Kara Zor-El, známá jako Supergirl (Milly Alcock), se velmi nerada vydává na cestu po boku někoho, koho by rozhodně nečekala, a společně se pouštějí do epické mezihvězdné výpravy za pomstou a spravedlností...
Sny o funkčním propojeném vesmíru DC Extended Universe se v podstatě rozplynuly dávno před jeho koncem, už pár let ovšem u studia Warner Bros. operuje snaha vybudovat nový propojený vesmír s názvem DC Universe. Hlavním hnacím motorem je James Gunn, strůjce trilogie Strážci Galaxie, který je spolupředsedou DC Studios spolu s Peterem Safranem. Společně se snaží vybudovat úspěšný propojený vesmír v době, kdy už i Marvelu ujíždí vlak, rozhodně se ovšem nedá říct, že by to tahle dvojice vzdala. Minulý rok tu byl Gunnem režírovaný Superman, nyní se o slovo hlásí Supergirl. Film s Karou Zor-El – sestřenkou Supermana – v hlavní roli natočil Craig Gillespie, australský režisér podepsaný pod filmy jako Já, Tonya, Cruella či Peníze těch tupců. Kromě Supergirl a jejího bratránka v epizodní roli se tu také představuje Lobo, na stránkách komiksů velmi populární vesmírný nájemný lovec, kterého ztvárňuje Jason Momoa. Variace na rok starého Supermana se dle starších příslibů konat neměla, i tak tomu nakonec víceméně je. Nejsou ovšem Gunnovy otěže přeci jen až lehce očividné?

Budování propojeného vesmíru není nikdy úplně snadné. Jedna věc je samostatná kvalita jednotlivých projektů, druhá pak dlouhodobá provázanost celku. Roli v tom hraje i kreativní svoboda – různí autoři nebo režiséři totiž chtějí vyprávět různé typy příběhů. Propojený vesmír ale potřebuje určitou jednotnou „kostru“, jinak může působit roztříštěně. Na druhou stranu v komiksech to do určité míry funguje přirozeněji. Ve světě DC například vedle sebe existují temné, realističtěji laděné příběhy s Batmanem a zároveň odlehčenější, barevnější linie s postavami jako Shazam nebo Flash. Různé tóny a styly se tu snášejí vedle sebe, aniž by to nutně rozbíjelo celkový svět. Může něco takového fungovat i v případě filmového DC? Tuhle otázku spíše na podzim zodpoví hororový Clayface nežli právě Supergirl. S loňským filmem s bratránkem titulní hrdinky si sice nejsou podobní jako vejce vejci, snadno by se nicméně věřilo tomu, kdyby se za pár týdnů ukázalo, že sólovku Kary Zor-El natočil tajně místo Gillespieho sám Gunn.
Supergirl většinu času působí dojmem, že by klidně mohla být nějakým bočním filmem ze světa Star Wars či spin-offem Strážců Galaxie. Kdyby si někdo prostě ze scénáře nechal jen základní kostru a poslední dceru Kryptonu vyměnil za nějakého Jedie či postavu z Gunnovy populární komiksové trilogie (Gamoru?). Supergirl slaví 23. narozeniny, popíjí na různých planetách, shodou náhod se pak potká s mladou Ruthye. Dívce v podání Eve Ridley pozabíjeli celou rodinu před očima a ona se nyní chce pomstít. Když navíc stejná parta zbojníků způsobí, že je její pes Krypto otráven nebezpečným jedem, Supergirl se vydává na závod s časem, aby dostihla žoldáky, získala od nich jed a zachránila svému psovi život. A přitom se také ideálně pokusila vysvětlit mladé dívce, že jí vražda vraha její rodiny vykoupení nepřinese.

Scénář Any Nogueiry (Gunn jí očividně věří, protože jí svěřil i plánovaný reboot Wonder Woman) nevyvolává dojem, že by mělo jít o zásadní dílek do nějaké snahy vybudovat tu obří komplexní univerzum. Jistě, objeví se tu Lobo, který asi i kvůli své popularitě (+ popularitě jeho představitele) dostane vlastní film, jinak to nicméně jen boční dobrodružství. Pár flashbacků naznačí, že to ani hlavní hrdinka neměla během dospívání lehké, aby tak bylo patrné, že mezi ní a Ruthye existují výrazné paralely. Práce s hlavní hrdinkou nicméně tak nějak funguje i díky tomu, že je přesným opakem svého bratrance... tedy alespoň na první pohled. Superman je optimistická a často až naivní/idealistická postava. Supergirl je cynická a traumatizovaná bytost. S bratrancem toho ovšem má zároveň společného více, než by sama uznala. A ona tak ve finále chce chránit lidi a dělat správné věci. Jen si k tomu musí minimálně v rámci tohohle filmu také najít cestu.
Supergirl tak není perfektní. Dělá přešlapy, které by jí vytýkalo spousty superhrdinských kolegů nejen ze stáje DC, často navíc jedná způsoby, jenž snadno evokují formu jakýchsi sebevražedných sklonů. A to samo o sobě dělá tuhle hrdinku poměrně zajímavou. Dost diváků nechce dokonalé hrdiny – chtějí je vidět selhávat a skrze to sledovat, jak se jako charaktery vyvíjejí. „Padáme, abychom se naučili znovu vstát.“ Ano, zrovna to je možná lekce, kterou nás DC naučilo dávno před nástupcem Jamese Gunna, jde nicméně o zásadu, která se v praxi za téměř dvě dekády projevila více než solidně. Každý, kdo má navíc Jamese Gunna už tak nějak přečteného, musel dávno pochopit, že má slabost pro outsidery. A pokud se tak má nějak směřování jeho propojeného vesmíru předjímat, dá se očekávat, že právě na podobných charakterech má jeho vesmír stát.

Záporné postavy tu v podstatě jsou, protože tu nějaké prostě být musí. Matthias Schoenaerts dokáže vyvolávat pocit, že je vlastně rád, že může při ztvárňování hlavního padoucha Krema okatě přehrávat. Supergirl pak sice má stejné schopnosti jako její bratranec, ty jí ovšem zabraňují, aby na ni působil alkohol. I proto se mladá hrdinka vydává do okrajů vesmíru, kde svítí červené světlo. Může se sice opít do němoty, zároveň ovšem přichází o svou super sílu, laserový zrak a vše ostatní. Nějakým vyčůraným způsobem se přeci jen pořád musí ospravedlnit, že zápletka Supergirl neskončí během pěti minut. Kara tak díky tomu často musí být spíše kreativní, výsledkem je díky tomu několik dost zábavných pasáží, jež sice mohou vyvolat pocit, že tu někdo jaksi vaří z vody... zároveň ovšem ne způsobem, jenž by byl vyloženě nesnesitelný a tupý.
Toho infantilního močení a dalších typů vylučování je tu možná pořád až příliš a bylo by nejspíše laciné pořád předjímat, že hned za vším musí stát pán s iniciály J.G. DC Universe je nicméně pořád víceméně v plenkách a na tyhle důkladnější analýzy bude nejdříve skutečně čas až po konci letošní série, kdy už za sebou diváci budou mít i premiéru seriálu Lanterns. Cestování po vesmíru pak sice nenabídne vyloženě atraktivní planety, potěší nicméně práce s praktickými efekty. Žádný ze záporáků nepůsobí jako CGI mrtvola, maskéři se tu nevyřádí jenom na Lobovi a design nejrůznějších mimozemšťanů možná chvílemi až příliš evokuje Star Wars, přeci jen ovšem nepůsobí vyloženě prázdně.

Pokud někdo od Supergirl očekává neurážející sci-fi jednohubku, právě tu pravděpodobně i dostat může. Zavedená komiksová pravidla se tu nepřepisují, při důkladném sledování se navíc dá snadno diskutovat nad tím, zda komiksovka v této podobě není už v roce 2026 tak nějak málo. V době, kdy neustále padají slova o konci komiksové horečky a komiksovém fetiši, působí přeci jen komiksovky, které působí jako ty komiksovky vznikající v době, kdy se adaptace sešitů ještě tak trochu hledaly, tak trochu zamrznuté v čase. Ze všech těch PR řečí se šlo snadno vydedukovat, že nám Gunn naznačuje, že on a spol. nás naučí, jak se na ty komiksovky musí. Že by ovšem tahle roky trvající marketingová masáž přinášela vyloženě nejčerstvější ovoce se také tak úplně říci nedá.
Režijně sice Craig Gillespie odvádí solidní řemeslnou práci, ale k výraznějšímu vizuálnímu rukopisu má stále daleko. Akce je svým způsobem tak kreativní, jak to u hrdinky s podobnými schopnostmi jde, větší problém ovšem nastává v momentech, kdy na scénu přicházejí momenty podobné těm, jež se mnozí před pár lety vysmívali. Když definitivně skončila éra Zacka Snydera u DC, spousta lidí si oddechla, protože to mohlo znamenat konec jeho vyčerpaných zpomalovaček. Když na ně pak došlo v Black Adamovi či Flashovi, mnozí to vnímali jako jakési dozvuky minulé éry. Kdyby nicméně zrovna Supergirl byla filmem, jenž vznikl už za minulé podoby filmového DC (podobně jako pro jistotu radši úplně zrušená Batgirl) a nějakou podivnou shodou událostí se dostala do kin až nyní po letech, vydedukovat ty hmatatelné rozdíly mezi starým a novým propojeným vesmírem DC by možná byl oříšek i pro ty nejpovolanější. Do velké míry v tom možná hraje i účast Petera Safrana. Ten je s Gunnem sice spolupředsedou aktuální podoby DC Studios, ještě za minulého režimu byl ovšem producentem několika filmů. Jsou tam rozhodně jisté třecí plochy, každý si pak musí odpovědět sám, jak moc mu vlastně něco takového překáží. Spousta lidí už bude pravděpodobně zmatená jen z toho, jak se z Aquamana stal nějaký vesmírný fanda kapely Kiss.

Supergirl možná nepůsobí jako nejkomplexnější blockbuster, minimálně nicméně působí jako film, ve kterém se nikdo moc nevrtal a něco zásadního dle všeho nemuselo skončit na podlaze střižny. A to u těch nejdražších blockbusterů také není pravidlem. Supergirl už za sebou jeden celovečerní film má – film z roku 1984, jenž se pokoušel svézt na úspěchu série Superman s Christopherem Reevem – byl takový propadák, že se muselo na další vlastní film téhle hrdinky čekat přes čtyři dekády. Těžko říct, jak moc velký úspěch to v součtu bude a jak moc velkou budoucnost před sebou tahle varianta Supergirl má. Milly Alcock nicméně potvrzuje, že je do téhle role castingovou trefou, především i proto, že tu prostoru pro projevení svého talentu má nakonec víc než dost. S jejím novým filmem nejspíše bude mít spousta lidí problém, ať už z více či méně racionálních důvodů, na fajn blockbusterový výplach to v součtu stačí. Těžko nicméně říct, zda zrovna tohle DC Comics v roce 2026 stačí, nebo to už pomalu skutečně začíná být na hození ručníku do ringu. Pravdu se pravděpodobně dozvíme dříve než později.
Supergirl nepůsobí jako film, který by měl zásadně nastavovat směr pomalu budovaného DC Universe, ani jako titul, na jehož bedrech by měl nový propojený svět stát. Je to spíš samostatná kapitola, která stojí na vlastních nohách a spoléhá na relativně jednoduchý příběh o pomstě, zodpovědnosti a hledání vlastního morálního kompasu v chaotickém vesmíru. Právě v téhle jednoduchosti ale zároveň leží i jeho limit. Film nenabízí nic, co by už divák v žánru neviděl, a jeho vztah k širšímu univerzu zůstává spíš naznačený než skutečně rozvinutý. I proto se může snadno stát, že zapadne mezi řadu podobně laděných komiksových dobrodružství, která sice neurazí, ale ani se výrazně nevryjí do paměti. Přesto Supergirl funguje jako solidní ukázka směru, kterým se nové DC může ubírat – méně osudovosti, více důrazu na okrajové postavy a individuální perspektivy místo velkolepé provázané konstrukce. Zda je to cesta, která univerzum udrží při životě v době únavy z komiksových blockbusterů, ukážou až další projekty. V tuto chvíli jde spíše o příslib než o skutečný důkaz s jednoznačně optimistickým vyzněním...



















(4,91 z 5)