Martin McDonagh je úspěšným autorem mnoha padelních her (za všechny jmenujme třeba jenom Pana Polštáře), který má dost zajímavou image. Koneckonců jen málokterý dramatik o sobě prohlašuje, že hry jiných autorů prakticky nesleduje a že by úplně nejraději psal pro filmy (což se mu koneckonců také povedlo). Zajímavý člověk.
Číst hru Osiřelý západ je tak trochu jako sledovat Tarantinovy filmy. V první fázi si nejste jistí, zda se jedná o prachsprostou prču, či zda autor rozehrává nějakou sofistikovanou intelektuální hru. A stejně tak jako si intelektuální obec vzala zprvu za své film Pulp Fiction, tak i McDonagh byl podobně glorifikován.
Jenže co když si „jen“ dělá tu prču? A záleží vůbec na tom? Asi ne. A bůhví, zda ta jakoby novozákonní dějová linka měla ve hře vůbec nějaký hlubší smysl.
McDonagh představuje svérázný pohled na irský venkov dovedený trochu do extrému, z něhož vychází najevo, že tamní místo (Leenane) je dost depresivním kouskem světa. Právě při kombinaci drsného příběhu a černého humoru nachází Martin McDonagh svůj pomyslný taneční parkem, na kterém rozehrává breakdance. Nutno říci, že navíc dost povedeně. V celkovém pohledu ty stupidní dialogy postav dávají jakýsi smysl a vytváří zajímavý dojem (který musí být na jevišti asi hodně znát, leč já to neviděl - jen četl). Není tedy pu, že sem doslova jako „prdel na hrnec“ sedí pochmurně temně humorně depresivní ilustrace Nikoly Čulíka.
Martin McDonagh je svéráz a je tomu tak jen dobře. Je také jasné, že Osiřelý západ nesedne každému, ale upřímně - hry o kterých lze říci, že by mohly sednout každému bývají pak ve výsledku docela plytké.
Coleman: Pamatuješ, jak z tebe Pato Dooley tehdy málem vytřískal duši, když mu bylo dvanáct a tobě dvacet, a ty ses nikdy nedozvěděl důvod proč? Já znám ten důvod. Řek jsem mu, že jsi o jeho mrtvý mámě prohlásil, že byla fousatá děvka.
Valene: Pato Dooley do mě, ty vole, mlátil dlátem, Colemane, málem jsem do prdele přišel o oko!
Coleman: Myslím, že Pato musel mít svou matku rád, nebo tak něco...
