#35 - Onibaba (1964)

Japonský film ode­hrá­va­jí­cí se v lánech ráko­sí, v polích, kde se může skrý­vat lás­ka, smrt, ale i jed­na obrov­ská díra, chřtán, kte­rý poly­ká lid­ská těla stej­ně jako lid­ské duše.

Onibaba

Onibaba

Japonsko, 1964, 103 minut

Režie: Kaneto Shindo

Scénář: Kaneto Shindo

Hrají:

Nobuko Otowa (Kichiho mat­ka)

Jitsuko Yoshimura (Kichiho žena)

Kei Sato (Hachi)

Konečně se pře­sou­vá­me do Japonska a zjiš­ťu­je­me, že míst­ní kine­ma­to­gra­fie není pou­ze „Gojira“, Kurosawa a man­ga. Ne, váž­ně. Japonský film je nesku­teč­ně boha­tý a nut­no říci, že z něj někdy vychá­ze­jí tako­vé úchy­lár­ny, až se člo­věk diví. Ale kro­mě toho zde vzni­ka­jí hod­not­né fil­my – tady v pod­sta­tě může­me vybrat téměř jaký­ko­li sní­mek zmi­ňo­va­né­ho Akiry Kurosawy. Ale kro­mě toho­to skvě­lé­ho reži­sé­ra, má Japonsko i dal­ší význam­né sním­ky, o kte­ré obo­ha­til svět. A jed­ním z nich je i „Onibaba“. Film nesku­teč­ně sil­ný, a to i přes­to, že se točí pou­ze kolem tří postav – i když her­ců je zde o něco více, ale jejich úlo­ha je vždy pou­ze epi­zod­ní.

„Onibaba“ je pří­bě­hem, kte­rý vyprá­ví o dvou ženách, jež čeka­jí na man­že­la a syna v jed­né oso­bě, kte­rý se má vrá­tit z vál­ky. Film je zasa­zen do blí­že nespe­ci­fi­ko­va­né­ho his­to­ric­ké­ho obdo­bí. Ale film není pou­ze o dvou ženách, je také o neko­neč­ném ráko­so­vém poli a jed­né díře upro­střed toho­to pole.

Zemi sužu­je vál­ka a ženy čeka­jí­cí na své­ho muže se musí nějak živit. Ony si vždy umí pora­dit. A tak si žena a její sna­cha vydě­lá­va­jí na potra­vu tím, že zabí­je­jí samu­ra­je, kte­ří zaví­ta­jí do jejich ráko­so­vé­ho krá­lov­ství. Mrtvoly okra­dou o všech­no, co má cenu, a těla pak hodí do snad neko­neč­né jámy. Odcizené cen­nos­ti jdou vymě­nit za jíd­lo, kte­ré do sebe rvou se zví­ře­cí lač­nos­tí. Sledujeme lidi, kte­ří se osu­dem pro­mě­ni­li ve zví­řa­ta. Je to patr­né na všech třech hlav­ních akté­rech (ke dvě­ma ženám při­bý­vá ješ­tě jeden mla­dík). Jejich tou­hou je jíst, pít, spát a sou­lo­žit – to hlav­ně v pří­pa­dě mlad­ší dvo­ji­ce, ale i u star­ší ženy je patr­né, že jí tohle chy­bí.

Ve fil­mu je nesku­teč­ně podá­na sexu­a­li­ta, kte­rá je živo­čiš­ná, ženy napros­to neře­ší to, jak jsou oble­če­ny, stej­ně jako neře­ší čis­to­tu a podob­ně. Kamera úžas­ně zachy­cu­je kaž­dou scé­nu, kdy prim hra­je rákos, jeho vlně­ní, jeho zvu­ky, tajem­ství, kte­ré v sobě skrý­vá. Žena běží­cí ráko­sem je ukáz­kou neza­sta­vi­tel­né­ho chtí­če, ženy vrha­jí­cí těla do jámy jsou nao­pak sym­bo­lem toho, co všech­no jsme schop­ni udě­lat, abychom pře­ži­li. Ženy se za své koná­ní do jis­té míry sty­dí. Ale když vidí, že i jiní jed­na­jí jako ony, stud mizí.

Film je nesku­teč­ně sil­ný v obraz­nos­ti a jed­nou z nej­sil­něj­ších scén je scé­na finál­ní, pří­mo závěr fil­mu, kde dochá­zí k odha­le­ní sta­ré ženy a také k tomu, že ona sama se sku­teč­ně sta­la démo­nem, i když si na něj pou­ze hrá­la. Stala se v titul­ku zmi­ňo­va­nou Onibabou. Strhávání mas­ky je nato­lik suges­tiv­ní a pře­svěd­či­vé, že ješ­tě dlou­ho divá­ko­vi zůsta­ne v mys­li, stej­ně jako šíle­ný běh, kdy Onibaba honí mla­dou dív­ku a obě, opět v sym­bo­lic­kém ges­tu, pře­ska­ku­jí díru, chřtán země, kte­rý se chys­tá pohl­tit dal­ší své obě­ti.

Film je pří­kla­dem toho, že Japonsko sku­teč­ně mělo a má čich na vel­mi sil­né pří­běhy. Herecké výko­ny dvou hlav­ních před­sta­vi­te­lek jsou nato­lik pře­svěd­či­vé, že zůsta­nou navždy neza­po­me­nu­ty. Ale nabí­zí se jed­na otáz­ka. Proč je tenhle film řazen mezi 101 nej­lep­ších horo­rů? Ano, film je vel­mi sil­ný a úto­čí na naše cítě­ní, dokon­ce na naše nej­pri­mi­tiv­něj­ší pudy, ale tohle není film, kte­rý má vzbu­zo­vat onen základ­ní strach. Film je jed­no­znač­ně psy­cho­lo­gic­kým dra­ma­tem a já se při­znám, že moc nechá­pu, proč je mezi horo­ry zasa­zo­ván. Je horo­rem „Schindlerův seznam“? „Město bohů“? Nebo jiné, podob­ně sil­né fil­my? Nemyslím si. A ška­tul­ko­vat „Onibabu“ jako horor pro­to, že zde vystu­pu­je oso­ba, kte­rá na sebe bere mas­ku a potom se démo­nem sama stá­vá, mi nepři­jde jako ade­kvát­ní. Ale horor je širo­ký žánr. „Onibaba“ je sním­kem, kte­rý je dra­ma­tem, jež vzbu­zu­je vel­mi sil­né emo­ce, ale niko­li pří­mo strach, ale jakési pri­mi­tiv­ní pudy, kte­ré je mož­né se stra­chem zamě­nit nebo spí­še kte­ré mohou strach vyvo­lat.

Proč film zařa­dit mezi 101 nej­lep­ších horo­rů všech dob:

Velmi sil­ný film, kte­rý si pohrá­vá s myš­len­kou toho, jak jsou lidé ovlá­dá­ni stra­chem z démo­nů, ale ve sku­teč­nos­ti jsou těmi démo­ny sami. Nuzné pod­mín­ky a bída doká­žou v člo­vě­ku spus­tit tako­vé mecha­nismy, kte­ré jsou pře­de­vším sebezá­chov­né, ale niko­li pro­spěš­né spo­leč­nos­ti, respek­ti­ve spo­le­čen­ství.

Proč film neza­řa­dit mezi 101 nej­lep­ších horo­rů všech dob:

Film není prvo­plá­no­vě horor.

Další film pat­ří­cí mezi „101 nej­lep­ších horo­rů“ vyjde 11.11.2019

---

Článek je sou­čás­tí seri­á­lu 101 nej­lep­ších horo­rů na inter­ne­to­vém maga­zí­nu Horor-Web.cz.

---

---