Kabinet doktora Caligariho (Das Cabinet des dr. Caligari)

Tak zase začal pro­jekt 100. V rám­ci toho­to pro­jek­tu se ten­to­krát chys­tám navští­vit 5 fil­mů. Prvním je prá­vě legen­dár­ní Kabinet dok­to­ra Caligariho. Myslím, že je to zatím nej­star­ší film, kte­rý uvi­dím (Intoleranci jsem zatím nevi­děl, ale chys­tám se na to.) Jelikož se těším oprav­du moc roz­ho­dl jsem se o tomhle fil­mu si něco pře­de­psat. Zkrátím si tak čeká­ní a záro­veň uva­žo­vá­ní o tom jak asi bude v kině vypa­dat čer­no­bí­lý, němý film z roku 1919 (nebo 1920) úda­je se růz­ní.Co tedy o tom­to fil­mu říká fil­mo­vý pla­kát? (Plakáty láka­jí na kaž­dý film jed­not­li­vě, z výjim­kou Andaluského psa, ten bude pro­mí­tán jako před­film k Nenápadnému půva­bu bur­žo­a­zie.)

Říká toto: První expre­si­o­nis­tic­ký sní­mek, jehož kouz­lo spo­čí­vá v neví­da­ném řeše­ní výtvar­né scé­ny, vypja­tých herec­kých výko­nech a bizar­ní kom­bi­na­ci svět­la a stí­nu.

Tolik pla­kát a teď bych se měl poku­sit vám Kabinet nějak při­blí­žit. Dobrá. Děj se sklá­dá ze šes­ti jed­ná­ní, podob­ně jako tře­ba diva­del­ní hry. Každé jed­ná­ní kon­čí něja­kou důle­ži­tou udá­los­tí a to dal­ší se pak od ní odví­jí. 1. jed­ná­ní: Vidíme dok­to­ra Caligariho jak se sna­ží zís­kat svo­le­ní k tomu aby mohl vystou­pit na míst­ním jar­mar­ku se svou atrak­cí. Tou atrak­cí je som­nam­bul* Caesar. (*som­nam­bul= jde o námě­síč­né­ho člo­vě­ka ) a já jsem za tím­to slo­vem hle­dal bůhví­co. Podaří se mu tedy vystu­po­vat a o jeho atrak­ci je nebý­va­lý zájem. 1. jed­ná­ní však kon­čí prv­ní záhad­nou vraž­dou. 2. jed­ná­ní: Caligari stá­le vystu­pu­je a k němu do sta­nu při­chá­zí i dva muži důle­ži­tí pro dal­ší udá­los­ti. „Jak dlou­ho budu žít?„ zeptá se som­nam­bu­la jeden z nich. „Do sví­tá­ní„ odpo­ví som­nam­bul. To vzbu­dí údiv. Může oprav­du som­nam­bul před­po­ví­dat budouc­nost? Ráno násle­du­jí­cí­ho dne je onen muž nale­zen mrt­vý. Zavražděn. Konec 2. jed­ná­ní a tak dále…

Zbytek je v pod­sta­tě detek­tiv­ní pří­běh o pát­rá­ní po vra­ho­vi. Za pomo­ci poli­cie se zor­ga­ni­zu­je pát­rá­ní a pří­tel zavraž­dě­né­ho chce pro­hléd­nout i som­nam­bu­la. Dál už pří­běh radě­ji roz­vá­dět nebu­du, pro­to­že bych vás mohl ochu­dit o nejed­no pře­kva­pe­ní. Jako např. to jaké má Caligari pro své­ho som­nam­bu­la ali­bi, že není vra­hem nebo závěr, kte­rý pří­bě­hu dává úpl­ně nový význam ( tedy aspoň si to mys­lím.) Je jas­né, že když jde o němý film tak celý pří­běh dokres­lu­je jen hud­ba. Té se budu věno­vat samo­stat­ně.

Hudba v tomhle fil­mu je hod­ně bizar­ní. Myslím to tak, že urči­tě není dobo­vá. Opět se vrá­tím k Intoleranci ze kte­ré jsem si pus­til namát­kou tak pět minut. Zde mi při­padla hud­ba not­ně zasta­ra­lá, ale zhru­ba tako­vá jaká se asi sklá­da­la v roce 1916. To u Caligariho nepla­tí. Tady je mno­hem prav­dě­po­dob­něj­ší, že hud­bu někdo slo­žil doda­teč­ně a do fil­mu pak byla při­dá­na. Většinou to fun­gu­je doce­la dob­ře, ale když tam zazní jed­na pís­nič­ka čty­ři­krát doko­la, kte­rá navíc zní jako ze sou­čas­nos­ti půso­bí to zvlášt­ně. No a pak ješ­tě jed­na věc. V jed­né scé­ně najed­nou hud­ba pře­sta­ne hrát a mini­mál­ně pět minut je ticho. Zpět se vrá­tí do děje způ­so­bem, kte­rý vyvo­lá­vá dojem, že jde o poru­chu.

Jinak je, ale (když už jsem se zmí­nil o poru­chách) kopie toho­to fil­mu ve výbor­né kva­li­tě, mno­hem lep­ší než vět­ši­na nových fil­mů. Ale i tře­ba než Nebe nad Berlínem, kte­ré je z roku 1987. Tohle je oprav­du na pochva­lu.

Na dru­hou stra­nu Nebe nad Berlínem je urči­tě film, kte­rý se hrál čas­tě­ji, tudíž je jeho kopie opo­tře­bo­va­něj­ší. Kabinet dok­to­ra Caligariho mimo pro­jekt 100 těž­ko někde uvi­dí­te, pokud si ho nestáh­ne­te z inter­ne­tu.