STANISLAVA ŠLOSSEROVÁ (KOSTÝMNÍ VÝTVARNICE)

 „Když se herec cítí v kos­tý­mu dob­ře, tak dob­ře hra­je a celý film je dob­rý.“

V Přání k mání hra­jí výpra­va a kos­týmy vel­kou roli. Jak kos­týmy a jejich kon­cep­ce pro film vzni­ka­ly?

O co jsme se sna­ži­li – aby atmo­sfé­ra fil­mu byla maleb­ná, ale ne nud­ná, dou­fám, že nám to poda­ři­lo.

Mám ráda módu 30., 40. a 50. let. Dobu, kdy ženy vypa­da­ly jako ženy a muži jako muži. Použila jsem čás­teč­ně módu ze všech těch­to let, ale kos­týmy ve fil­mu nezob­ra­zu­jí kon­krét­ní obdo­bí, mají od vše­ho tro­chu. Každý z těch prv­ků svou dobu sym­bo­li­zu­je a záro­veň je nad­ča­so­vý.

Pro film jsme při­pra­vo­va­li 236 kos­tý­mů a to do toho nepo­čí­tám kom­pars.

 Jak je tako­vá prá­ce nároč­ná časo­vě?

Příprava na film trva­la cel­kem dlou­ho a bylo skvě­lé, že jsme měli mož­nost nad vším pře­mýš­let a s fil­mem si pohrát. Samotná pří­pra­va kos­tý­mů pak už dlou­há neby­la, vědě­la jsem, jak to chci, tak­že kos­týmy jsme při­pra­vo­va­li asi měsíc. Pauzu v natá­če­ní způ­so­be­nou sně­hem jsme vyu­ži­li k tomu, že se kos­týmy upra­vo­va­ly.

Myslíte při tvor­bě kos­tý­mů na kon­krét­ní her­ce?

Když se herec cítí v kos­tý­mu dob­ře, tak dob­ře hra­je a film je dob­rý. Vymýšlím kos­tým pod­le cha­rak­te­ru posta­vy. Kostým pomá­há hrát. Například role mamin­ky Alberta, kte­rou hra­je Jitka Čvančarová – kos­tým pro ni byl kos­tý­mem pro ženu, kte­rá je krás­ná, aktiv­ní, je tro­chu při těle, ale záro­veň je zají­ma­vou ženou, kte­rá milu­je své­ho muže. To je výcho­zí situ­a­ce, na zákla­dě kte­ré kos­tým vytvá­řím a samo­zřej­mě mys­lím na to, aby se v něm dob­ře hrá­lo, aby i kos­tým pomohl hrát roli.

Natáčení bývá dlou­hé a kos­týmy se mohou ničit. Byly při natá­če­ní Přání k mání něja­ké kom­pli­ka­ce?

Náročná byla zima a to, že se toči­lo v zimě. Ale byli jsme na ni při­pra­ve­ni. Ctím důle­ži­tou zása­du, že při zim­ním natá­če­ní se pod kos­tým musí vejít vrst­va tep­lé­ho oble­če­ní.

Milan Šteindler měl zlo­me­ný malí­ček a Martin Myšička palec. Museli jsme vymys­let, jak zafi­xo­va­né zlo­me­né prs­ty buď scho­vá­me ane­bo zapo­jí­me do pří­bě­hu.