Hodnocení článku
(zatím nehodnoceno)
Loading...Otec Theophilus Riesinger (Al Pacino) musí kromě ďábla čelit i svým vlastním démonům. Stojí před nejtěžší zkouškou své víry, čelí totiž skutečnému zlu. To se převtělilo do Emmy Schmidtové (Abigail Cowen), u které se první příznaky posedlosti projevily už ve čtrnácti. Tehdy začaly dospívající dívku pronásledovat démonické hlasy, které jí zakazovaly se modlit i účastnit svatého přijímání a vyzývaly k rozbíjení nádob se svěcenou vodou nebo útokům na představené. Přestože opakovaná lékařská vyšetření neodhalila žádný problém, její chování se stává čím dál děsivější. K mladé ženě je proto povolán otec Theophilus Riesinger, aby přistoupil k exorcismu. S pomocí otce Josepha Steigera (Dan Stevens) provede sérii riskantních obřadů, při kterých tuhne krev v žilách a žaludek se obrací. Několik sester po nich na vlastní žádost okamžitě opouští konvent, další mluví o hrůzách, které zažily. Popisují tělo deformující se v nepřirozených polohách i mrtvolně blednoucí, mučivé kvílení, proudy vyzvrácené žluče nebo záchvaty nadávek a zuřivé chrlení informací, které mladá žena nemohla znát. Církev oficiálně potvrzuje, že v iowském Earlingu dochází k vymítání ďábla. Případ Emmy Schmidtové se stává jedním z nejlépe zdokumentovaných v historii a objevuje se i na stránkách managínu Time. Z dochovaných záznamů vychází i film Rituál....
Když se začne mluvit o filmech o vymítání ďábla, nejspíše vždy dojde na zmínku Vymítače ďábla od Williama Friedkina. Ten slavný film z roku 1973, během kterého se omdlévalo, zvracelo, utíkalo a dokonce mělo dojít i k pár potratům. Vymítač ďábla nicméně získal 10 nominací na Oscara (ty za mix zvuku a adaptovaný scénář také proměnil), kromě pěti sequelů/prequelů (a již brzy také chystaného šestého filmu v režii Mikea Flanagana) poté na něj navázalo hned několik dalších filmů o vymítání ďábla, které vznikaly i v uplynulých letech. Poslední film Bena Crosse uveden v roce 2022 nesl název Ďáblova kořist, v roce 2023 Russell Crowe následně vymítal démona v Papežově vymítači, letos poté došlo na film Rituál. Dan Stevens a Al Pacino v tomto filmu vymítají ďábla, jde poté o film založený na skutečném příběhu Emmy Schmidt. I když byla žena považována za šílenou, za jejím podivným chováním mělo údajně stát posednutí démonem. Film se tak odehrává v roce 1928, je poté pouze otázkou, zda jsou v rámci filmu zobrazené události božského nebo psychologického rozsahu. Jak se nicméně povedl film?
„Film jsme rozhodně netočili s ohledem na kritiky, vždycky jsme věděli, že to nebude jejich oblíbenec.“ Přesně takto reagoval David Midell, režisér a spolu s producentem Enrico Natalem také scenárista filmu. Existuje ovšem někdo, kdo si může Rituál oblíbit? Je to poměrně komplikovaná otázka. A velkou roli v tom samozřejmě hraje fakt, že filmů o vymítání ďábla už vzniklo spousty, přitom především v uplynulých letech platí, že tyto nové filmy nepřinášejí nic nového a když už se snaží nějak vyrovnat kvalitám klasik ve svém oboru, dopadá to většinou poměrně smutně. Rituál by se tak alespoň rád opřel o fakt, že je založen na skutečných spisech Josepha Steigera, jednoho z otců, který ve vymítání Emmy Schmidtové sehrál svou roli. Rituál přitom spoléhá na roztřesenou kameru, která snadno evokuje mockumentární formu, která se snaží vymítání zachytit, aby působilo realisticky. Zajímavý to nápad, škoda, že mu forma podráží nohy.
Rituál to má těžké v tom, že šlape po příliš tenkém ledu. Nedokáže si kvůli tomu ujasnit, zda chce být realistickým vyobrazením vymítání skutečně posednuté dívky, anebo nadpřirozené prvky rozporovat. Nabízejí se přitom jistě zajímavá témata, především pochybování nad vlastní vírou. Jenomže o tu tu nakonec zase tolik nejde, Rituál místo toho spadne až do příliš bezpečných vod exorcistického hororu, kterých už ovšem vzniklo tolik, že neexistují nějaké výraznější důvody, aby Rituál pořádně vynikl. A pozornost tak může vyžadovat maximálně po těch, kteří si rádi nakoukají všechny filmy o vymítání a nevadí jim přitom, že je většina ze stejného těsta.
Označení hororu za film dle skutečné události jde už dnes vnímat spíše jako nosný marketingový trik (za uplynulou dekádu to jde aplikovat především na populární sérii V zajetí démonů), horor natočený či inspirovaný skutečnou událostí ovšem ve skutečnosti neobsahuje žádnou pořádnou záminku, aby vytřel zrak více nežli osvědčená fiktivní díla. Prim v tomto filmu hraje prostě snaha o vymítání ďábla z Emmy Schmidtové a buď to třeba otec Sieger v podání Dana Stevense trpí nějakým traumatem a film se snaží i o nějaké rozvinutí charakteru otce Riesingera v podání Al Pacina, v podstatě na nich nesejde. Stejně tak příběh Schmidtové před ústředním vymítáním je pouze vyprávěn a není mu přitom daná nějaká větší péče. Postavy, ke kterým by měl tak divák mít alespoň nějaký základní vztah a mít o nich nějaké základní povědomí, z toho ve finále vychází poměrně ploše. Jde tu hlavně o titulní atrakci, doprovodný program je přitom ovšem zanedbán. A tak se celý zážitek tak trochu rozpadá.
Al Pacino i Dan Stevens přitom zvládají předvést, že umějí hrát i víceméně prkenné postavy, kdy Pacino vytkne především snahou o výrazný přízvuk, který je tak směšný, až je svým způsobem ucházející. Brit Dan Stevens se naopak pokouší o americký přízvuk a jen tím svému výkonu podráží nohy. Daleko větší smysl by dávalo najmutí jiného herce s americkou národností, anebo by to Stevens riskl s britským přízvukem, nad kterým by stejně kroutili očima pouze diváci s citlivějším sluchem. Takhle z toho ovšem ústřední herecká dvojice vychází především úsměvnými přízvuky, ze kterých vítězně vychází stará škola Pacino, který přeci jen musí svého 2 roky starého syna nějak uživit.
Abigail Cowen se tak v roli posedlé nemusí nutně držet zkrátka, tvůrci jako by se ovšem tak moc snažili všechny udržet přesvědčení, že je film skutečnou rekonstrukcí, že zapomněli, že by nebylo od věcí se s konceptem trochu odvázat a pokořit hranice. Dvojice Regan/Pazuzu tak dle očekávání zůstane nepřekonaná, něco takového se ovšem dalo čekat. Horší tak je, že film postrádá jakékoliv vizuální nápady, snahu pohrát si s konceptem, pořádně vlastně nefunguje ani jako horor, protože se u něj mohou bát pouze vyložení strašpytlové. Není to vyloženě špatný film (nedaří se mu minimálně být nechtěně vtipný), spíše ovšem nemá šanci v čemkoliv jakkoliv vyniknout a jeho největší výhoda je, že má jakž tak snesitelných 98 minut. Už skoro 2 týdny po projekci (embargo se muselo držet až do dnešního dne uvedení do kin!) ovšem film docela rychle zvládne vyprchat z paměti a po vzoru jiných filmů o exorcismu je pravděpodobné, že si na něj nikdo už za rok nevzpomene. Al Pacino a Dan Stevens jsou tak sice sympaticky zvolená ústřední dvojice, přeci jenom by ovšem těmto dvou hercům člověk přál v čemkoliv zajímavější a především lepší spolupráci.
Al Pacino a Dan Stevens soutěží o nejhorší přízvuk v příliš zaměnitelném filmu o vymítání ďábla. Film se snaží balancovat na hranici mezi realistickým vyobrazením údajného vymítání ďábla a klasickým hororem, kdy má divák spolu s ústředními postavami zpochybňovat, případně zpracovávat, jak vymítání funguje. Škoda, že se z toho vyklube příliš zaměnitelný horor o vymítání, ve kterém není příliš času na řešení zajímavějších témat, jako je zpochybňování víry či konfrontace lidských potřeb s vírou. I přes ruční kameru, která má vyvolat pocit mockumentu, film postrádá jakékoli zajímavější vizuální nápady a je ve finále příliš rutinní hororovou podívanou, která začne... a po hodině a půl skončí. Už za rok si na něj nikdo nevzpomene, pravděpodobně zapadne stejně jako většina moderních filmů o vymítání ďábla. I díky ústřední herecké dvojici je to škoda...
![Fotři jsou lotři [30%]](https://kritiky.cz/wp-content/uploads/2011/02/Fotti-400x225.jpg)
(4,91 z 5)