Babí léto vypráví o stáří bez sentimentálního závoje, ale také bez obvyklého povzdechu nad tím, co už se nedá vrátit. Vlastimil Brodský v roli Františka Hány proměňuje všední dny v malá dobrodružství a dokazuje, že věk sám o sobě nemusí znamenat konec fantazie. Jeho lehkovážnost naráží na starostlivost manželky Emilie, kterou s přesností i nečekanou něhou ztvárnila Stella Zázvorková. Pod laskavým humorem však stále prosvítá samota a vědomí času, který se nedá zastavit. Výsledkem je hřejivý, místy trpce úsměvný film, po němž zůstává chuť život ještě nevzdat.
František si ve stáří odmítá obléknout pomyslný kabát rezignace: jednou sní o zámcích, jindy se pouští do rolí, které by jeho okolí raději považovalo za dávno uzavřenou minulost. Brodský tu nemusí tlačit na komickou strunu, aby byl okouzlující; stačí mu pohled, drobné zaváhání či dětsky vážná oddanost vlastnímu plánu. Vedle něj Zázvorková vytváří Emilie, která není jen protivnou brzdou hrdinovy svobody, ale člověkem unaveným z neustálého hlídání, aby se svět nerozsypal. Jejich střet má jiskru i bolest, protože za hašteřením je patrná dlouhá společná cesta a cit, který se neumí vždycky projevit laskavě. Stanislav Zindulka jako Františkův věrný přítel Eda přináší do příběhu další druh blízkosti – tiché, oddané přátelství bez velkých slov. Výrazně se uplatňují i Ondřej Vetchý a Petra Špalková, kteří dodávají příběhu živý pohled mladší generace.
Scénář Jiřího Hubače staví na drobných epizodách a proměnlivé rovnováze mezi manželi, nikoli na velkých zvratech. Právě v tom je jeho půvab: komické výstupy vyrůstají z povah postav a jen o vlásek míjejí smutek, který by se mohl snadno změnit v bezvýchodnost. Film přitom stáří neidealizuje a připomíná, že potřeba svobody může být pro blízké někdy pořádně vyčerpávající. František je okouzlující snílek, ale ne vždy ohleduplný; Emilie zase působí přísně, dokud se za její praktičností nezačne rýsovat zranitelnost. Vladimír Michálek vypráví s klidnou jistotou a hercům ponechává prostor, aby významy vznikaly v pauzách, pohledech i zdánlivě obyčejných rozhovorech. Díky této střídmosti film nepůsobí jako poučná lekce, nýbrž jako pozvání podívat se na své blízké o něco pozorněji.
Kamera se nepředvádí a nechává vyniknout tváře i každodenní prostředí, v němž se odehrávají malá domácí dramata. Její civilní, nenápadné vedení dobře ladí s režijním přístupem: Babí léto nehledá efektní obrazy, ale citlivě zachycuje okamžiky, v nichž se humor dotkne melancholie. Hudba tuto náladu podpírá, aniž by divákovi přikazovala, kdy se má dojmout; její účinek spočívá spíše v jemném sjednocení scén než v okázalém komentáři. Tempo je rozvážné, a tak si film žádá ochotu naslouchat a nespěchat za další zápletkou. Někomu se může zdát příliš poklidný a jeho pohled na rodinné soužití nemusí sednout každému, ale právě pomalost mu dovoluje zachytit váhu obyčejných dnů. Pod veselým povrchem se nakonec skrývá i vědomí konečnosti, které Brodského výkonu dodává zvláštní, dojemnou ozvěnu.
Babí léto doporučuji divákům, kteří mají rádi herecky výrazné české filmy, jemný humor a příběhy o vztazích, jež se skládají z drobných gest i dlouholetých křivd. Osloví také ty, kdo hledají citlivý film o stárnutí, aniž by od něj očekávali rychlý děj nebo jednoznačně veselou náladu. Milovníci akce tu mnoho vzruchu nenajdou a rodinným divákům může připadat téma příliš vážné pro společný večer s malými dětmi. Pro romantiky však nabídne působivý portrét lásky, která se pod nánosem starostí neztratila, jen se někdy neumí snadno ukázat. A pro obdivovatele Vlastimila Brodského je to nezapomenutelné setkání s hercem, který dokázal i z podzimu života vykřesat jiskru dobrodružství.


















