Jungfrukällan (1960)

rp 102.1288706620.jpg

Ingmar Bergman ten­to film nato­čil pod­le sta­ré sever­ské pověs­ti, kte­rá je plná lás­ky a víry v boha, ale i kru­tos­ti a pomstych­ti­vos­ti.

Töre a jeho rodi­na jsou hlu­bo­ce věří­cí lidé, kte­ří žijí na svém stat­ku. Rádi posky­tu­jí úto­čiš­tě pros­tým pří­cho­zím, kte­rým nabí­zí kro­mě stře­chy nad hla­vou i prá­ci. Jednoho dne se vydá­vá jejich nepo­sk­vr­ně­ná dce­ra Karin do kos­te­la, aby tam odvez­la panen­ské svíč­ky na mši. Po ces­tě je však napa­de­na tře­mi pas­tev­ci, kte­ří jí nej­pr­ve zná­sil­ní a poté i zabi­jí. Když se otec dozví o smr­ti své dce­ry sto­jí před veli­ce těž­kým roz­hod­nu­tím. Jeho tou­ha po pomstě je však vět­ší, než všech­ny morál­ní zása­dy a víra v boha.

Český název: Pramen pan­ny
Režie: Ingmar Bergman
Rok výro­by: 1960
Délka: 86 min
Země: Švédsko
Alternativní název: The Virgin Spring

Hrají:
Max von Sydow ... (Töre)
Birgitta Valberg ... (Märeta)
Gunnel Lindblom ... (Ingeri)
Birgitta Pettersson ... (Karin)
Allan Edwall ... (Beggar)
... a dal­ší

Tento film je dal­ším z vel­ké řady Ingmarových sním­ků, kte­rý je čas­to zařa­zo­ván hned do něko­li­ka fil­mo­vých žánrů najed­nou. Jeho díla jsou totiž nato­lik spe­ci­fic­ká, že se svým poje­tím nepat­ří jen do jed­no­ho urči­té­ho. Tentokrát jde pře­de­vším o skvě­lé psy­cho­lo­gic­ké dra­ma s pří­chu­tí horo­ro­vé atmo­sfé­ry. Ti z vás jenž zna­jí reži­sé­ro­vu tvor­bu ví, že je tu čeká dal­ší skvě­lá podí­va­ná plná skli­ču­jí­cí atmo­sfé­ry a mis­tr­né prá­ce – tedy prv­ků kte­ré zdo­bí všech­ny Bergmanovy fil­my. Tentokrát se nechal inspi­ro­vat sta­rou sever­skou legen­dou plnou nevin­nos­ti, zlo­by a tou­ze po krva­vé pomstě. Rovněž není žád­ným tajem­stvím, že se ten­to kou­sek stal vzo­rem pro Cravenovu prvo­ti­nu The Last House on the Left a mno­ho dal­ších fil­mů.

Příběh nás zave­de ješ­tě do doby, kdy byli lidé sil­ně věří­cí, soudrž­ní a pře­de­vším veli­ce důvě­ři­ví. Černobílý obraz dal skvě­le vynik­nout krá­sám sever­ské pří­ro­dy, kte­rá bude sto­pro­cent­ně laho­dit vaše­mu oku. Pěkné dobo­vé sta­ve­ní, vyba­ve­ní domu i šumí­cí řeka nás poma­lu, ale jis­tě zatáh­nou rov­nou do děje a dají nám pocí­tit vůni sta­rých časů. Za dopro­vo­du veli­ce vyda­ře­né­ho hudeb­ní­ho dopro­vo­du se před námi začnou postup­ně odkrý­vat všech­na děsi­vá, ale i půvab­ná zákou­tí pří­bě­hu.

Máme zde mož­nost vidět kla­sic­ký střet dob­ra se zlem, kdy se navždy změ­ní uspo­řá­da­ný život jed­né rodi­ny, kte­rá ze vše­ho nej­ví­ce milu­je své blíz­ké a samot­né­ho boha. Nyní však všich­ni budou vysta­vě­ni zkouš­ce, kte­rá je navždy pozna­me­ná. Kromě všu­dypří­tom­né a mís­ty až otrav­né lás­ky je zde rov­něž k vidě­ní pohr­dá­ní, závist a pře­de­vším nená­vist. Máme zde dvě dív­ky z nichž jed­na je krás­ná jako obrá­zek, ješ­tě je pan­nou a živo­tem moc neo­šle­ha­ná. Všechno dosta­ne pří­mo pod nos a nic si nemu­sí zaslou­žit. Potom je zde těhot­ná služ­ka, kte­rá té dru­hé závi­dí snad i nos mezi oči­ma, nikdo se s ní nemaz­lí a přes­to je svým způ­so­bem také šťast­ná. Proč to vlast­ně vyklá­dám? Protože Bergman je mis­trem v psy­cho­lo­gic­kých hrát­kách nejen s divá­ky, ale i svý­mi posta­va­mi. Nejprve vás mile nalá­ká, vyli­je vám své srd­ce a pak si pro vás při­chys­tá ďábel­ský drink a vy se zce­la pono­ří­te do jeho psycho-dramatického vlno­bi­tí, ve kte­rém vás nechá poma­lu se uto­pit.

Tentokrát zde zdroj zla zná­zor­ňu­jí tři pas­tev­ci. Pro někte­ré brat­ři v tri­ku, pro jiné ban­da nadr­že­ných hnu­sá­ků – zále­ží tak se to vez­me. Tady u mě však lehce reži­sér nara­zil, pro­to­že scé­na ve kte­ré nám je uká­zá­no zná­sil­ně­ní je hod­ně suchá, ba co víc spí­še směš­ná. Nečekal jsem žád­nou pře­hlíd­ku nahých těl, ani kalu­že krve při odpan­ně­ní, ale ani to co se mi dosta­lo. Lépe by to zřej­mě zahrá­li i v lecja­kém ama­tér­ském diva­dle. Film nabral mno­hem lep­ší grá­dy v násled­né pasá­ži, ve kte­ré se otec roz­hod­ne pomstít svou dce­ru.

Max von Sydow je herec s vel­kým H a během celé­ho fil­mu nám to neu­stá­le doka­zo­val. Stal se jas­ně nej­vět­ším tahou­nem a při závě­reč­né scé­ně doslo­va exce­lo­val. Jeho samot­ný pro­jev a cha­risma jsou zaru­če­ným recep­tem na skvě­lou zába­vu a věř­te, že i zde si ho uži­je­te dosy­ta. Nečekejte zde však žád­né bru­tál­ní zábě­ry ani scé­ny, pro­to­že tohle není Bergmanův styl. V jeho fil­mech se sice čas­to obje­vu­je nási­lí atd., ale vždy je divá­kům podá­no napros­to bra­vur­ním sty­lem, u kte­ré­ho se nepo­tře­bu­je­me kou­pat v kalu­žích krve, ani sle­do­vat léta­jí­cí stře­va přes celou obra­zov­ku.

Hodnocení:
80%