Hodnocení článku
(2 hlasů, průměr: 5,00 z 5)
Loading...Částečně autobiografický snímek Stevena Spielberga o jeho dětství a dospívání, vyprávěný optikou mladého začínajícího filmaře. Drama o dospívání sleduje Sammyho Fabelmana (Mateo Zoryon Francis-DeFord/Gabriel LaBelle), který vyrůstá v poválečné Arizoně, kde zkoumá a poznává, jakou moc mají filmy. Navzdory všem nepřízním osudu a překážkám, které mu stojí v cestě, se Sammy ponoří do své vášně a filmování se mu stane životní cestou...
Steven Spielberg je filmařem, který stojí za hned několika zásadními filmy posledních 50 let a nevyhnutelně se na něj bude vzpomínat jako na jednoho z největších filmařů všech dob. Jde o člověka, který již natočil 33 celovečerních filmů a primárně točí projekty, kterého zaujmou či filmy, které vnímá jako své vysněné práce. Jeho 32. celovečerním filmem tak byla nová adaptace muzikálu West Side Story, svým 33. filmem ovšem Spielberg realizoval svůj nejosobitější film ze všech. Do velké míry totiž Fabelmanovi vypraví příběh právě mladého Stevena, kterému navždy změnila život jedna osudná návštěva kina a zhlédnutí filmu Největší představení na světě v roce 1952. Životopisné filmy poté vždy nejsou pro každého, Fabelmanovi jde ovšem vnímat jako jeden z nejzásadnějších životopisných filmů všech dob. Neslaví se tu totiž jen počátky jednoho z největších filmařů již několika generací, ale také síla rodinných hodnot a také fakt, že někomu mohou filmy skutečně pomoci v jeho krapet krušném a komplikovaném životě.
Kdekdo by mohl snadno označit za krapet zvláštní, že si někdo realizuje film o svém vlastním dětství, při sledování Fabelmanových je ovšem jasné, že by nikdo nebyl schopný příběh Spielbergovo coming-of-age dobrodružství odvyprávět lépe. Fabelmanovi jsou sice pouze inspirované Spielbergovým dětstvím a mnoho ústředních postav nese zcela jiná jména, stačí ovšem zapátrat ve Spielbergerově historii a je jasné, že Spielberg společně se scenáristou Tony Kushnerem sepsal osobní výpověď o formujícím období jeho života. A i tentokrát jsou Fabelmanovi vyprávěné jako jedno strhující dobrodružství, které má v sobě humor, ale i neskutečně dojemné momenty, do kterých je velmi snadné se vcítit. Spielberg je v očích mnoha vnímán jako filmařská modla a jeho jméno zná i mnoho filmových laiků. Fabelmanovi ovšem zobrazují, že i on někde musel začít, sám neměl snadno vyšlapanou cestičku a byli i momenty, kdy mohl svůj sen o filmařské kariéře velmi rychle pověsit na hřebík.
Spielberg tak rekreuje své staré amatérské filmy, které realizoval v době své skautské činnosti, do velké míry sází na epizodické vyprávění, především si ovšem i přes délku dosahující ke dvěma hodinám a 30 minutám zvládne po celou dobu udržet diváckou pozornost. Spielberg v jistých momentech odkazuje na své trademarky, kdy prokazuje, že už za dětských let a za omezených podmínek měl velmi hravou fantazii, a při zásadní konfrontaci s jedním z nejuznávanějších filmařů kinematografie (který je zároveň ztvárněn jedním z nejuznávanějších filmařů kinematografie) zvládne skrze kameru pomrkávat k divákovi. Fabelmanovi jsou tak v rámci Spielbergovy kariéry spíše komorní záležitostí, nechybí jim ovšem neskutečná tvůrčí hravost a především ukázka, že Spielberg dokáže i z menšího příběhu vytvořit strhující dobrodružství.
Fabelmanovi přitom primárně nefungují jako pohyblivá učebnice filmařiny, pouze ukazují mladíka, který má zdánlivě vrozený talent a filmy se nevyhnutelně stanou součástí i jeho osobního života. Sam je ve fantastickém podání Gabriela LaBellea vykreslen jako někdo, komu filmařina předhodí zásadní odhalení, které ho poznamená, v jiný moment ho naopak dokáže dostat z další nepříjemné situace. Zároveň s tím musí Sam trpět stěhování, antisemitismus a v převyprávění Spielbergova dětství jde nalézt jisté paralely s filmy, které Spielberg za svou kariéru vytvořil. Již párkrát Spielberg pracoval s antisemitismem či s mladými postavami, které mají komplikované vztahy se svými rodiči. Do oněch amatérských filmů se daří Spielbergovi vnést takovou autentickou amatérskou radost, stejně tak jde Spielberga s odstupem času vnímat jako někoho, od koho by se měli učit tvůrci maturitních videí.
Fabelmanovi poté sice vypráví o Spielbergových zárodcích, jsou ovšem natočené Spielbergem v nejlepší formě i nejlepší formě jeho blízkých spolupracovníků. John Williams (pro by společně s Indiana Jonesem 5 mělo jít o poslední projekt před odchodem do skladatelského důchodu) se Spielbergem pracuje již po dvacáté deváté a i když dochází ke klasické práci s orchestrem, většina soundtracku se skládá především z hraní na piano, kdy dochází nejen k původním motivům, ale též k využití skladeb od Johanna Bacha či Friedricha Kuhlaua. Odráží to hraní na piano postavy Mitzi Fabelman (založena na Spielbergově matce Leah Adler) a i v tomto případě jde o osobitou volbu. Spielbergův dvorní kameraman Janusz Kamiński poté nezklame obdivuhodnými kamerovými přelety, dlouze budovanými záběry a nějakým tím sofistikovaným nápadem ohledně práce s obrazem. Spielberg sám ostatně v podobě Sama představí, že už od útlého věku měl svou jasně danou vizi na storyboardech a ve své vizi pracoval i s očekáváním diváků, která se v jistých momentech projeví i v průběhu Fabelmanových.
I Fabelmanovi zvládnou působit dojmem filmařské magie, právě přízemnost a především očividná otevřenost je ovšem v průběhu Fabelmanových vtahující. Spielberg totiž sebe v podobě Sama nutně neprezentuje v tom nejlepším možném světle, do jisté míry si nebere servítky ani s členy své rodiny. Nejhůř z toho vychází právě jeho matka, kdy Michelle Williams předvádí jeden z nejsilnějších hereckých výkonů ve své kariéře. Mitzi je milující matka, trpí ovšem formou psychických problémů a především začíná být zjevné, že není dvakrát nadšená z manželského vztahu. Burt v podání Paula Dana přitom není vykreslen jako špatný otec a manžel, kdy je v podání Dana Burt spíše až příliš dobrotivý a milující. Dano zvládá do postavy Burta předat tolik vrstev a v jistých momentech to až působí, že Spielberg na svého (teprve nedávného zesnulého) otce Arnolda vzpomíná v nejlepším, i zde jde ovšem nalézt jisté ale a vztah Samových rodičů tak rázem není vykreslen černobíle. Silný dojem též zanechá Seth Rogen jako takzvaný Samův strýc Bennie. Rogen sice i tentokrát jede primárně na komediální vlnu, především v jeden stěžejní moment ovšem dostává šanci předvést, že skutečně umí předvést i vážnou hereckou polohu. A v té se předvádí skvěle.
Do velké míry jde Fabelmanovi vnímat jako pohádku, u které Spielberg na své dětství možná vzpomíná krapet s nadhledem (jisté momenty jde možná prohlédnout jako úmyslně zdramatizované), na druhou stranu Fabelmanovi nikdy nepůsobí vyloženě idealizovaně. Zrovna sentimentalitu nejde v případě Fabelmanů nutně brát jako sprosté slovo, v jistých momentech může průběh dospívajícího Sama dostat na kolena i ty, které každý druhý film nedojde. Málokterý film vyvolá tak hřejivý pocit a zvládne dohánět k smíchu či slzám. Z Fabelmanových je cítit onen odtažitý pocit někoho, kdo na dětské vzpomínky vzpomíná dospělýma očima. Výsledek je tak pocitově hořkosladký, kdy se tu pořád pracuje s motivem o tom, který nastíní postava Borise (fantastický Judd Hirsch) o tom, že dost možná není možno zároveň držet rodinné vztahy a zároveň činit umění. Větší a větší oddanost kamerám a střihu ostatně do jisté míry ovlivňuje Samovo vyrovnávání se zásadními životními momenty, kdy se Spielberg primárně zdánlivě profiluje jako silná osobnost, která se i se zdánlivého dna dokázala vyhrabat na vrchol. O to obdivuhodnější zážitek Fabelmanovi jsou.
Steven Spielberg celý svůj život točil jedno vtahující filmové dobrodružství za druhým, na stejném principu fungují i krapet biopičtí Fabelmanovi. Práce s motivy síly filmového média, rodinných vztahů a nádech realistické magie, která dohromady skládá jedno z nejpůsobivějších coming-of-age dobrodružstvích posledních let. Spielberg zdánlivě za všechny ty roky nezapomněl pouze na důležitost horizontu, ale především na sílu vtahujícího vyprávění. V jeho vyrůstání je poté velmi snadné se krapet nalézt a propadnout jeho osobnosti ještě víc. John Ford by byl hrdý...
(4,91 z 5)