Supergirl - Supermanova sestřenka přichází s vlastním filmem

Zdroj: Warner Bros. Pictures

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Kara Zor-El, zná­má jako Supergirl (Milly Alcock), se vel­mi nera­da vydá­vá na ces­tu po boku něko­ho, koho by roz­hod­ně neče­ka­la, a spo­leč­ně se pouš­tě­jí do epic­ké mezihvězd­né výpra­vy za pomstou a spra­ve­dl­nos­tí...

Sny o funkč­ním pro­po­je­ném vesmí­ru DC Extended Universe se v pod­sta­tě roz­ply­nu­ly dáv­no před jeho kon­cem, už pár let ovšem u stu­dia Warner Bros. ope­ru­je sna­ha vybu­do­vat nový pro­po­je­ný vesmír s názvem DC Universe. Hlavním hna­cím moto­rem je James Gunn, strůj­ce tri­lo­gie Strážci Galaxie, kte­rý je spo­lupřed­se­dou DC Studios spo­lu s Peterem Safranem. Společně se sna­ží vybu­do­vat úspěš­ný pro­po­je­ný vesmír v době, kdy už i Marvelu ujíž­dí vlak, roz­hod­ně se ovšem nedá říct, že by to tahle dvo­ji­ce vzda­la. Minulý rok tu byl Gunnem reží­ro­va­ný Superman, nyní se o slo­vo hlá­sí Supergirl. Film s Karou Zor-El – sestřen­kou Supermana – v hlav­ní roli nato­čil Craig Gillespie, aus­tral­ský reži­sér pode­psa­ný pod fil­my jako Já, Tonya, Cruella či Peníze těch tup­ců. Kromě Supergirl a její­ho bra­trán­ka v epi­zod­ní roli se tu také před­sta­vu­je Lobo, na strán­kách komik­sů vel­mi popu­lár­ní vesmír­ný nájem­ný lovec, kte­ré­ho ztvár­ňu­je Jason Momoa. Variace na rok staré­ho Supermana se dle star­ších pří­sli­bů konat nemě­la, i tak tomu nako­nec více­mé­ně je. Nejsou ovšem Gunnovy otě­že pře­ci jen až lehce oči­vid­né?

Budování pro­po­je­né­ho vesmí­ru není nikdy úpl­ně snad­né. Jedna věc je samo­stat­ná kva­li­ta jed­not­li­vých pro­jek­tů, dru­há pak dlou­ho­do­bá pro­vá­za­nost cel­ku. Roli v tom hra­je i kre­a­tiv­ní svo­bo­da – růz­ní auto­ři nebo reži­sé­ři totiž chtě­jí vyprá­vět růz­né typy pří­bě­hů. Propojený vesmír ale potře­bu­je urči­tou jed­not­nou „kost­ru“, jinak může půso­bit roz­tříš­tě­ně. Na dru­hou stra­nu v komik­sech to do urči­té míry fun­gu­je při­ro­ze­ně­ji. Ve svě­tě DC napří­klad ved­le sebe exis­tu­jí tem­né, rea­lis­tič­tě­ji ladě­né pří­běhy s Batmanem a záro­veň odleh­če­něj­ší, barev­něj­ší linie s posta­va­mi jako Shazam nebo Flash. Různé tóny a sty­ly se tu sná­še­jí ved­le sebe, aniž by to nut­ně roz­bí­je­lo cel­ko­vý svět. Může něco tako­vé­ho fun­go­vat i v pří­pa­dě fil­mo­vé­ho DC? Tuhle otáz­ku spí­še na pod­zim zod­po­ví horo­ro­vý Clayface než­li prá­vě Supergirl. S loň­ským fil­mem s bra­trán­kem titul­ní hrdin­ky si sice nejsou podob­ní jako vej­ce vej­ci, snad­no by se nicmé­ně věři­lo tomu, kdy­by se za pár týd­nů uká­za­lo, že sólov­ku Kary Zor-El nato­čil taj­ně mís­to Gillespieho sám Gunn.

Supergirl vět­ši­nu času půso­bí dojmem, že by klid­ně moh­la být něja­kým boč­ním fil­mem ze svě­ta Star Wars či spin-offem Strážců Galaxie. Kdyby si někdo pros­tě ze scé­ná­ře nechal jen základ­ní kost­ru a posled­ní dce­ru Kryptonu vymě­nil za něja­ké­ho Jedie či posta­vu z Gunnovy popu­lár­ní komik­so­vé tri­lo­gie (Gamoru?). Supergirl sla­ví 23. naro­ze­ni­ny, popí­jí na růz­ných pla­ne­tách, sho­dou náhod se pak potká s mla­dou Ruthye. Dívce v podá­ní Eve Ridley poza­bí­je­li celou rodi­nu před oči­ma a ona se nyní chce pomstít. Když navíc stej­ná par­ta zboj­ní­ků způ­so­bí, že je její pes Krypto otrá­ven nebez­peč­ným jedem, Supergirl se vydá­vá na závod s časem, aby dostih­la žol­dá­ky, zís­ka­la od nich jed a zachrá­ni­la své­mu pso­vi život. A při­tom se také ide­ál­ně poku­si­la vysvět­lit mla­dé dív­ce, že jí vraž­da vra­ha její rodi­ny vykou­pe­ní nepři­ne­se.

Scénář Any Nogueiry (Gunn jí oči­vid­ně věří, pro­to­že jí svě­řil i plá­no­va­ný rebo­ot Wonder Woman) nevy­vo­lá­vá dojem, že by mělo jít o zásad­ní dílek do něja­ké sna­hy vybu­do­vat tu obří kom­plex­ní uni­ver­zum. Jistě, obje­ví se tu Lobo, kte­rý asi i kvů­li své popu­la­ri­tě (+ popu­la­ri­tě jeho před­sta­vi­te­le) dosta­ne vlast­ní film, jinak to nicmé­ně jen boč­ní dob­ro­druž­ství. Pár fla­shbac­ků nazna­čí, že to ani hlav­ní hrdin­ka nemě­la během dospí­vá­ní leh­ké, aby tak bylo patr­né, že mezi ní a Ruthye exis­tu­jí výraz­né para­le­ly. Práce s hlav­ní hrdin­kou nicmé­ně tak nějak fun­gu­je i díky tomu, že je přes­ným opa­kem své­ho bra­tran­ce... tedy ale­spoň na prv­ní pohled. Superman je opti­mis­tic­ká a čas­to až naivní/idealistická posta­va. Supergirl je cynic­ká a trau­ma­ti­zo­va­ná bytost. S bra­tran­cem toho ovšem má záro­veň spo­leč­né­ho více, než by sama uzna­la. A ona tak ve finá­le chce chrá­nit lidi a dělat správ­né věci. Jen si k tomu musí mini­mál­ně v rám­ci toho­hle fil­mu také najít ces­tu.

Supergirl tak není per­fekt­ní. Dělá pře­šla­py, kte­ré by jí vytý­ka­lo spous­ty super­hr­din­ských kole­gů nejen ze stá­je DC, čas­to navíc jed­ná způ­so­by, jenž snad­no evo­ku­jí for­mu jakých­si sebe­vra­žed­ných sklo­nů. A to samo o sobě dělá tuhle hrdin­ku poměr­ně zají­ma­vou. Dost divá­ků nechce doko­na­lé hrdi­ny – chtě­jí je vidět selhá­vat a skr­ze to sle­do­vat, jak se jako cha­rak­te­ry vyví­je­jí. „Padáme, abychom se nau­či­li zno­vu vstát.“ Ano, zrov­na to je mož­ná lek­ce, kte­rou nás DC nau­či­lo dáv­no před nástup­cem Jamese Gunna, jde nicmé­ně o zása­du, kte­rá se v pra­xi za téměř dvě deká­dy pro­je­vi­la více než solid­ně. Každý, kdo má navíc Jamese Gunna už tak nějak pře­čte­né­ho, musel dáv­no pocho­pit, že má sla­bost pro out­si­de­ry. A pokud se tak má nějak smě­řo­vá­ní jeho pro­po­je­né­ho vesmí­ru před­jí­mat, dá se oče­ká­vat, že prá­vě na podob­ných cha­rak­te­rech má jeho vesmír stát.

Záporné posta­vy tu v pod­sta­tě jsou, pro­to­že tu něja­ké pros­tě být musí. Matthias Schoenaerts doká­že vyvo­lá­vat pocit, že je vlast­ně rád, že může při ztvár­ňo­vá­ní hlav­ní­ho padou­cha Krema oka­tě pře­hrá­vat. Supergirl pak sice má stej­né schop­nos­ti jako její bra­tra­nec, ty jí ovšem zabra­ňu­jí, aby na ni půso­bil alko­hol. I pro­to se mla­dá hrdin­ka vydá­vá do okra­jů vesmí­ru, kde sví­tí čer­ve­né svět­lo. Může se sice opít do němo­ty, záro­veň ovšem při­chá­zí o svou super sílu, lase­ro­vý zrak a vše ostat­ní. Nějakým vyčů­ra­ným způ­so­bem se pře­ci jen pořád musí ospra­ve­dl­nit, že záplet­ka Supergirl neskon­čí během pěti minut. Kara tak díky tomu čas­to musí být spí­še kre­a­tiv­ní, výsled­kem je díky tomu něko­lik dost zábav­ných pasá­ží, jež sice mohou vyvo­lat pocit, že tu někdo jak­si vaří z vody... záro­veň ovšem ne způ­so­bem, jenž by byl vylo­že­ně nesne­si­tel­ný a tupý.

Toho infan­til­ní­ho moče­ní a dal­ších typů vylu­čo­vá­ní je tu mož­ná pořád až pří­liš a bylo by nej­spí­še laci­né pořád před­jí­mat, že hned za vším musí stát pán s ini­ci­á­ly J.G. DC Universe je nicmé­ně pořád více­mé­ně v plen­kách a na tyhle důklad­něj­ší ana­lý­zy bude nejdří­ve sku­teč­ně čas až po kon­ci letoš­ní série, kdy už za sebou divá­ci budou mít i pre­mi­é­ru seri­á­lu Lanterns. Cestování po vesmí­ru pak sice nena­bíd­ne vylo­že­ně atrak­tiv­ní pla­ne­ty, potě­ší nicmé­ně prá­ce s prak­tic­ký­mi efek­ty. Žádný ze zápo­rá­ků nepů­so­bí jako CGI mrt­vo­la, mas­ké­ři se tu nevy­řá­dí jenom na Lobovi a design nej­růz­něj­ších mimo­zemš­ťa­nů mož­ná chví­le­mi až pří­liš evo­ku­je Star Wars, pře­ci jen ovšem nepů­so­bí vylo­že­ně prázd­ně.

Pokud někdo od Supergirl oče­ká­vá neu­rá­že­jí­cí sci-fi jed­no­hub­ku, prá­vě tu prav­dě­po­dob­ně i dostat může. Zavedená komik­so­vá pra­vi­dla se tu nepře­pi­su­jí, při důklad­ném sle­do­vá­ní se navíc dá snad­no dis­ku­to­vat nad tím, zda komik­sov­ka v této podo­bě není už v roce 2026 tak nějak málo. V době, kdy neu­stá­le pada­jí slo­va o kon­ci komik­so­vé horeč­ky a komik­so­vém feti­ši, půso­bí pře­ci jen komik­sov­ky, kte­ré půso­bí jako ty komik­sov­ky vzni­ka­jí­cí v době, kdy se adap­ta­ce seši­tů ješ­tě tak tro­chu hle­da­ly, tak tro­chu zamrz­nu­té v čase. Ze všech těch PR řečí se šlo snad­no vyde­du­ko­vat, že nám Gunn nazna­ču­je, že on a spol. nás nau­čí, jak se na ty komik­sov­ky musí. Že by ovšem tahle roky trva­jí­cí mar­ke­tingo­vá masáž při­ná­še­la vylo­že­ně nej­čer­s­tvěj­ší ovo­ce se také tak úpl­ně říci nedá.

Režijně sice Craig Gillespie odvá­dí solid­ní řeme­sl­nou prá­ci, ale k výraz­něj­ší­mu vizu­ál­ní­mu ruko­pi­su má stá­le dale­ko. Akce je svým způ­so­bem tak kre­a­tiv­ní, jak to u hrdin­ky s podob­ný­mi schop­nost­mi jde, vět­ší pro­blém ovšem nastá­vá v momen­tech, kdy na scé­nu při­chá­ze­jí momen­ty podob­né těm, jež se mno­zí před pár lety vysmí­va­li. Když defi­ni­tiv­ně skon­či­la éra Zacka Snydera u DC, spous­ta lidí si oddech­la, pro­to­že to moh­lo zna­me­nat konec jeho vyčer­pa­ných zpo­ma­lo­va­ček. Když na ně pak došlo v Black Adamovi či Flashovi, mno­zí to vní­ma­li jako jakési dozvu­ky minu­lé éry. Kdyby nicmé­ně zrov­na Supergirl byla fil­mem, jenž vzni­kl už za minu­lé podo­by fil­mo­vé­ho DC (podob­ně jako pro jis­to­tu rad­ši úpl­ně zru­še­ná Batgirl) a něja­kou podiv­nou sho­dou udá­los­tí se dosta­la do kin až nyní po letech, vyde­du­ko­vat ty hma­ta­tel­né roz­dí­ly mezi sta­rým a novým pro­po­je­ným vesmí­rem DC by mož­ná byl oří­šek i pro ty nej­po­vo­la­něj­ší. Do vel­ké míry v tom mož­ná hra­je i účast Petera Safrana. Ten je s Gunnem sice spo­lupřed­se­dou aktu­ál­ní podo­by DC Studios, ješ­tě za minu­lé­ho reži­mu byl ovšem pro­du­cen­tem něko­li­ka fil­mů. Jsou tam roz­hod­ně jis­té tře­cí plo­chy, kaž­dý si pak musí odpo­vě­dět sám, jak moc mu vlast­ně něco tako­vé­ho pře­ká­ží. Spousta lidí už bude prav­dě­po­dob­ně zma­te­ná jen z toho, jak se z Aquamana stal něja­ký vesmír­ný fan­da kape­ly Kiss.

Supergirl mož­ná nepů­so­bí jako nej­kom­plex­něj­ší bloc­kbus­ter, mini­mál­ně nicmé­ně půso­bí jako film, ve kte­rém se nikdo moc nevr­tal a něco zásad­ní­ho dle vše­ho nemu­se­lo skon­čit na pod­la­ze střiž­ny. A to u těch nej­draž­ších bloc­kbus­te­rů také není pra­vi­dlem. Supergirl už za sebou jeden celo­ve­čer­ní film má – film z roku 1984, jenž se pokou­šel svézt na úspě­chu série Superman s Christopherem Reevem – byl tako­vý pro­pa­dák, že se muse­lo na dal­ší vlast­ní film téhle hrdin­ky čekat přes čty­ři deká­dy. Těžko říct, jak moc vel­ký úspěch to v souč­tu bude a jak moc vel­kou budouc­nost před sebou tahle vari­an­ta Supergirl má. Milly Alcock nicmé­ně potvr­zu­je, že je do téhle role cas­tingo­vou tre­fou, pře­de­vším i pro­to, že tu pro­sto­ru pro pro­je­ve­ní své­ho talen­tu má nako­nec víc než dost. S jejím novým fil­mem nej­spí­še bude mít spous­ta lidí pro­blém, ať už z více či méně raci­o­nál­ních důvo­dů, na fajn bloc­kbuste­ro­vý výplach to v souč­tu sta­čí. Těžko nicmé­ně říct, zda zrov­na tohle DC Comics v roce 2026 sta­čí, nebo to už poma­lu sku­teč­ně začí­ná být na hoze­ní ruč­ní­ku do rin­gu. Pravdu se prav­dě­po­dob­ně dozví­me dří­ve než poz­dě­ji.

Supergirl nepů­so­bí jako film, kte­rý by měl zásad­ně nasta­vo­vat směr poma­lu budo­va­né­ho DC Universe, ani jako titul, na jehož bed­rech by měl nový pro­po­je­ný svět stát. Je to spíš samo­stat­ná kapi­to­la, kte­rá sto­jí na vlast­ních nohách a spo­lé­há na rela­tiv­ně jed­no­du­chý pří­běh o pomstě, zod­po­věd­nos­ti a hle­dá­ní vlast­ní­ho morál­ní­ho kom­pa­su v cha­o­tic­kém vesmí­ru. Právě v téhle jed­no­du­chos­ti ale záro­veň leží i jeho limit. Film nena­bí­zí nic, co by už divák v žán­ru nevi­děl, a jeho vztah k šir­ší­mu uni­ver­zu zůstá­vá spíš nazna­če­ný než sku­teč­ně roz­vi­nu­tý. I pro­to se může snad­no stát, že zapad­ne mezi řadu podob­ně ladě­ných komik­so­vých dob­ro­druž­ství, kte­rá sice neu­ra­zí, ale ani se výraz­ně nevry­jí do pamě­ti. Přesto Supergirl fun­gu­je jako solid­ní ukáz­ka smě­ru, kte­rým se nové DC může ubí­rat – méně osu­do­vos­ti, více důra­zu na okra­jo­vé posta­vy a indi­vi­du­ál­ní per­spek­ti­vy mís­to vel­ko­le­pé pro­vá­za­né kon­struk­ce. Zda je to ces­ta, kte­rá uni­ver­zum udr­ží při živo­tě v době úna­vy z komik­so­vých bloc­kbus­te­rů, uká­žou až dal­ší pro­jek­ty. V tuto chví­li jde spí­še o pří­slib než o sku­teč­ný důkaz s jed­no­znač­ně opti­mis­tic­kým vyzně­ním...

Verdikt: 70 %