Bílá nemoc Divadla ABC není vůbec černobílá – je plná barev!

© Patrik Borecký

„Mor je to, mor. Žádný mor, malo­mo­cen­ství. Bílá nemoc tomu říka­jí, ale měli by tomu říkat trest – Taková nemoc pře­ce nemů­že při­jít sama od sebe; to nás bůh tres­tá. Kriste pane­bo­že – Kriste pane­bo­že – Kriste pane­bo­že – Trest! trest! to bych rád věděl, zač mám být tres­tán. Já jsem tak mno­ho neu­žil, člo­vě­če, leda bídy; to by byl div­ný bůh, kdy­by trestal chudá­ky, no ne? Počkej, však uvi­díš. Ze začát­ku to máš jen na kůži, ale až tě to začne žrát uvnitř jako toho­hle, řek­neš si, to není mož­né, aby to bylo jen tak, to musí být trest, to musí mít něja­kou pří­či­nu – Ježíši… Ježíši bože nebeský… Taky že má. Nás lidí už bylo pří­liš mno­ho na svě­tě, a pro­to nás musí polo­vič­ka vychcí­pat, aby bylo mís­to pro dru­hé. Tak je to. Ty jsi pekař a udě­láš mís­to jiné­mu pekou­no­vi. A já jsem chudák a udě­lám mís­to jiné­mu chudá­ko­vi, aby zas někdo jiný mís­to mne nuzo­va­la měl hlad. Proto musel při­jít ten mor. Žádný mor, malo­mo­cen­ství. Při moru bys, člo­vě­če, zčer­nal, ale při malo­mo­cen­ství jsi bílý jako no, jako kří­da. Bílý nebo čer­ný, mně je to fuk; jen kdy­bych tak nesmr­děl. Kriste pane­bo­že… Ježíši můj… Ježíši Kriste, smi­luj se… Copak ty, ty jsi sám; ale když se člo­vě­ka ští­tí vlast­ní žena a děti – Chudáci, jak mají se mnou vydr­žet! A ženě se teď udě­la­la bílá skvr­na na prsu – Vedle nás byd­lí čalou­ník, a ten naří­ká ve dne v noci, ve dne v noci – Ježíši – Ježíši – Ježíši… Kuš! Kdo to má pořád poslou­chat, ty malo­moc­ný!“

Působivá hudba

Hned v prv­ní vte­ři­ně je divák vho­zen do oper­ní­ho zpě­vu v lati­ně. Toto spo­je­ní latin­ské­ho tex­tu, oper­ní­ho zpě­vu a běží­cích titul­ků je chyt­ré hned v něko­li­ka rovi­nách. Hudba vytvá­ří slav­nost­ní, téměř posvát­ný úči­nek, zatím­co titul­ky nutí divá­ka číst a sle­do­vat význam slov. Vzniká napě­tí mezi krá­sou for­my a nalé­ha­vos­tí sdě­le­ní.

Operace

Vzápětí při­chá­zí na řadu řezá­ní umě­lých figurín, kte­ré před­sta­vu­jí lid­ské tělo. Divák pří­mo nahlí­ží na chi­rur­gic­ký sál, kde dok­tor Sigelius paci­en­tům odře­zá­vá růz­né kon­če­ti­ny. Tato vaz­ba pro­po­ju­je medi­cí­nu, nási­lí, mód­ní prů­my­sl i odlid­ště­ní člo­vě­ka.

Donutilova dvojrole

Donutilova dvoj­ro­le mezi dob­rým dok­to­rem Galénem, kte­rý boju­je za mír, a zlým Maršálem, kte­rý pro­pa­gu­je vál­ku, názor­ně uka­zu­je dva póly téhož pro­blé­mu. Obě posta­vy spo­ju­je urči­tá dětin­skost, fana­tis­mus, uma­nu­tost, sobec­kost a vůle jít i přes mrt­vo­ly.

Jemný humor

Věřím, že nejen já, ale i mno­zí dal­ší šli na adap­ta­ci prá­vě kvů­li Donutilovi. Líbilo se mi jeho podá­ní dok­to­ra Galéna, kte­ré se pří­liš neli­ši­lo od podo­by Hugo Haase, a rov­něž i jeho mar­šál, kte­rý nebyl vizu­ál­ně nepo­dob­ný jeho rolím v Černých baro­nech – ale to mi vůbec neva­dí, prá­vě nao­pak. Jeho humor může zabrá­nit tomu, aby se váž­né téma pro­mě­ni­lo v těž­ko­pád­né kázá­ní. Když se divák zasmě­je, není to nut­ně únik od myš­len­ky. Někdy se díky smí­chu dosta­ne k její­mu nepří­jem­né­mu jádru mno­hem rych­le­ji.

Covid

Covidový kon­text tomu při­dá­vá aktu­ál­nost – divák už nemu­sí epi­de­mii chá­pat jako abs­trakt­ní lite­rár­ní pro­stře­dek. Má vlast­ní zku­še­nost s nejis­to­tou, ome­ze­ní­mi, veřej­ným stra­chem, auto­ri­ta­mi a roz­po­rem mezi indi­vi­du­ál­ní odpo­věd­nos­tí a spo­le­čen­ským zájmem. Čapkův vizi­o­nář­ský text tak může půso­bit jako sku­teč­né sci-fi, aniž by se musel zásad­ně měnit.

Obsah Čapkova knižního díla

V blí­že neu­r­če­né zemi se šíří záhad­ná smr­tí­cí epi­de­mie zva­ná „bílá nemoc“ (Morbus Tshengi). Postihuje pře­de­vším lidi star­ší tři­ce­ti let a pro­je­vu­je se bílý­mi skvr­na­mi na kůži. Nemoc je smr­tel­ná a spo­leč­nost zachva­cu­je strach. Lékaři hle­da­jí lék, ale dlou­ho bez úspě­chu. Když dok­tor Galén obje­ví způ­sob léč­by bílé nemo­ci, má pro jeho dis­tri­buci jedi­nou pod­mín­ku – své tajem­ství vydá, pokud se všech­ny vlá­dy dohod­nou na mezi­ná­rod­ním míru. Galén odmít­ne léčit boha­té a moc­né, zachra­ňu­je jen ty nej­chud­ší, bez­bran­né. Je však pře­svěd­čen, že medi­cí­na nesmí slou­žit pou­ze jed­not­liv­cům, ale musí také pomá­hat lid­stvu jako cel­ku. Chce dosáh­nout míru.

Proti Galénovi sto­jí pře­de­vším naci­o­nál­ně mili­tant­ní Maršál, auto­ri­tář­ský vůd­ce a dik­tá­tor, kte­rý ovlá­dá zemi a při­pra­vu­je ji na váleč­né taže­ní. Ztělesňuje fašis­tic­ké a tota­lit­ní reži­my teh­dej­ší doby. Maršálovi se zdá Galénova pod­mín­ka nemys­li­tel­ná. Maršál cítí jako svou sva­tou povin­nost skr­ze vál­ku a vítěz­ství pozved­nout národ. Zbrojí se a mno­zí na zbro­je­ní vydě­lá­va­jí. Maršál věří ve vojen­skou sílu, národ­ní veli­kost a vlast­ní his­to­ric­ké poslá­ní. Galénovy poža­dav­ky pova­žu­je za nepři­ja­tel­né zasa­ho­vá­ní do poli­ti­ky. Bílá nemoc nako­nec postih­ne i samot­né­ho Maršála. Ten se oci­tá v situ­a­ci, kdy potře­bu­je pomoc člo­vě­ka, kte­ré­ho dosud odmí­tal.

Galén sou­hla­sí s jeho léč­bou pod pod­mín­kou, že Maršál zasta­ví váleč­né pří­pra­vy a při­klo­ní se k míru. Maršál nako­nec pod tla­kem nemo­ci a okol­nos­tí sou­hla­sí. Zdá se, že Galénův plán může uspět. Závěr je však tra­gic­ký. Galén nese léky nemoc­né­mu Maršálovi, ale ces­tou se dosta­ne do kon­flik­tu s fana­tic­kým davem, kte­rý osla­vu­je vál­ku a odmí­tá paci­fis­mus. Dav ho zabi­je a léky zni­čí. Maršál tak při­chá­zí o mož­nost záchra­ny a nadě­je na mír se hrou­tí.

Dílo kon­čí vítěz­stvím kolek­tiv­ní­ho fana­tis­mu nad indi­vi­du­ál­ním svě­do­mím.

Srovnání filmu z roku 1937 a adaptace Divadla ABC

Nejde o to, že by sta­rý film byl špat­ně nato­če­ný nebo že by Čapek napsal nud­nou hru. Černobílý film může mít své vlast­ní výra­zo­vé pro­střed­ky, ale pokud pře­vlád­ne dia­log a scé­ny se ode­hrá­va­jí pře­váž­ně jako roz­ho­vo­ry postav, divák musí napě­tí hle­dat hlav­ně v řeči a herec­kém pro­je­vu. Inscenace ABC napro­ti tomu při­dá­vá výraz­né pod­ně­ty – zvuk, obraz, fyzic­kou akci, humor a sym­bol. Důležité je, že tyto pro­střed­ky nejsou pou­ze deko­ra­cí. V ide­ál­ním pří­pa­dě děla­jí totéž co dia­log, jen jiným způ­so­bem — a někdy dokon­ce při­dá­va­jí dal­ší význa­mo­vou vrst­vu.

Verdikt

Čapkovo dra­ma Bílá nemoc v podá­ní Divadla ABC mne uchvá­ti­lo! Na roz­díl od čer­no­bí­lé insce­na­ce s Hugo Haasem v hlav­ní roli (1937) nene­chá­vá divá­ka jen napo­spas suchým myš­len­kám. Naopak, diva­del­ní podá­ní vás neu­stá­le bom­bar­du­je půso­bi­vý­mi obra­zy, výraz­nou hud­bou, vkus­ný­mi kos­týmy, barev­ný­mi kuli­sa­mi, kou­řo­vý­mi efek­ty, ale rov­něž i jem­ným humo­rem. Silný dopa­mi­no­vý hák hned zkra­je divá­kem otře­se a pro­bu­dí jej. Drama lze těles­ně a emoč­ně pro­žít, namís­to suché medi­ta­ce nad slo­vy tex­tu.

Osobnost Karla Čapka

Karel Čapek (9. led­na 1890 – 25. pro­sin­ce 1938) pat­ří k nej­vý­znam­něj­ším čes­kým spi­so­va­te­lům prv­ní polo­vi­ny 20. sto­le­tí. Narodil se v Malých Svatoňovicích a jeho star­ším bra­t­rem byl malíř a spi­so­va­tel Josef Čapek, s nímž poz­dě­ji spo­lu­pra­co­val na řadě lite­rár­ních i dra­ma­tic­kých děl. Studoval na gym­ná­zi­ích v Hradci Králové a Brně, poté pokra­čo­val ve stu­diu filo­zo­fie. Působil jako novi­nář a redak­tor Národních lis­tů a Lidových novin, věno­val se také diva­dlu jako dra­ma­turg a reži­sér. Ve svých tex­tech se čas­to zabý­val otáz­ka­mi lid­skosti, pozná­ní, odpo­věd­nos­ti a nebez­pe­čí, kte­rá při­ná­še­jí mocen­ské ambi­ce a tech­nic­ký pokrok. Čapek pat­řil k výraz­ným obháj­cům demo­kra­cie a odpůr­cům nastu­pu­jí­cí­ho nacis­mu. Po mni­chov­ské doho­dě v roce 1938 se stal ter­čem nená­vist­ných úto­ků a ano­nym­ních výhrů­žek. Jeho veřej­né posto­je i lite­rár­ní dílo z něj uči­ni­ly jeden ze sym­bo­lů demo­kra­tic­ké­ho Československa. Na Nobelovu cenu za lite­ra­tu­ru byl nomi­no­ván sedm­krát, nikdy ji však nezís­kal. Pro jeho tvor­bu je cha­rak­te­ris­tic­ká jazy­ko­vá boha­tost, cit pro dia­log, pro­pra­co­va­ná argu­men­ta­ce a schop­nost spo­jo­vat filo­zo­fic­ké otáz­ky s kon­krét­ní­mi lid­ský­mi pří­běhy. Jeho díla lze zjed­no­du­še­ně roz­dě­lit na pró­zy zamě­ře­né na pozná­ní člo­vě­ka a jeho vnitř­ní­ho svě­ta a na spo­le­čen­sky kri­tic­ká či uto­pic­ká díla, kte­rá zkou­ma­jí mož­né důsled­ky vědec­ké­ho a tech­nic­ké­ho vývo­je i poli­tic­kých ide­o­lo­gií. Mezi jeho nej­zná­měj­ší pró­zy pat­ří Továrna na abso­lut­no (1922), Krakatit (1924), Válka s mlo­ky (1936) a tak­zva­ná noe­tic­ká tri­lo­gie, kte­rou tvo­ří romá­ny Hordubal, Povětroň a Obyčejný život. Tyto kni­hy se růz­ný­mi způ­so­by zabý­va­jí otáz­kou, nako­lik člo­věk doká­že poznat sku­teč­nost a poro­zu­mět dru­hým lidem. Čapek se pro­sla­vil také dra­ma­tic­kou tvor­bou. Ve hře R.U.R. uve­dl do svě­to­vé lite­ra­tu­ry slo­vo „robot“, kte­ré vytvo­řil jeho bra­tr Josef. Mezi dal­ší význam­ná dra­ma­ta pat­ří Ze živo­ta hmy­zu, napsa­né spo­leč­ně s Josefem Čapkem, Věc Makropulos, Bílá nemoc a Matka. Některé jeho hry se dočka­ly také hudeb­ní­ho zpra­co­vá­ní. Při pre­mi­é­ře Matky v roce 1938 ztvár­ni­la hlav­ní roli Čapkova man­žel­ka, hereč­ka Olga Scheinpflugová. Vedle romá­nů a dra­mat psal Čapek ces­to­pi­sy, feje­to­ny, ese­je i kni­hy pro děti. K jeho oblí­be­ným dílům pro nejmlad­ší čte­ná­ře pat­ří Dášeňka čili život ště­ně­te a Devatero pohá­dek. Poslední léta živo­ta pro­žil také ve Staré Huti u Dobříše. Zemřel v Praze 25. pro­sin­ce 1938 na zápal plic s plic­ním edé­mem, ješ­tě před plá­no­va­ným zatče­ním gesta­pem. Jeho dílo zůstá­vá aktu­ál­ní zejmé­na díky otáz­kám, kte­ré kla­de o lid­ské důstoj­nos­ti, odpo­věd­nos­ti, prav­dě a vzta­hu jed­not­liv­ce ke spo­leč­nos­ti.