Šťastná rodina – kam až zoufalá matka dokáže zajít?

Photo © C-FILMS AG

Hodnocení článku

(2 hla­sů, prů­měr: 5,00 z 5)

Loading...

Psychologické dra­ma Šťastná rodi­na z roku 2026, mezi­ná­rod­ně zná­mé jako A Happy Family, nato­čil švý­car­ský reži­sér a scé­náris­ta Jan-Eric Mack. Světovou pre­mi­é­ru měl sní­mek v hlav­ní sou­tě­ži 60. roč­ní­ku Mezinárodního fil­mo­vé­ho fes­ti­va­lu Karlovy Vary, kde byl uve­den jako vůbec prv­ní švý­car­ský film v kar­lo­var­ské Hlavní sou­tě­ži. Byl zde nomi­no­ván na Křišťálový gló­bus a Anna Schinz zís­ka­la za hlav­ní roli Cenu za žen­ský herec­ký výkon. Následně byl zařa­zen do pře­hlíd­ky Šary Vary. Kritiky je dra­ma srov­ná­vá­no s can­ne­ským vítě­zem Fjord.

Srovnání Šťastné rodiny s Fjordem

Šťastná rodi­na bývá čas­to při­po­dob­ňo­vá­na k fil­mu Fjord, oba fil­my však řeší kon­flikt z opač­ných stran. Fjord je šir­ší, kom­plex­něj­ší a více poli­tic­ký film, kte­rý neře­ší jen jed­nu rodi­nu, ale také střet kul­tur, nábo­žen­ství, hod­not a spo­le­čen­ských před­stav o výcho­vě. Sleduje rodi­nu, kde jsou děti ode­brá­ny kvů­li pode­zře­ní na fyzic­ké a psy­chic­ké tres­tá­ní. Šťastná rodi­na je pod­le mě intim­něj­ší, soci­ál­ně kon­krét­něj­ší a emo­ci­o­nál­ně pří­stup­něj­ší. Oba fil­my však kla­dou podob­ně zne­po­ko­ji­vou otáz­ku: kde kon­čí prá­vo stá­tu chrá­nit dítě a kde začí­ná prá­vo rodi­če roz­ho­do­vat o vlast­ním dítě­ti?

Fiktivní příběh

Přestože je pří­běh Niky fik­tiv­ní, film vychá­zí z roz­sáh­lé­ho výzku­mu. Tvůrci hovo­ři­li s lid­mi žijí­cí­mi v chu­do­bě, samo­ži­vi­tel­ka­mi i pra­cov­ní­ky úřa­dů a jejich zku­še­nos­ti se pro­mít­ly do výsled­né­ho pří­bě­hu. Šťastná rodi­na tak není rekon­struk­cí kon­krét­ní sku­teč­né udá­los­ti, ale fik­tiv­ním dra­ma­tem inspi­ro­va­ným reál­ný­mi soci­ál­ní­mi pro­blémy. Švýcarsko, v mezi­ná­rod­ní před­sta­vi­vos­ti spo­jo­vá­no s bohat­stvím, sta­bi­li­tou, bez­pe­čím a vyso­kou život­ní úrov­ní, ve fil­mu uka­zu­je svou odvrá­ce­nou tvář. Právě pro­to může být zají­ma­vé spo­je­ní Švýcarska a soci­ál­ně sla­bé samo­ži­vi­tel­ky, což je sil­ný spo­le­čen­ský para­dox.

Anna Schinz v hlavní roli

Hlavní hrdin­kou sním­ku je svo­bod­ná mat­ka Niki Hofer (Anna Schinz), kte­rá se jako samo­ži­vi­tel­ka sta­rá o své dvě malé děti. Aby je doká­za­la uži­vit, musí mít dvě zaměst­ná­ní, a i přes to se potý­ká s chu­do­bou a splá­ce­ním dlu­hů. Hlavní posta­va je v ano­ta­ci uvá­dě­na jako ambi­va­lent­ní, já však její cho­vá­ní a posto­je vní­mám spí­še jako kon­zis­tent­ní – Niky je po celý film vede­na stej­nou moti­va­cí chrá­nit své děti. Ambivalence by zna­me­na­la, že jako mat­ka v sobě nese pro­ti­klad­né city vůči dětem (např. lás­ku i odpor, tou­hu pečo­vat i tou­hu unik­nout, něhu i agre­si) – to jsem ve sním­ku neza­hléd­la. Není alko­ho­lič­ka ani nebe­re dro­gy, jak bývá ve fil­mu pode­zří­vá­na. Naopak, veš­ke­ré její jed­ná­ní vychá­zí z mateř­ské vaz­by a z potře­by děti chrá­nit. Její kaž­do­den­ní prá­ce ve fab­ri­ce a sna­ha o při­vý­dě­lek na večer­ní smě­ně jako šat­nář­ka v klu­bu je výra­zem její­ho abso­lut­ní­ho nasa­ze­ní a vyčer­pá­ní se péčí o rodi­nu. Ovšem, je-li celé dny v prá­ci, nemů­že sou­čas­ně děti hlí­dat a nemá-li žád­né­ho rodin­né­ho pří­sluš­ní­ka, chůvu na hlí­dá­ní si může sotva dovo­lit. Její počí­ná­ní bych pro­to neo­zna­či­la za nezod­po­věd­né, neboť nemě­la moc lep­ších mož­nos­tí. Následné jed­ná­ní nevní­mám jako ira­ci­o­nál­ní, pou­ze se řídí mateř­ský­mi moti­vy nebo jinou raci­o­na­li­tou, než jakou od ní oče­ká­vá oko­lí. Její jed­ná­ní může být ozna­če­no za kon­tro­verz­ní, zou­fa­le ris­kant­ní, pro­ti­práv­ní nebo ira­ci­o­nál­ní z hle­dis­ka oko­lí, stá­le však může být v sou­la­du s mateř­ský­mi city a raci­o­na­li­tou mat­ky, kte­rá je pře­svěd­če­na, že dětem pěs­toun­ská péče ubli­žu­je. Postavu mat­ky bych pro­to ozna­či­la spí­še jako kon­tro­verz­ní, pro­to­že poru­šu­je zákon, nebo morál­ně pro­ble­ma­tic­kou, pro­to­že vysta­vu­je sebe i děti rizi­ku.

Švýcarský sociální systém

Samoživitelka Niky (Anna Schinz) se jed­nou nad ránem vrá­tí ze své noč­ní smě­ny šat­nář­ky a vidí před byto­vým domem hlouč­ky lidí, hasi­če a poli­cis­ty. Zjišťuje, že když své děti pone­cha­la bez dozo­ru, aby moh­la pra­co­vat, její dce­ra ve sna­ze ohřát bra­t­ro­vi mlé­ko zapá­li­la kuchyň. Švýcarské úřa­dy děti pře­mís­ti­ly do pěs­toun­ské rodi­ny na dru­hé stra­ně země. Následuje jed­ná­ní se soci­ál­ní pra­cov­ni­cí, Frau Weber (Bettina Stucky), kte­rá je chlad­ná, odmě­ře­ná a kri­tic­ká. Komunikace s úřa­dy není pří­jem­ná ani naděj­ná, sou­čas­ně ani nikam neve­de, neboť Niky má zákaz kon­tak­tu s dět­mi. Proto se její kole­ga Manu (Alireza Bayram) jed­nou v noci roz­hod­ne vlou­pat oknem na soci­ál­ku a Niki nachá­zí ve spi­su adre­su poby­tu dětí. Niky si záměr­ně způ­so­bí pra­cov­ní úraz v zaměst­ná­ní, aby se moh­la za dět­mi roz­jet a pod změ­ně­nou iden­ti­tou je kon­tak­to­vat. Seznamuje se zde s pěs­toun­skou rodi­nou, kte­rá vlast­ní dům, otec pra­cu­je a mat­ka pobí­rá za pěs­toun­ství pení­ze, tak­že si může dovo­lit být mat­kou na plný úva­zek: může vozit děti autem do ško­ly i ze ško­ly, zapsat děti na krouž­ky a plně se jim věno­vat. Pěstounská mat­ka nemu­sí být nut­ně „lep­ší mat­kou“ – má pou­ze pod­mín­ky, kte­ré Niky nemá. Při nej­bliž­ší pří­le­ži­tos­ti Niky své děti une­se a odjíž­dí s nimi do Itálie. Nakonec bohu­žel skon­čí před sou­dem, kde je zkou­má­na její soci­ál­ní i finanč­ní situ­a­ce za úče­lem navrá­ce­ní dětí zpět.

Klady a zápory

Mezi kla­dy bych zahr­nu­la sil­ný herec­ký výkon Anny Schinz, na němž sto­jí celé dra­ma a kte­rý fes­ti­va­lo­vá poro­ta oce­ni­la. Hlavní posta­va není jed­no­du­še „dob­rá mat­ka“ ani „špat­ná mat­ka“ – její jed­ná­ní je kon­tro­verz­ní a divák s ní může sou­hla­sit nebo nemu­sí. Napětí mezi mateř­skou lás­kou a pře­kra­čo­vá­ním práv­ních a spo­le­čen­ských hra­nic se jeví jako hlav­ní psy­cho­lo­gic­ká síla fil­mu. Silný dra­ma­tic­ký oblouk vytvá­ří moti­va­ce Niky být mat­kou a chrá­nit své děti. Film může divá­ka při­mět k otáz­kám či k zamyš­le­ní, zda lze sou­čas­ně chá­pat moti­va­ci člo­vě­ka a při­tom odsu­zo­vat jeho jed­ná­ní. Zajímavý je i kon­flikt mezi insti­tu­cí a mateř­skou vaz­bou, kdy insti­tu­ce jed­na­jí pod­le pra­vi­del, zatím­co mat­ka jed­ná dle vzta­hu, citu či mateř­ských instink­tů. Nevýhodou se může jevit per­spek­ti­va roz­dě­lu­jí­cí kon­flikt mezi „milu­jí­cí mat­ku“ ver­sus „chlad­ný sys­tém“, dále nedo­sta­teč­ná psy­cho­lo­gic­ká ambi­va­len­ce hlav­ní hrdin­ky nebo sil­ná emo­ci­o­na­li­ta.

Verdikt

Šťastná rodi­na je půso­bi­vé psy­cho­lo­gic­ké dra­ma, kte­ré je schop­né vyvo­lat v divá­ko­vi sil­né emo­ce. Stojí pře­de­vším na výraz­ném herec­kém výko­nu Anny Schinz a na inten­ziv­ním pří­bě­hu ženy, jež se ocit­ne bez jaké­ko­li pod­půr­né sítě. Zachycení vizu­ál­ní­ho i soci­ál­ní­ho kon­tras­tu mezi dvě­ma rodi­na­mi činí pří­běh zají­ma­vým. Film pře­svěd­či­vě zachy­cu­je vyčer­pá­ní, bez­moc i zou­fal­ství samo­ži­vi­tel­ky a nekla­de jed­no­du­chou otáz­ku, zda je Niky dobrou či špat­nou mat­kou. Mnohem zne­po­ko­ji­věj­ší je otáz­ka, co se sta­ne, když je mateř­ská lás­ka vysta­ve­na kraj­ní­mu tla­ku a žena odmít­ne při­jmout, že o své děti při­šla. Její jed­ná­ní je pozo­ru­hod­ně kon­zis­tent­ní – od vyčer­pá­va­jí­cí prá­ce a péče o děti až po roz­hod­nu­tí vzít si je zpět. Právě v tom však spo­čí­vá kon­tro­verz­nost její posta­vy. To, co z její per­spek­ti­vy před­sta­vu­je logic­ký a mož­ná jedi­ný mož­ný způ­sob, jak své děti ochrá­nit a zís­kat zpět, může z pohle­du oko­lí půso­bit jako zou­fal­ství, ira­ci­o­na­li­ta a pro­ti­práv­ní jed­ná­ní. Film tak uka­zu­je, jak těž­ké to mají samo­ži­vi­tel­ky bez opo­ry rodi­ny, man­že­la, pra­ro­di­čů či jiných osob.