Děj se odehrává v roce 1973, krátce před vojenským převratem v Chile. Sleduje Chrise Carlislea a Leeho Chesterfielda (John Malkovich a Sam Rockwell), dva agenty CIA, kteří jsou vysláni ze Santiaga na Velikonoční ostrov (Rapa Nui). Během mise uprostřed ikonických kamenných soch, oba čelí zkoušce vzájemné důvěry, musí se vyrovnat se svou temnou minulostí a společně připravit nová spiknutí...
V Bruggách, Sedm psychopatů, Tři billboardy kousek za Ebbingem, Víly z Inisherinu. Co spojuje tyto čtyři filmy? Nejen fakt, že za všemi stojí režisér a scenárista Martin McDonagh, ale také jeho již tradiční rukopis – kombinace černého humoru, absurdních situací, svérázných postav, ostrých dialogů a tragických momentů, které se často prolínají s těmi komediálními. McDonagh navíc ve svých příbězích rád zkoumá lidskou povahu, pomstu, vinu a komplikované mezilidské vztahy (především různorodé podoby přátelství). Jeho filmy spojuje také melancholická atmosféra. U jeho pátého celovečerního filmu s názvem Divoký kůň Devítka tak divák může už dopředu tušit, co přesně lze od nového McDonaghova snímku očekávat. To nicméně naštěstí neznamená, že by se režisér ve své nejnovější tvorbě pouze opakoval. Divoký kůň Devítka sice může na první pohled působit jako další variace na známá témata, zároveň je ovšem osobitou podívanou, která dokáže pobavit, překvapit i zasáhnout.
McDonagh se vedle filmové tvorby dlouhodobě věnuje především divadelní dramatice. Není proto náhodou, že jeho snímky divadelními dialogy a atmosférou nešustí. I Divoký kůň Devítka je poměrně komorní záležitostí – nejenže jde o film s relativně střídmým rozpočtem (5 milionů dolarů), ale také v něm většinu času trávíme se dvěma hlavními hrdiny. Tři ze čtyř dosavadních McDonaghových celovečerních filmů byly nominovány na Oscara za nejlepší původní scénář. Už od prvních dialogových výměn se přitom nabízí spousta důvodů, proč by si režisér mohl připsat další nominaci. Ze všech dosavadních McDonaghových filmů má Divoký kůň Devítka skutečně nejblíže k jeho debutu V Bruggách. V centru příběhu sice nestojí nájemní vrazi, ale dvojice agentů CIA, jejichž práce má k podobně nebezpečnému prostředí poměrně blízko. Jejich úkolem je totiž destabilizovat režimy, které by mohly ohrožovat americké zájmy. Krátce před chilským převratem v roce 1973 se Chris v podání Johna Malkoviche a Lee v podání Sama Rockwella vydávají na Velikonoční ostrov. Pravou podstatu jejich cesty se divák dozví až později, mezitím je nicméně čím dál patrnější, že tohle nebude jen tak obyčejný zájezd.
V centru příběhu stojí dva muži, jejichž profese je pravidelně zavádí do nebezpečných situací. Povahově jsou přitom naprosto odlišní. Jejich vzájemné popichování, slovní přestřelky i rozdílné pohledy na vlastní zaměstnání představují jeden z hlavních zdrojů humoru. Postupně se ovšem ukazuje, že jejich cesta na Rapa Nui má mnohem hlubší význam. Důležitou součástí příběhu je totiž také Leeho zhoršující se paměť a postupné uvědomování si, že se blíží poslední kapitola jeho života. Z absurdních dialogových výměn a zdánlivě banálních situací se tak postupně stává mnohem emotivnější pojednání o přátelství, stárnutí, morálce a nevyhnutelných koncích. Drobné a zdánlivě nepodstatné momenty v průběhu vyprávění navíc postupně získávají hlubší význam a McDonagh znovu dokazuje, že dokáže i zdánlivě odlehčenou konverzaci proměnit v důležitou součást mnohem většího příběhu. Vrstev má díky tomu film pomalu jako kůň... kterých je také ve filmu dost.
Malkovich a Rockwell od prvních momentů tvoří správně sehranou dvojici, u které je navíc čím dál patrnější, že jsou si bližší než jen jako obyčejní kolegové. Chris je cyničtější a zkušenější, Lee má na svět tak trochu jiný pohled. Na rozdíl od Chrise ho přece jen tolik netrápí výčitky svědomí. I proto se tu vedou diskuse například o nebi a o tom, co musí člověk udělat, aby si i přes hříšnou existenci zasloužil místo tam nahoře. Na první pohled se sice může zdát absurdní, že se tu diskutuje o tom, zda dinosauři skončili v nebi, nebo jestli „přiteplenost“ států sehrává roli v kvalitě jejich sýrů, jde ovšem o jeden z těch případů, kdy do sebe dialogy přirozeně zapadají a zároveň snadno vypovídají něco o postavách jako takových.
Oba ústřední herci si tu říkají o oscarové nominace. Zatímco Rockwell již získal Oscara za McDonaghův film Tři billboardy kousek za Ebbingem, John Malkovich na svého zlatého plešouna doposud čeká. Nikdy se sice nestal globálně uznávanou filmovou superhvězdou, to mu ovšem nezabránilo v tom, aby i ve věku 72 let patřil mezi nejzajímavější charakterní herce. V případě Chrise se přitom skloubilo několik různých typů rolí, které Malkovich za svou kariéru ztvárnil. Chris je především tragikomickou postavou, která se dokáže od jízlivých poznámek přesunout k emocionálně působivým momentům. Malkovichův výkon rozhodně patří mezi nejzajímavější herecké výkony roku a minimálně oscarovou nominaci má již nyní prakticky jistou. A byť mnozí můžou jeho případnou výhru vnímat spíše jako Oscara za celoživotní zásluhy, rozhodně to neznamená, že by měl nejprestižnější filmové ocenění obdržet čistě za ně. Chris v Divokém koni Devítce naopak patří na seznam jeho nejvýraznějších a nejpůsobivějších rolí v kariéře.
Klasicky nezklame ani Steve Buscemi v roli MJ, nadřízeného Chrise a Leeho. Své si tu odehraje také Parker Posey v roli Leeho manželky, se kterou má poměrně komplikovaný vztah. Epizodní, ale přesto stěžejní úlohu tu má také Tom Waits jako Chrisův bratr Jim. Za zmínku nicméně stojí především chilská herečka Mariana di Girolamo. Ta ztvárňuje Monicu, studentku a aktivistku, která se tak trochu spřátelí s Chrisem. Ten se ovšem nachází ve své melancholické fázi, a je tak k Monice upřímnější, než by nejspíš být mohl. Právě jeho interakce s Monicou a jejich dozvuky patří mezi nejsilnější části filmu. Monica je typ člověka, který se raduje z politických změn v Chile a nového prezidenta, Chris nicméně tuší, co přesně Chile v blízké budoucnosti čeká. A jeho upřímnost pochopitelně dokáže Monicu vyvést z míry. A možná také do velké míry přehodnotit její pohled na svět.
Je zajímavé, jak McDonagh do jisté míry točí tradiční špionážní film, zároveň si ho ovšem zásadně přizpůsobuje vlastnímu rukopisu. Součástí filmu je mimo jiné píseň Out of Time, která k němu svým způsobem dokonale sedí. Divoký kůň Devítka totiž působí trochu jako film vytržený z času. Přestože se odehrává na začátku sedmdesátých let a jeho příběh je pevně zasazen do konkrétní historické události, nepůsobí jako klasický dobový snímek. Jeho atmosféra, způsob vyprávění i dialogy vytvářejí zvláštní dojem nadčasovosti, jako by se hlavní hrdinové pohybovali v jakémsi vlastním světě, odtrženém od okolního dění. Historické kulisy jsou sice důležité, samotné lidské příběhy a témata, která McDonagh otevírá, ovšem přesahují konkrétní období, v němž se odehrávají. Aktuální navíc zůstává i politické pozadí filmu. Téma zasahování cizích mocností do vnitřních záležitostí jiných států, tajných operací a snahy ovlivňovat jejich politický vývoj totiž rozhodně nezůstalo pouze v sedmdesátých letech.
Při natáčení se tvůrci snažili zachytit podobu sedmdesátých let, přičemž inspirací jim byly mimo jiné dobové fotografické materiály a charakteristická barevná paleta tehdejších filmových materiálů. Kameraman Ben Davis (který s McDonaghem spolupracoval na všech jeho celovečerních filmech s výjimkou V Bruggách) se postaral o výraznou barevnou stylizaci, která nechává vyniknout především sytou zeleň ostrovní krajiny. Kamera zároveň dokáže naplno využít rozlehlost místních scenérií a postavit je do kontrastu s komornějšími dialogovými pasážemi. Lee tu navíc využívá kameru Super 8, jejíž záběry do vyprávění vnášejí další vizuální rovinu a zároveň podtrhují motiv vzpomínek a pomíjivosti. Jde přitom o jeden ze sympatických vizuálních detailů filmu.
Samotné prostředí Velikonočního ostrova (Rapa Nui) podtrhuje pocit izolace, v němž se oba hlavní hrdinové nacházejí. McDonagh přitom z exotických kulis nedělá pouhou turistickou atrakci, ale využívá je jako přirozenou součást vyprávění. Film díky tomu působí poměrně nenuceně, přestože se v jeho průběhu otevírají stále závažnější témata. Režisér navíc nikam zbytečně nespěchá a dává prostor dialogům, drobným gestům i zdánlivě bezvýznamným situacím, které se později ukazují jako důležitější, než se mohlo na první pohled zdát. I proto jednotlivé prvky postupně zapadají do skvěle padnoucí mozaiky, která v součtu skutečně vypráví větší příběh, než by se na první pohled mohlo zdát. A jak už také bývá u McDonagha zvykem, je pravděpodobné, že ani tentokrát nezůstane jediné oko suché.
Divoký kůň Devítka je dalším výtečným filmem Martina McDonagha. Nejde sice o snímek, který by jeho dosavadní tvorbu zásadně převracel naruby, zároveň ale dokazuje, že režisér stále dokáže pracovat se svými oblíbenými tématy a přicházet s dostatečně osobitým výsledkem. Kombinace černého humoru, melancholie, absurdních dialogů a překvapivě emotivních momentů znovu funguje na jedničku. Především je ovšem radost sledovat dvojici Malkovich–Rockwell, která dokáže i z „obyčejných“ konverzací udělat jednu z nejzábavnějších částí filmu. Divoký kůň Devítka je dalším McDonaghovým filmem, který dokáže zůstat v hlavě ještě dlouho po závěrečných titulcích. A zároveň definitivně potvrzuje jeho pozici jednoho z nejspolehlivějších filmových vypravěčů současnosti...
