Kniha „Velocipéd, stroj rychlonohý aneb o starodávných mašinkách jež upily svět“ kvasického rodáka Jindřicha Spáčila (který je pro mě dost z pochopitelné vazby jakýsmi vzdáleným příbuzným Slečny I.) vyšla před 41 lety a dnes je prakticky zapomenuta. Na malém prostoru cca 100 stran se slavný moravský spisovatel (lidé zajímající se o historii 19. století by určitě měli znát jeho práce o sněmu v Kroměříži) snaží líčit v podobě celkem deseti povídek příběhy svého dětství a dospívání z časů před první světovou válkou. Ze stránek na čtenáře doslova zavane laskavý autorův přístup, se kterým vzpomíná na všechny ty události a osoby, která tak či onak formovaly jeho dětství. Spojujícím tématem je technologický pokrok. Můžeme tak číst o jednom z prvních automobilů na Moravě, o prvním letu ing. Kašpara, či o stavbě dráhy do Vídně (kde si Spáčil bere na pomoc vyprávění svého pradědečka). Ze všech těchto kouzelných příběhů mě asi nejvíce bavil ten o počátcích filmu, kde je nastíněn - dnes již dost komický - strach z toho, co film na svém plátně předvádí. Doba počátků 20. století byla co se týče novinek na poli vynálezů velmi plodná, svět se během několika let změnil k nepoznání, nicméně Spáčilovi nejde je o zachycení technologického pokroku, ale v pozadí i o lidi jako takové - a ti jsou víceméně pořád stejní....
„Velocipéd...“ je kouzelná knížka, která je díky hezkým vysvětlivkám vzadu vhodná i pro mladší čtenáře (koneckonců, vydal ji Albatros).
„Je to tak, že lidstvo je stále na krajíčku čehosi velikého, dere se vzhůru na vysokou horu, ale když se tam vyšplhá, vidí, že v sousedství je hora ještě vyšší.“
