Portrét dívky v plamenech (Portrait de la jeune fille en feu) – Recenze – 70%

Konec 18. sto­le­tí, Francie. Na jeden z bre­taň­ských ost­rův­ků při­jíž­dí mla­dá malíř­ka Marianne (Noémie Merlant), aby zde nama­lo­va­la por­trét dív­ky Héloïse (Adèle Haenel) pro její­ho ital­ské­ho snou­ben­ce. Musí ji nicmé­ně malo­vat pota­jí, pro­to­že Héloïse, kte­rá své­ho nastá­va­jí­cí­ho nikdy nevi­dě­la a bere si ho pro­ti své vůli (je v pod­sta­tě náhra­dou za svou star­ší sest­ru, kte­rá se nedáv­no zabi­la sko­kem ze ská­ly), odmít­la pro pře­cho­zí­ho naja­té­ho malí­ře pózo­vat. Během něko­li­ka dní se však mezi obě­ma žena­mi vytvo­ří váš­ni­vé pou­to…

Zdroj fotek: artcam.cz

Francouzské milost­né dra­ma Portrét dív­ky v pla­me­nech sou­tě­ži­lo na fil­mo­vém fes­ti­va­lu v Cannes, odkud si jeho reži­sér­ka a sce­nárist­ka Céline Sciamma odnes­la mimo jiné cenu za nej­lep­ší scé­nář. Stejnou měrou je však pod­stat­né i to, jakým způ­so­bem je sní­mek reží­ro­ván. Jde o vel­mi komor­ní dobo­vou kos­tým­ní roman­ci, kte­rá je však nato­če­na vel­mi sou­čas­ně a moder­ně a obsa­hu­je řadu moti­vů, kte­ré se význam­ně vzta­hu­jí i k dnešku. Zároveň jde ale o film vel­mi nená­pad­ný, mini­ma­lis­tic­ký a emo­ci­o­nál­ně zti­še­ný, jehož hlav­ním téma­tem jsou ženy, kte­ré by chtě­ly žít něja­kým urči­tým způ­so­bem, jenž ale v jejich posta­ve­ní a v kon­tex­tu teh­dej­ší spo­leč­nos­ti nepři­chá­zí v úva­hu, a tak muse­jí své city (ale i leckte­ré myš­len­ky a činy) nave­nek skrý­vat.

Ono milost­né vzpla­nu­tí je při­tom jen jed­ním z mno­ha ele­men­tů, jež jsou ve sním­ku vyu­ží­vá­ny, a roz­hod­ně netvo­ří jeho jádro. K fyzic­ké­mu sblí­že­ní obou hrdi­nek dojde až ve dru­hé polo­vi­ně sním­ku, při­čemž všech­ny intim­něj­ší pasá­že jsou sní­má­ny nanej­výš cud­ně a bez pří­liš­né­ho důra­zu na smy­sl­nost – jde spíš o sply­nu­tí dvou duší než dvou těl. Talentovanou a tichou Mariane a tajem­nou a melan­cho­lic­kou Héloïse to k sobě pocho­pi­tel­ně táh­ne i po těles­né strán­ce, o dost pod­stat­ně­ji ale jejich vztah utvá­ří sdí­le­ná zdr­žen­li­vost, k níž byly v rám­ci své výcho­vy vede­ny a s níž jsou nuce­ny své emo­ce a názo­ry potla­čo­vat (a potla­ču­jí spo­lu s nimi tím pádem i vlast­ní identi­tu), stej­ně jako jejich empa­tic­ké a šťast­né sou­ži­tí v izo­lo­va­ném ost­rov­ním pro­sto­ru, kde je za jejich zaká­za­nou lás­ku a jiné tabu­i­zo­va­né skut­ky nemů­že nikdo sou­dit.

Jde tudíž o dra­ma ode­hrá­va­jí­cí se v patri­ar­chál­ní spo­leč­nos­ti, v níž však muži záměr­ně nejsou téměř vůbec pří­tomni. Jeho hrdin­ky jsou eman­ci­po­va­né (což je zřej­mé už od jed­né z prv­ních scén, v níž se Marianne sama aktiv­ně vrhá do moř­ských vln, aby zachrá­ni­la ze člu­nu vypad­lé malíř­ské plát­no) a přá­ly by si být sku­teč­ně nezá­vis­lé (a vyma­nit se z domlu­ve­né­ho sňat­ku, spát s oso­bou stej­né­ho pohla­ví či nemuset pode­pi­so­vat vlast­ní mal­by muž­ským jmé­nem), leč žijí v době, kte­rá jim to neu­mož­ňu­je. Což je poměr­ně sil­né téma, kte­ré bude dob­ře rezo­no­vat s femi­nis­tic­ky smýš­le­jí­cím obe­cen­stvem. Rušivě půso­bí v rám­ci děje ako­rát linie věno­va­ná sna­ze Héloïsiny slu­žeb­né docí­lit potra­tu, čímž je sice vná­šen do pří­bě­hu dal­ší žen­ský cit­li­vý motiv, ale v pod­sta­tě se týká jen ved­lej­ší posta­vy, kte­rá krom toho sou­vi­sí s osu­dy hlav­ních hrdi­nek jen okra­jo­vě a nemá na jejich vývoj prak­tic­ky žád­ný vliv.

Zároveň jde o film hod­ně umě­lec­ký a inte­lek­tu­ál­ně sofis­ti­ko­va­ný. Až na výjim­ky neob­sa­hu­je žád­ný hudeb­ní pod­kres, neb hud­ba je v něm pova­žo­vá­na za něco vzác­né­ho a mimo­řád­né­ho. Hojně pra­cu­je s tema­ti­kou pří­rod­ních živlů a s moti­vy umě­ní a malíř­ství (vztah Marianne k Héloïse pro­chá­zí podob­ným vývo­jem jako její obraz, jenž sym­bo­lic­ky stvr­zu­je Héloïsinu budouc­nost). Je v něm vyprá­věn pří­běh Orfea a Euridiky, kte­rý je hrdin­ka­mi inter­pre­to­ván tak, aby smys­lu­pl­ně vytvá­řel para­le­lu k jejich vlast­ní­mu osu­du. Po vět­ši­nu dvou­ho­di­no­vé sto­pá­že ply­ne poma­lič­ku a sub­til­ně, aby v posled­ních něko­li­ka minu­tách posko­čil o něko­lik let kupře­du a zasa­dil neče­ka­ný sil­ný emo­tiv­ní úder.

Chytře a peč­li­vě budo­va­nou vzta­ho­vou linii obou žen navíc kro­mě suve­rén­ní režie pro­bou­ze­jí k živo­tu i per­fekt­ní sou­stře­dě­né herec­ké výko­ny obou here­ček v hlav­ních rolích a jem­ná vizu­ál­ní strán­ka, upo­mí­na­jí­cí na prv­ky vyu­ží­va­né v dobo­vém malíř­ství. Portrét dív­ky v pla­me­nech tudíž sice půso­bí jako este­tic­ky, for­mál­ně a myš­len­ko­vě vyci­ze­lo­va­ný a důmy­sl­ný film, avšak v emo­ci­o­nál­ní rovi­ně doplá­cí na to, že je v oné oká­za­lé zdr­žen­li­vos­ti a potla­čo­va­ní citů nato­lik důsled­ný, že může na lec­ko­ho půso­bit až chlad­ně a odta­ži­tě. Výsledkem je tudíž pozo­ru­hod­né dílo, jež lze oce­nit pře­de­vším rozu­mo­vě a ana­ly­tic­ky pro to, co a jak říká, leč emo­ci­o­nál­ně ho doce­ní pou­ze ti, kte­ří se na jeho decent­ní a křeh­ký pří­běh o dvou ženách, jež svou lás­ky­pl­nou náklon­nost a spa­lu­jí­cí tou­hu vyja­dřu­jí po vět­ši­nu času v nená­pad­ných názna­cích, doká­ží správ­ně napo­jit.