#1845: Habíbí - 75 %

Craig Thompson je pova­žo­ván za jed­no­ho z nej­na­da­něj­ších ame­ric­kých auto­rů, a to i pro­to, že je tvůr­cem knih, kte­ré je sku­teč­ně mož­né ozna­čit za gra­fic­ké romá­ny. Na kni­ze „Habíbí“ je to patr­né co do počtu stran a neji­nak je tomu i v pří­pa­dě dru­hé­ho komik­su, kte­rý vyšel čes­ky, a to byl komiks „Pod dekou“, kte­rý měl také téměř 600 stran. Craig Thompson se v del­ších pří­bě­zích cel­kem vyží­vá, a to je vidět i tře­ba na jeho posled­ním komik­su, kte­rý vyšel v USA a nese jmé­no „Space Dumplins“. na to, že se jed­ná o komiks pro děti, je 320 stran cel­kem dost. Díky tomu, že jsou jeho komiksy vět­ši­nou doce­la dlou­hé a jejich vytvo­ře­ní trvá logic­ky dlou­ho, není Craig Thompson zrov­na plod­ný autor. na svém kon­tě má cel­kem pět gra­fic­kých romá­nů, při­čemž „Habíbí“ byl román čtvr­tý a vklá­da­lo se do něj doce­la dost oče­ká­vá­ní. A jsem si cel­kem jis­tý, že ta oče­ká­vá­ní nemu­se­la dojít napl­ně­ní.

„Habíbí“ je komiks o islá­mu, je to komiks z arab­ské­ho pro­stře­dí a je to komiks, kte­rý vás doká­že okouz­lit svou atmo­sfé­rou. Nemyslete si, že je to něja­ká pro­pa­gan­da, nábo­žen­ství je zde pou­ži­to pro­to, že v daném pro­stře­dí je pros­tě důle­ži­té. A Craig jde ješ­tě o něco dál, pro­to­že doká­že srov­ná­vat jed­not­li­vá nábo­žen­ství, pře­de­vším pak islám křes­ťan­ství a judais­mus a v pod­sta­tě v jed­not­li­vých scé­nách, kde k tomu­to srov­ná­ní dochá­zí, ať už vědo­mě, nebo jen pro­to, že pří­běh z korá­nu pros­tě zná­te, si uvě­do­mí­te, že základ všech tří nábo­žen­ství je stej­ný. O to nepo­cho­pi­tel­něj­ší je, jak mezi nimi může exis­to­vat tako­vá nená­vist. A to nemys­lím jen nyní, ale dlou­ho­do­bě, v pod­sta­tě od stře­do­vě­ku, kdy zača­ly prv­ní kří­žo­vé výpra­vy a jed­not­li­vá nábo­žen­ství se stře­tá­va­la ve sku­teč­ných vál­kách.

Craig Thompson ale nechce nut­ně roze­bí­rat jed­not­li­vá nábo­žen­ství, pou­ze je to sou­část roz­sáh­lé­ho pří­bě­hu, kte­rý je zamě­řen vlast­ně pou­ze na dvě posta­vy. Jednoho malé­ho čer­noš­ské­ho chlap­ce, kte­ré­ho se jako tří­le­té­ho ujme dva­nác­ti­le­tá dív­ka a spo­leč­ně žijí devět let na jed­né lodi, kte­rá je ztra­ce­ná v pouš­ti. Ona mu vyprá­ví pří­běhy, shá­ní vodu a jíd­lo a sta­rá se o něj, aby se poz­dě­ji jejich osu­dy roz­dě­li­ly, ale nako­nec zase setka­ly, ale už mno­hem poz­dě­ji, v jiné době, za jiných okol­nos­tí a ve chví­li, kdy se oba už vel­mi změ­ni­ly. Potkají je růz­né pří­ho­dy, růz­né osu­dy, muse­jí se vypo­řá­dat se sku­teč­ně zvlášt­ní­mi situ­a­ce­mi, setká­va­jí se s dob­rý­mi i zlým lid­mi, ale co je důle­ži­těj­ší, ani jeden na dru­hé­ho neza­po­me­nou. A to všech­no je pro­dchnu­to filo­so­fií islá­mu, kte­rá roz­hod­ně není jen o zabí­je­ní křes­ťa­nů, ale je jed­no­du­še o víře v jed­no­ho boha, což křes­ťan­ství vel­mi při­po­mí­ná, nemluvě o pří­bě­zích, kte­ré jsou mnoh­dy oprav­du stej­né.

„Habíbí“ je kni­ha, kte­rá vás doká­že okouz­lit kresbou. Craig Thompson má vel­mi jis­tou ruku a jde si za tím, co chce vytvo­řit. Přesně ví, co má kres­lit, jak kres­lit, jakou volit kom­po­zi­ci, kdy nechat mlu­vit kresbu, kdy při­dat slo­va, kdy nechat mlu­vit tře­ba jen slo­va, kdy kresbu při­způ­so­bit nebo dokon­ce změ­nit. I když je kni­ha čer­no­bí­lá, nebu­de­te mít pro­blém roze­zná­vá­ním postav, pro­to­že kaž­dá má své spe­ci­fic­ké zna­ky kaž­dý je zde roze­zna­tel­ný. Craig si hra­je i s orá­mo­vá­ním, kresbou mezi pane­ly a kolem pane­lů, jed­no­du­še vyu­ží­vá komiks jako médi­um na maxi­mum. Kresba je to, čím vás „Habíbí“ doká­že strh­nout. Příběh je to, co vás může tro­chu zkla­mat. „Habíbí“ nemá pří­běh, kte­rý je vel­ký, kte­rý je pře­kva­pi­vý, kte­rý je jedi­neč­ný, kte­rý je dechbe­rou­cí. Jsou to scé­ny ze živo­ta dvou postav, jejichž osud nebyl jen krás­ný, ale ony k sobě měly stá­le lás­ku k sobě navzá­jem. Vlastně je to do jis­té míry cel­kem oby­čej­ný pří­běh. ale v tom je jeho krá­sa. A v tom, že je krás­ně zasa­zen do pro­stře­dí, kte­ré nám nemu­sí být zná­mé, ale kte­ré nám autor pre­zen­tu­je jedi­neč­ně. Těchto téměř 700 stran vás nemu­sí ohro­mit, ale nebu­dou vás nudit.