Mazaný Filip

Václav Marhoul pře­vlé­kl paro­dii na gan­gs­ter­ky Mazaný Filip z diva­del­ní­ho do fil­mo­vé­ho rou­cha. V pod­sta­tě se dá říct, že vzal z pře­váž­né čás­ti hru a jen ji tro­chu upra­vil. I na tom se ale dá lec­cos zka­zit. Ale to se panu reži­sé­ro­vi naštěs­tí nepo­da­ři­lo.

Mazaný Filip urči­tě potě­ší všech­ny, kte­ří vidě­li diva­del­ní hru. Předpokládám tedy, že se do kina nevy­dal nikdo z těch, kte­rým se hra nelí­bi­la. A kro­mě nich by film mohl potě­šit i milov­ní­ky paro­dií a detek­ti­vek. S jed­ním před­cho­zím upo­zor­ně­ním: děj fil­mu se posou­vá vpřed jen vel­mi poma­lu. Ale neřekl bych, že je to na ško­du.

O co ve fil­mu vlast­ně jde? Filip Marlowe je sou­kro­mé očko a zou­fa­le se nudí. Jednoho dne ho navští­ví muž s oby­čej­ným jmé­nem Charlie Brown (Pavel Liška) a pově­ří ho pát­rá­ním po svém bra­t­ro­vi. A Filip se vydá­vá toto zdán­li­vě jed­no­du­ché zmi­ze­ní vyšet­řit. Když se však sezná­mí s hereč­kou Velmou (Vilma Cibulková) a vzá­pě­tí poté i s mafi­án­ský­mi bossy, dojde mu, že za tímhle zmi­ze­ním bude něco víc než pou­ho­pou­hé opož­dě­ní se po pro­bdě­lé noci…

Hlavní role svě­řil reži­sér Václav Marhoul Tomáši Hanákovi a Vilmě Cibulkové, kte­rým se daří úspěš­ně „pře­hrá­vat“ svo­je role tak, že musím jejich výkon chtě nechtě obdi­vo­vat. Jsou ale jed­ni z mála, kte­ří se ve fil­mu obje­ví v něko­li­ka scé­nách. Kromě ješ­tě napří­klad Jiřího Macháčka nebo Oldřicha Kaisera se vět­ši­na ostat­ních her­ců ve fil­mu jen mih­ne. Epizodní role jsou ale také vybrou­še­né (a nabrou­še­né). Za všech­ny budu jme­no­vat výko­ny Evy Holubové, Jana Krause, Davida Vávry nebo Milana Šteindlera. A u něj se zasta­vím. Jestli jste vidě­li diva­del­ní hru, tak si můžu jen povzdych­nout, jaká je ško­da, že Šteindler dostal ve fil­mu vel­mi ome­ze­ný čas. Snad se plné sto­pá­že jeho výstu­pu u ředi­tel­ské­ho sto­lu v psy­chi­at­ric­ké léčeb­ně dočká­me aspoň na DVD.

Ve fil­mu usly­ší­te spous­tu hlá­šek, kte­ré neza­po­me­ne­te („Zabili Kennyho.“ – „Parchanti!“ nebo „Lékař vám dovo­lil jen jed­nu skle­nič­ku den­ně, že?“). To, co je ale na Filipovi nej­ví­ce pozo­ru­hod­né, je jeho cel­ko­vá atmo­sfé­ra. Vše je zce­la tak, jak si to Marhoul přál. Jako pocta Chandlerovi.

Podobně jako jaká­ko­liv všech­ny paro­die, balan­cu­je mís­ty Mazaný Filip na úzké hra­ni­ci mezi dob­rým vku­sem a trap­nos­tí. Pro kaž­dé­ho člo­vě­ka je ale tahle hra­ni­ce na jiném mís­tě. Já můžu sám za sebe kon­sta­to­vat, že vti­py v něm obsa­že­né pře­kro­či­ly moji hra­ni­ci trap­nos­ti jen něko­li­krát a že film spl­nil moje oče­ká­vá­ní, kte­rá jsem měl při odcho­du do kina.

---