Vzhlížet ke hvězdám - Post-apo novinka Ridleyho Scotta (Recenze)

Zdroj: 20th Century Studios

Hig (Jacob Elordi) je mla­dý pilot, kte­rý si spo­lu s vojen­ským spe­ci­a­lis­tou na pře­ži­tí Bangleym (Josh Brolin) vybu­do­val funkč­ní, avšak izo­lo­va­nou used­lost v drs­ném posta­po­ka­lyp­tic­kém svě­tě. Když však Hig zachy­tí záhad­ný rádi­o­vý sig­nál, vydá­vá se do nezná­ma hle­dat nadě­ji — a lid­skost, v jejíž exis­ten­ci stá­le věří...

Ridley Scott má ve svých 88 letech pořád ener­gie na roz­dá­vá­ní. Zatímco jiní reži­sé­ři jeho gene­ra­ce se již nachá­ze­jí v důcho­du, Scott dál plá­nu­je jeden pro­jekt za dru­hým. Jeho fil­mo­gra­fie z posled­ních let už sice není tak bez­chyb­ná jako kdy­si, chuť pra­co­vat mu ale roz­hod­ně nechy­bí. Vzhlížet k hvězdám je ovšem dal­ší důkaz toho, že Scottovo tem­po už nemu­sí nut­ně zna­me­nat i kva­li­tu.

Přitom není těž­ké pocho­pit, proč ho tenhle pro­jekt zau­jal. Svět vytvo­ře­ný Peterem Hellerem je dosta­teč­ně nevlíd­ný na to, aby z něj mohl vznik­nout půso­bi­vý posta­po­ka­lyp­tic­ký thriller, záro­veň ale nabí­zí pro­stor pro komor­něj­ší pří­běh. Lidstvo zde­ci­mo­va­la pan­de­mie a násled­ná nemoc, zby­lí pře­ži­vší se sna­ží fun­go­vat v tros­kách civi­li­za­ce a Hig trá­ví vět­ši­nu času na opuš­tě­ném letiš­ti. Vedle něj jsou prak­tic­ky jen pes Jasper a Bangley, muž, kte­rý má na pře­ži­tí poně­kud radi­kál­něj­ší pohled než­li Hig.

Velkou část fil­mu tak netvo­ří sou­bo­je o život, ale spí­še otáz­ka, co vlast­ně zna­me­ná zůstat člo­vě­kem ve svě­tě, kde se pra­vi­dla civi­li­za­ce defi­ni­tiv­ně roz­padla. Hig pořád hle­dá důvod, proč neztra­tit sou­cit, zatím­co Bangley vidí lid­skost jako poten­ci­ál­ní sla­bi­nu. Tohle je mno­hem zají­ma­věj­ší než samot­ná post-apokalypsa, jen­že scé­nář Marka L. Smitha z toho nedo­ká­že udě­lat dosta­teč­ně sil­né dra­ma.

Místo toho film čas­to půso­bí, jako by odškr­tá­val jed­not­li­vé body z před­lo­hy. Některé posta­vy se obje­ví, někte­ré situ­a­ce se ode­hra­jí a něko­lik moti­vů se nazna­čí, jejich význam ale zůstá­vá nejas­ný. Komunita men­no­ni­tů je dob­rým pří­kla­dem. Hig jí vozí záso­by a scé­na sama o sobě fun­gu­je, jen­že v šir­ším kon­tex­tu fil­mu půso­bí sko­ro zby­teč­ně. Podobných momen­tů se postup­ně nahro­ma­dí víc a výsled­kem je adap­ta­ce, kte­rá má pro­blém pře­svěd­čit, že všech­ny své čás­ti sku­teč­ně potře­bu­je.

Paradoxně nej­vět­ší ener­gii má film ve chví­lích, kdy se roz­hod­ne být jed­no­du­še žán­ro­vým fil­mem. Scott se nebo­jí nási­lí a rating R mu umož­ňu­je něko­lik oprav­du nepří­jem­ných výje­vů. Některé pře­střel­ky nebo stře­ty mají správ­nou tvr­dost a v těch­to momen­tech se napl­no uka­zu­je, že zku­še­nos­ti reži­sé­ra Vetřelce roz­hod­ně nikam nezmi­ze­ly. Jenže trai­le­ro­vá kam­paň bohu­žel uká­za­la pod­stat­nou část toho nej­lep­ší­ho.

Mnohem méně jis­tý je Scott ve chví­li, kdy má budo­vat vzta­hy. Hig a Cima mají dost spo­leč­né­ho na to, aby jejich sbli­žo­vá­ní dáva­lo smy­sl, che­mie mezi Jacobem Elordim a Margaret Qualley ale scé­nář nedo­ká­že vytě­žit. Nejde při­tom o pro­blém herec­ké­ho obsa­ze­ní. Vedle nich jsou Josh Brolin nebo Guy Pearce a všich­ni mají dosta­tek zku­še­nos­tí na to, aby zvlád­li i výraz­ně nároč­něj­ší mate­ri­ál. Jenže dob­rý herec může těž­ko zachrá­nit dia­lo­gy a vzta­hy, kte­ré na papí­ře nejsou dosta­teč­ně pro­pra­co­va­né.

Elordi navíc ten­to­krát není tím, na koho by bylo nej­snaz­ší sva­lit vinu. Hig je jed­no­du­še napsa­ný vel­mi plo­še. Výměna hlav­ní­ho před­sta­vi­te­le by pro­to pří­liš nepo­moh­la. Paul Mescal, Glen Powell nebo kdo­ko­liv dal­ší by se prav­dě­po­dob­ně potý­ka­li se stej­ným pro­blé­mem. Scott se navíc ten­to­krát oci­tá v poně­kud zvlášt­ní pozi­ci i po vizu­ál­ní strán­ce. Erik Messerschmidt odvá­dí za kame­rou solid­ní prá­ci, zábě­ry kra­ji­ny jsou půso­bi­vé a něko­lik akč­ních scén vypa­dá oprav­du dob­ře. Přesto film nemá vizu­ál­ní oso­bi­tost, kte­rá by odpo­ví­da­la reži­sé­ro­vě pověs­ti. Vzhlížet k hvězdám je nao­pak až pře­kva­pi­vě uhla­ze­ný a mís­ty ste­ril­ní.

A podob­ně nejis­tá je i samot­ná nála­da. Harry Gregson-Williams doká­že hud­bou vytvo­řit vel­mi pří­jem­nou atmo­sfé­ru, film se ale neu­stá­le pohy­bu­je mezi něko­li­ka žán­ro­vý­mi polo­ha­mi. Jednou chce být syro­vým pří­bě­hem o pře­ži­tí, jin­dy sko­ro dob­ro­druž­nou pohád­kou. Výsledkem není úpl­ně nepří­jem­ný cha­os, spíš pocit, že Vzhlížet k hvězdám nikdy přes­ně neví, jakým fil­mem chce být.

To je zvlášt­ní pře­de­vším pro­to, že Scott už podob­ně nejas­né mate­ri­á­ly v minu­los­ti zvlá­dl. Uměl spo­jit vel­ko­le­post s emo­ce­mi, žánro­vou podí­va­nou s výraz­ný­mi posta­va­mi a atmo­sfé­ru s pří­bě­hem. Tady jed­not­li­vé ingre­di­en­ce exis­tu­jí, jen se odmí­ta­jí spo­jit. Dokonce i někte­ré poten­ci­ál­ně zají­ma­vé dějo­vé odboč­ky, napří­klad ta spo­je­ná s Allison Janney, nako­nec půso­bí jako sle­pé ulič­ky.

V tomhle ohle­du je zají­ma­vé i nedáv­né vyjá­d­ře­ní kame­ra­ma­na Johna Mathiesona, kte­rý kri­ti­zo­val Scottův sou­čas­ný způ­sob prá­ce a tvr­dil, že reži­sér je dnes netr­pě­li­věj­ší a méně peč­li­vý než v minu­los­ti. Podobné sou­dy samo­zřej­mě není nut­né brát jako defi­ni­tiv­ní prav­du, Vzhlížet k hvězdám ovšem roz­hod­ně nepů­so­bí jako film, kte­rý by doka­zo­val opak. Naopak je pře­kva­pi­vě gene­ric­ký.

Největší zkla­má­ní tak nako­nec nespo­čí­vá v tom, že by film byl špat­ný. Kdyby šlo o debu­tu­jí­cí­ho reži­sé­ra, něko­lik jeho kva­lit by se dalo bez pro­blé­mů pochvá­lit. Jenže jmé­no Ridleyho Scotta auto­ma­tic­ky nasta­vu­je úpl­ně jinou lať­ku. Režisér, kte­rý nato­čil Vetřelce, Blade Runnera, Gladiátora nebo Marťana, zkrát­ka doká­že nabíd­nout víc než jen tech­nic­ky solid­ní posta­po.

Vzhlížet k hvězdám pro­to zůstá­vá někde mezi. Má dob­rý námět, schop­né her­ce, něko­lik pove­de­ných scén a řeme­sl­ně roz­hod­ně neu­ra­zí. Chybí mu ovšem vlast­ní tvář a pře­de­vším scé­nář, kte­rý by doká­zal vytě­žit to nej­lep­ší z nos­né před­lo­hy. Scott může klid­ně dál tvr­dit, že kaž­dý jeho nový film je ten nej­lep­ší. Tentokrát tomu ovšem bude věřit jen málo­kdo. Vzhlížet k hvězdám je spíš dal­ší důkaz toho, že někdy ani legen­da za kame­rou nedo­ká­že z prů­měr­né­ho scé­ná­ře vytě­žit víc než prů­měr­ný film...

Verdikt: 60%