(4 hlasů, průměr: 4,00 z 5)
Loading...S novým rokem začíná na blogu i zbrusu nový občasník, který bude věnován televizním seriálům, nejprve českým a později možná i zahraničním. Už před dvěma lety jsem samostatný článek věnoval koňskému seriálu Dobrá Voda, specifický článek v podobě psychologického rozboru postav ode mě dostaly populární Kukačky, ze zahraničí jsem glosoval netflixovský megahit Wednesday a vloni se makrorecenze dočkala biografická Iveta. Odteď však články o seriálech získávají svou jednotnou platformu. Tento občasník zahájí legendární česká pětidílná minisérie Byl jednou jeden dům, jíž podle scénáře Jana Otčenáška a Oldřicha Daňka natočil František Filip a která právě dnes slaví půlstoletí od své televizní premiéry. Tento skvostný seriál, který si i přes to, že byl zasazen do nelehkého období druhé světové války, získal obrovskou přízeň diváků. Jeho vznik provázely těžkosti a potýkal se i s cenzurou. I přes odlišné politické názory obou autorů (Otčenášek byl přesvědčený komunista, zatímco Daněk byl signatářem petice Dva tisíce slov) však vzniklo nadčasové dílo, které pro mistra českého seriálu Františka Filipa znamenalo po parádních adaptacích Sňatky z rozumu (1967) a F.L. Věk (1971) již třetí majstrštyk.
Zpočátku bychom si měli představit postavy a alespoň částečně načrtnout děj. Majitelem domu je Alexandr Nerudný, novoměstský radní za Národní demokraty a spediční podnikatel. Tohoto zásadového a autoritativního muže mistrovsky ztvárnil Miloš Nedbal, který byl častým představitelem podobně odtažitých, ale přesto čestných charakterů. Nerudný má čtyři syny, kterým dal jména antických hrdinů, avšak žádní hrdinové z nich nevyrostli. Dva starší synové Achilles (Josef Bláha) a Hektor (Vladimír Ráž) jsou bezpáteřní oportunisté, kteří se neštítí ani kolaborace s nacisty (kterou však kryjí tak, že kolaboruje pouze Achilles, zatímco Hektor si hraje na odbojáře). Benjamínek Paris (Josef Abrhám) je pro změnu absolutně nezralý jelimánek. Nejzajímavější je však třetí syn v pořadí Patrokles, který se stal životní rolí Jiřího Adamíry. Tento absolutní bohém sice zastává funkci ředitele kina Bio Illusion, avšak i to přivedl na buben, jelikož většinu svého života tráví v podniku Boccaccio a s prostitutkami. I přes alkoholový opar však dění kolem sebe dokáže velmi ostře a sakrasticky glosovat. Manželky dvou starších bratrů Bertu a Kláru zde představují Libuše Švormová a Alena Vránová. Hned v prvním dílu jsem svědky klíčového momentu, kdy Nerudný své nanicovaté syny vydědí s tím, že veškerý jeho majetek zdědí jeho vnoučata.
Jiří Adamíra proměnil postavu bohémského Patrokla Nerudného ve svou životní roli.
V Bagounově č.p. 12 však nebydlí jen buržoazní rodina Nerudných, ale i další obyvatelé vesměs ze střední a nižší třídy. Správcovství domu má na starosti domovnice Anděla Hrachová (Jana Hlaváčová), žena rázná, ale i citlivá a empatická, která sama vychovala svého syna Martina (Jaromír Hanzlík), jehož otec Ludvík (Zdeněk Řehoř) je komunistický aktivista, který vždy musí být tam, kde se něco děje a spořádaný rodinný život není nic pro něj. Anděla tak pro svého syna hledá nového tatínka, až se tím pravým ukáže být Arnošt Ticháček (Josef Vinklář), boxer a později vyhazovač v Boccacciu, který je sice osobnostním protipólem Ludvíka, ale jinak je to čestný člověk. Ludvík se však Anděle ještě jednou připlete do cesty, konkrétně při heidrychiádě, když jej částečně proti jeho vůli schovává ve svém bytě pro jeho odbojářskou činnost, čemuž je věnován čtvrtý a nejdramatičtější díl Ďábelské ostrovy.
Velmi výraznou rodinou jsou Drvotovi, jejichž hlava rodiny Eduard Drvota (Vladimír Menšík) je užvaněný fanfarón, který by rád konkuroval Nerudným jako stěhovák, ale má k tomu jen jeden zastaralý náklaďák, který je většinou nepojízdný. Rodinu tedy živí hlavně jeho žena Terezie (Míla Myslíková), která v domě provozuje mandl. Její tatínek (František Kovářík) měl povoznictví, pročež vyčítá Drvotovi, že mu prodal koně a koupil místo nich auto. Drvotovi mají dvě děti, pohlednou Majku (Zuzana Ondrouchová), která nečekaně otěhotní s levicově smýšlejícím promítačem z kina Adolfem Svárovským (Petr Čepek), a svérázného Tutka (Jiří Hrzán), ze kterého se později vyklube šikovný šmelinář. Drvota tráví hodně času slovními přestřelkami se svým kamarádem a uhlířem Matějem Budákem (Jiří Sovák), který byl za první světové války legionářem, zatímco Drvota byl rakouským infanteristou, což mezi nimi vytváří třecí plochu.
Velký prostor v seriálu dostává i dvojčlenná rodina Soumarů. Trafikant Josef Soumar (Josef Somr) je v dlouholetém sporu s Nerudným kvůli poloze jeho trafiky, která se z politických důvodů neustále stěhuje, až Nerudnému dojde trpělivost a nechá Soumarovu trafiku přivázat na plynové potrubí. Tato zápletka je téměř „romeojuliovská“, jelikož Paris Nerudný je zamilován do Soumarovy dcery Růženy (Jaroslava Obermaierová), která však prožívá milostné dilema mezi ním a pilotem Přemkem Tvarohem (Václav Postránecký), synem krejčího Tvaroha (Jan Skopeček) a jeho ženy (Slávka Budínová). Když už to vypadá, že se Růžena rozhodne pro druhého jmenovaného, Přemek odejde (podobně jako tehdy mnozí mladí letci) sloužit do britských Royal Air Force, takže jí nezbyde než se provdat za Parise.
Zapomenout nemůžeme ani na Ulčovic rodinu, jejíž hlavou je policista Václav Ulč (Josef Větrovec), který je už otráven z otrockého plnění služebních povinností, až se rozhodne zapojit do pražského povstání, což se mu stane osudným. Jeho žena (Dana Medřická) má v seriálu vůbec nejemotivnější scénu, když se o manželově smrti dozvídá, přičemž herecký výkon Medřické je zde hoden Oscara. Jejich dcera Pipina (Eva Trejtnarová, dnes Hudečková) má dobrodružnou povahu, kterou okouzlí i Martina Hracha, který se kvůli ní dobrovolně přihlásí na práci do „reichu“, přestože se s Tutkovou pomocí z toho krátce předtím dokázal dostat. Poslední nám známou rodinou v domě jsou Šťovíčkovi (Jan Libíček a Blažena Holišová), kteří provozují hospodu, v níž se parta „pivních politiků“ schází. Ze solitérů musíme zmínit zejména dva diametrálně odlišné malíře. Kýčař Vendelín Dalibor Ehrlich (Karel Höger) patří k záporným postavám, nicméně jeho hádka o kohouta s Andělou je jednou z nejlepších scén seriálu (přičemž následuje bezprostředně po výtečné Ticháčkově opilecké etudě). Druhý malíř Dlask (Jiří Vala) je uvědomělý komunista a odbojář, pročež má v seriálu jeden z vůbec největších prostorů, jakkoliv malovat jej vidíme jen dvakrát (nejprve objednaný portrét pana radního a podruhé „trochu moc očí“). Sama bydlí i prostitutka Jarmila Klabíková (Jana Šulcová), která se kvůli drbům vydává za zubařskou instrumentářku, na konci války se však ukáže jako velký charakter, když ukryje německého dezertéra Waltera (František Němec), který byl dříve jejím sousedem. Další postavy jako profesor Benetka (Svatopluk Beneš) nebo učitelka francouzštiny (Marie Rosůlková) jsou role čistě epizodní a do děje výrazněji nezasahují.
Bagounova 12 byla plná mladých a krásných dívek, které představovaly Jaroslava Obermaierová, Zuzana Ondrouchová, Jana Šulcová nebo Eva Trejtnarová (Hudečková).
Natáčení seriálu začalo v září 1973 a zakončeno bylo v únoru 1974. To však ještě tvůrci netušili, že zdaleka nemají dotočeno. Po televizní premiéře závěrečného dílu Obvaziště Boccaccio se hlasitě ozvala cenzura, které se tento díl zdál málo revoluční, jelikož zde s výjimkou strážníka Ulče nikdo nepadl, navíc příliš nekladl důraz na Rudou armádu. Epizodu bylo proto nutné přetočit a herci si tehdy museli znovu obléct stejné kostýmy, z nichž však už některé byly použity pro jiné inscenace (Jan Skopeček například vzpomínal, že měl tehdy jiné brýle, zcela odlišné pak bylo oblečení Josefa Vinkláře, kvůli čemuž byla přetočena i jinak nezávadná scéna, kdy Anděla zakazuje Ticháčkovi účastnit se povstání v uniformě vyhazovače). To ovšem nebyla ani zdaleka jediná změna, ke které v posledním dílu došlo. Změnil se mimo jiné i název, který byl oproti původnímu mnohem revolučnější - Barikáda ve vedlejší ulici. Především však byly přetočeny závěrečné scény na barikádách a přibylo několik nových sekvencí uzavírajících osudy některých postav, které v původní verzi zůstaly otevřené. Dozvěděli jsme se například, že promítač Dolfi byl zastřelen na pochodu smrti, Přemka Tvaroha jsme mohli vidět v lazaretu v polských Katovicích (tato scéna, ve které je ošetřujícím lékařem sovětský důstojník (Bohumil Švarc) mimo jiné měla zatajit fakt, že Přemek byl pilotem RAF) a Pipinu Ulčovou vidíme při útěku z pracovního tábora, když se loučí se svým francouzským přítelem (Josef Čáp). V těchto scénách tedy účinkovali i herci, kteří se v původním seriálu neobjevili, kromě Švarce a Čápa to byli Dana Syslová (kamarádka Pipiny), Jan Přeučil (Dolfiho spoluvězeň) a Otto Lackovič (pacient v lazaretu). V jiné scéně, v níž kolegové Martina Hracha z fabriky připravují povstání, se objevili František Hanus, Vlastimil Hašek a Viktor Preiss. Velmi zásadní je i vůbec nejakčnější scéna celého seriálu, kdy se při bojích na vršovickém nádraží setkávají Martin a Ticháček s bývalým druhem Anděly železničářem Hovorou (Jaroslav Moučka), kterého společně s jeho spolubojovníky dovedou do Bagounovy ulice, kde jim její obyvatelé předají zbraně. Přibyly i hned dvě nové scény s Patroklem Nerudným, v nichž nejprve žádá Klabíkovou o ruku, přičemž u ní objeví německého dezertéra, což vytváří spojnici ke scéně s přivolaným lékařem (Otakar Brousek), a poté se při své cestě z Gestapa zastaví v Boccacciu, kde vrchnímu Theodorovi (Vladimír Šmeral) říká, že gestapákům stál leda za pár facek. V přetočených barikádnických scénách je více bojů, mrtvých a také ideologie, čehož si můžeme všimnout zejména v upravené replice uhlíře Budáka o zazdění velkého podnikání, která je v Barikádě pronesena důrazněji a explicitněji. Více je i autentických záběrů, které dokreslují, že pražské povstání nebylo žádná sranda. V době přetáčení dílu již nebyl naživu Jan Libíček, který zemřel předčasně při natáčení crazy komedie Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách (1974) Václava Vorlíčka, pročež jej v závěrečné scéně nahradila Blažena Holišová, představitelka jeho manželky. Všechny tyto scény prodloužily díl o téměř 25 minut a Barikáda se tak se stopáží 1 hodina 37 minut stala nejdelším dílem seriálu (do té doby vedly výše zmíněné Ďábelské ostrovy). Na obrazovkách ČST se však objevila jen několikrát, po revoluci bylo vráceno Obvaziště Boccaccio, zatímco Barikáda i přes početné prosby diváků „obrůstala mechem“ v archívu na Kavčích horách. Teprve letos nám ji ČT po téměř čtyřiceti letech umožnila shlédnout alespoň v iVysílání. Co se týče srovnání obou verzí, každá má své plusy a mínusy. Obvaziště Boccaccio má punc originálu, je méně ideologické a parádní „oscarová“ scéna s paní Ulčovou zde není oproti Barikádě zkrácena, na druhé straně je však zkratkovitější a některé dějové linky zde vyzní naprázdno. Oproti tomu Barikáda ve vedlejší ulici je sice ideologičtější, sestřihem vzniklo několik dějových nelogičností (viz. peníze, které Ticháček dostal od Hektora Nerudného na odbojové aktivity) a přetočené scény na barikádě působí křečovitě, na druhé straně díky delší stopáži se však podařilo jiné dějové souvislosti doplnit (například Andělino prohlášení, že Martin je celý svůj otec díky jeho aktivitě při povstání náhle nepůsobí jako mlácení prázdné slámy) a jednoznačnými plusy jsou pak výše zmíněné dokončené osudy a větší procento autentických záběrů z povstání. Rozhodnutí ČT zveřejnit Barikádu po dlouhých letech v iVysílání hodnotím jednoznačně kladně, jelikož při každé repríze seriálu se teď diváci mohou zcela svobodně rozhodnout, kterou verzi si pustí.
Přetočená a prodloužená verze posledního dílu Barikáda ve vedlejší ulici obsahovala mimo jiné dořečené osudy některých postav a objevilo se v ní i několik herců, kteří v seriálu původně nehráli.
Méně známou skutečností než dualita verzí posledního dílu je fakt, který nedávno v pořadu Z Metropole prozradila Libuše Švormová, toho času manželka scénáristy Jana Otčenáška, že seriál Byl jednou jeden dům měl být původně delší a připravovaný byl i díl Vyvlastnění rodiny Nerudných, který však byl vedením ČST zamítnut, jelikož kritický pohled na znárodňování majetku buržoazie z přelomu čtyřicátých a padesátých let byl tehdy nežádoucí. Další díl pak měl zobrazit Přemkův návrat z Anglie, jelikož však postava pilota RAF představovala pro cenzory červený hadr na býka, ani tento díl neprošel. Seriál je tak z dnešního pohledu spíše minisérii, jakkoliv tehdy tvůrci razili honosné označení „televizní román“.
Švormová rovněž vzpomínala, jak se oba autoři při spolupráci na seriálu doplňovali. Zatímco s původním námětem přišel Otčenášek, který nabídl příběh ulice, ve které jako dospívající mladý muž bydlel (můžeme tedy spekulovat, že postava Martina Hracha byla jeho alter ego, jakkoliv přímo ověřené to nemáme) a reflektoval své zážitky a zkušenosti. Daněk měl pro změnu schopnost poskládat dějové linky tak, aby v každém díle získala větší prostor jiná postava či rodina. Daňkova manželka brilantně psala na stroji, takže zatímco pánové dialogy přímo říkali, ona je zapisovala. Poté už jen scénáře společně upravovali.
O pět let později se tentýž tým pokusil volně navázat s dalším „televizním románem“ Dnes v jednom domě, který se odehrává v současnosti a z pavlačového činžáku se přesunul do paneláku na sídlišti Lhotka (kde jsem sedm let rovněž bydlel), zde překřtěného na Sojčí vrch. Přestože se nejedná o špatný seriál, oproti svému staršímu bratříčkovi působí jako odvar, jakkoliv s ním sdílí většinu stejných herců.
Bagounovu ulici byste dnes v Praze hledali marně, jelikož byla fiktivní. Reálnou ulicí, v níž najdete vstup do tohoto legendárního domu, je Opatovická na Novém městě. Exteriéry se natáčely rovněž v ulicích Spálená, Ostrovní a V Jirchařích, všechny na Praze 1. Interiéry domu byly však natáčeny na Barrandově.
Seriálová Bagounova ulice vs. reálná dnešní Opatovická ulice
Byl jednou jeden dům si tedy v nelehké době tuhé normalizace, ve které vznikal, užil peripetie, které více či méně ovlivnily jeho konečnou podobou. Výsledný tvar, který dnes vídáme na obrazovkách, je však mimořádně zdařilý a po právu se již stal televizní klasikou. Jen v málokterém seriálu se sešly hned tři herecké generace počínaje bardy jako Miloš Nedbal nebo Karel Höger, kteří začínali svojí hereckou dráhu již v (před)válečné éře, přes tehdy střední generaci, která na stříbrné plátno i na prkna, která znamenají svět, vstoupila po válce a jíž reprezentují taková jména jako Vladimír Menšík, Jiří Sovák, Dana Medřická, Jana Hlaváčová, Josef Vinklář, Jiří Adamíra nebo Josef Somr, až po tehdejší mladé naděje, kterými v té době byli Jaromír Hanzlík, Josef Abrhám, Jiří Hrzán, Petr Čepek, Václav Postránecký, Jaroslava Obermaierová, Jana Šulcová, František Němec, Eva Trejtnarová (Hudečková) a předčasně zesnulá Zuzana Ondrouchová. Zvláště tato nejmladší generace oproti dvěma předchozím Filipovým opusům (Sňatky z rozumu, F.L.Věk) v tomto seriálu dostává velký postor. Taková herecká plejáda se v dnešní době jen těžko sejde. Každá repríza nám připomíná, jaký národní poklad jsme v té době měli. Přejme této skvostné minisérii, aby nás osudy obyvatel Bagounovy ulice bavily i dojímaly i v dalším půlstoletí.
Druhým seriálem, kterému se již v únoru budu v tomto novém občasníku věnovat, je dílo o dvacet let mladší, adaptace knihy Karla Poláčka Bylo nás pět, kterou před třiceti lety natočil režisér Karel Smyczek.
Tento článek vychází zároveň na blogu DJ Vlado’s World.
Zdroj: Wikipedie, ČSFD, Youtube kanál Televize Barrandov (Tajemství filmů a seriálů: Byl jednou jeden dům (2024/9)); Foto: Česká televize, Wikimedia Commons
Až do dneška jsem se považoval za znalce českých filmů a seriálů ale koukám, že jsem jen takový slabý odvar. O tomto dodatečně natočeného dílu jsem neměl vůbec tušení. Na ivysílání stále je a tak zaklapnu počítač a u postele si tento díl pustím. Moc díky.