Strašpytlík

V této před­vá­noč­ní době na mě padla leh­ká melan­cho­lie a tou­ha vrá­tit se ale­spoň na chvil­ku do dob dět­ství. Proto jsem se vypra­vi­la na pohád­ku z díl­ny Walta Disneye, na Strašpytlíka (angl. Chicken Little). Musím při­znat, že jsem čeka­la pohád­ku o tom, jak se z ustra­še­né­ho, ošk­li­vé­ho kuřát­ka sta­ne krás­né a neo­hro­že­né kuře ...

Hlavním hrdi­nou je - jak již název napo­ví­dá - kuřát­ko, jmé­nem Strašpytlík. Nevím co pře­kla­da­te­le ved­lo k tomu­to pře­kla­du, ale Strašpytlík urči­tě žád­ný strašpyt­lík není. Je to hrdi­na od samé­ho začát­ku až do kon­ce. A to nejen pro své „hrdin­ské“ činy, ale hlav­ně pro svo­ji odva­hu posta­vit se pře­káž­kám, se kte­rý­mi se setká­vá­me a se kte­rý­mi si sami čas­to neví­me rady - poci­ty osa­mě­los­ti, opuš­tě­nos­ti, nepo­cho­pe­ní, neú­spě­chů ... Strašpytlík je oby­čej­né malé kuřát­ko, kte­ré nechce nic víc, než být šťast­né kuřát­ko, kte­ré má dob­ré kama­rá­dy, se kte­rý­mi může zaží­vat krás­ná dět­ská (kuřát­kov­ská) dob­ro­druž­ství a milu­jí­cí rodi­če, u ktrých vždy najde pod­po­ru a útě­chu, když je mu těž­ko na dušič­ce nebo když se zrov­na neda­ří.

Samotný pří­běh není to nej­dů­le­ži­těj­ší, co nám tato pohád­ka při­ná­ší. Je to tako­vé malé zrcát­ko nasta­ve­né svě­tu dospě­lá­ků, sou­čas­ných tee­nage­rů a vlast­ně celé naší „doko­na­lé“ spo­leč­nos­ti. Té spo­leč­nos­ti, kde ti úspěš­ní - tře­ba­že hlou­pí a zlí - jsou oblí­be­něj­ší, uzná­va­něj­ší, obdi­vo­va­něj­ší, ... než ti, kte­ří jsou kama­rád­ští, upřím­ní a ostat­ní pře­vy­šu­jí pře­de­vším morál­ně a niko­li fyzic­ky ...

Strašpytlík to nemá jed­no­du­ché nejen mezi svý­mi vrs­tev­ní­ky, ale nero­zu­mí mu ani jeho tatí­nek. A to ho snad bolí ze vše­ho nej­ví­ce. Můžeme pak sle­do­vat mar­nou a dojem­nou sna­hu malé­ho syn­ka zís­kat si lás­ku a uzná­ní své­ho tatín­ka. Ale proč se musí děti sna­žit zaslou­žit si lás­ku rodi­čů? Proč je rodi­če nemo­hou mít rádi pros­tě jen tak, jen pro­to, že jsou jejich, že vůbec exis­tu­jí? Během sle­do­vá­ní této pohád­ky jsem mys­le­la na ty rodi­če, kte­ří sedě­li v kině se svý­mi dět­mi, jest­li si vez­mou tro­chu pona­u­če­ní, jest­li jim ten­to film doká­že troš­ku pood­hr­nout rouš­ku toho po čem jejich děti tou­ží, jest­li jim dojde, jak cit­li­vá a zra­ni­tel­ná je dět­ská dušič­ka.

Nyní něco málo k výtvar­né strán­ce - nej­ví­ce se mi líbil tatí­nek malé­ho Strašpytlíka. Na této posta­vě byly krás­ně zná­zor­ně­né emo­ce, kte­ré pro­ží­val - roz­pa­ky, smu­tek, stud, rodost - a to nejen výra­zem obli­če­je, ale i pohy­bem celé­ho těla. Tak jako v kaž­dé správ­né ame­ric­ké pohád­ce, ani v této nechy­bě­ly pís­nič­ky. Zazněly zde jak původ­ní, tak již noto­ric­ky zná­mé svě­to­vé hity. K mému pře­kva­pe­ní i pár čes­kých „hito­vek“, kte­ré ale do děje pohád­ky vel­mi dob­ře zapadly.

Strašpytlíka by měly vidět nejen děti, ale i dospě­lí. Děti se dob­ře poba­ví, chvil­ku se budu mož­ná i bát. Dospělí se mohou pří­jem­ně uvol­nit, zasmát se sami sobě a tro­chu se nad sebou zamys­let.

Strašpytlíkovi dávám do notýsku vel­kou jed­nič­ku, dva­krát pod­tr­že­nou a s hvěz­dič­kou.

O filmu:

Rok: 2005
Scénář: Ron J. Friedman, Steve Bencich, Sara Parriott, Josann Mc.Gibbon
Režie: Mark Dindal
V hlav­ních rolích: Zach Braff, Garry Marshall, Joan Cusack, Steve Zahn
Délka: 80 minut