­vat?

To bylo asi nej­slo­ži­těj­ší z celé pří­pra­vy fil­mu. Začali jsme objíž­dět všech­ny střed­ní herec­ké ško­ly v České repub­li­ce a dělat cas­tingy. Zaslal jsem jim dva mono­lo­gy a zby­tek byl impro­vi­za­ce. Vše jsme toči­li na kame­ru. Postupně se nám začí­na­lo rodit obsa­ze­ní někte­rých postav: Pulec - Adam Joura, Jerry - Petr Kadah, Karolína - Anastasia Chocholatá, Leny - Denisa Biskupová. Problém byl ale v tom, že jsme stá­le nemě­li roli Davida. Přes cas­tingov­ku Mirky Hyžíkové se nám poda­ři­lo najít Tomáše Mrvíka. Ukázalo se, že pro roli Davida se neho­dí, ale je skvě­lý pro roli vti­pál­ka Boba. Při natá­če­ní pilo­tu jsem poznal Tomášův obrov­ský talent, a tak jsme z něj nako­nec udě­la­li Mikyho, anta­go­nis­tu fil­mu. Všechno bude jsem viděl až po natá­če­ní pilo­tu, tak­že mě Tomášův výkon v tom fil­mu pou­ze pře­svěd­čil o tom, že si zaslou­ží vět­ší pro­stor. Zbytek klu­ků jsme obsa­di­li ve Zlíně. Jsou to sku­teč­ní hoke­jis­té. Překvapivě jsme mezi nimi našli i vti­pál­ka Boba, kte­ré­ho hra­je Michal Dluhoš. Na roli Davida jsme vystří­da­li cel­kem tři her­ce, ale ani jeden z nich nebyl ten pra­vý. Na posled­ní chví­li, pár týd­nů před natá­če­ní jsem byl upo­zor­něn na Tomáše Daleckého, kte­rý je pro tuto roli zce­la ide­ál­ní! Od začát­ku bylo jas­né, že pro her­ce budou potře­ba dubly, kte­ří za ně budou brus­lit. Nicméně jsme odje­li na týden na sou­stře­dě­ní, jehož cílem bylo nejen zkou­šet scé­ny ze scé­ná­ře, ale také fyzic­ky se na roli při­pra­vit. Měli jsme tam sku­teč­né hoke­jis­ty - neher­ce bez před­cho­zí herec­ké zku­še­nos­ti a mla­dé her­ce. Hokejisté her­ce uči­li, jak se správ­ně cho­vat v šat­ně, jak si oblí­kat hoke­jo­vou výstroj apod. Naopak her­ci uči­li hoke­jis­ty, jak správ­ně vyslo­vo­vat a jak zapo­me­nout na kame­ru. To pro­po­je­ní se uká­za­lo jako vel­mi pří­nos­né.

Smečka je mezi­ná­rod­ní kopro­duk­cí. Jakou roli v něm má lotyš­ská a slo­ven­ská slož­ka a jaké jsou vaše dal­ší plá­ny se Smečkou na mezi­ná­rod­ním poli?

Lotyšská slož­ka doda­la kame­ra­ma­na a jeho štáb, hlav­ní kame­ro­vou tech­ni­ku a jed­no­ho z našich dvou hudeb­ních skla­da­te­lů (Jēkabs Nīmanis). Kromě toho se ve fil­mu obje­vil v jed­né z men­ších rolí zná­mý lotyš­ský spor­tov­ní komen­tá­tor Armands Puče. Kameramanem fil­mu je Andrejs Rudzāts a já jsem s ním byl bez­vý­hrad­ně spo­ko­jen. Nejenže dělá krás­né obráz­ky, ale svý­mi nápa­dy pomohl režij­ní inter­pre­ta­ci řady scén. Kromě toho jsme si rozu­mě­li i lid­sky, což je nemé­ně pod­stat­né. Slovenští kole­go­vé měli na sta­ros­ti kos­týmy (Alexandra Grusková), hud­bu (Jakub Kudláč), obra­zo­vou post­pro­duk­ci a v nepo­sled­ní řadě také střih, kte­ré­ho se ujal skvě­lý stři­hač Michal Kondrla. Smečka bude urči­tě uve­de­ná v kinech v ČR, na Slovensku i v Lotyšsku, o dal­ší mezi­ná­rod­ní kari­é­ru a fes­ti­va­lo­vou i dis­tri­buč­ní stra­te­gii se nám sta­rá dán­ská dis­tri­buč­ní spo­leč­nost LevelK, kte­rá mezi­ná­rod­ně zastu­po­va­la napří­klad Hřebejkovu Učitelku.