Tahle země není pro starý

Čas od času se film noir vra­cí. Protože pří­běhy o soci­ál­ní a spo­le­čen­ské před­ur­če­nos­ti a bez­vý­chod­nos­ti mají v kine­ma­to­gra­fii už od 30. let svo­je nezpo­chyb­ni­tel­né mís­to. V tvor­bě bří Coenů je jeho nej­slav­něj­ším pří­pa­dem čer­no­bí­lá žánro­vá pocta kla­si­ce Muž, kte­rý nebyl.
Tahle země není pro sta­rý je sou­čás­tí nové vlny sním­ků reflek­tu­jí­cích zlo­čin­nost, kte­ré si za tím­to úče­lem nevy­bí­ra­jí sou­čas­nost, ale radě­ji pár desí­tek let sta­rou his­to­rii (Americký gan­gs­ter, Noc pat­ří nám). Umožňuje jim to pro­hléd­nout si koře­ny dneš­ní­ho nási­lí. A – jako v tom­to pří­pa­dě – nato­čit si, co mají jejich tvůr­ci rádi.

Zápletka je kla­sic­ká. Lovec Lleywelyn Moss (po Americkém gan­gste­ro­vi opět vyni­ka­jí­cí Josh Brolin) nalez­ne na americko-mexickém pome­zí krva­vé násled­ky nepo­ve­de­né pře­dáv­ky drog a zís­ká tak 2 mili­ó­ny dola­rů. Ač tvr­dý muž, nako­nec se roz­hod­ne vrá­tit a pomo­ci jedi­né­mu pře­ži­vší­mu gan­gste­ro­vi.
Tímto jed­no­znač­ným morál­ním roz­hod­nu­tím se však pro­zra­dí a on i jeho žena musí nést všech­ny násled­ky. „Pase“ po něm mexic­ká i ame­ric­ká mafie, šerif, ale pře­de­vším děsi­vě nelí­tost­ný zabi­ják Anton Chigurh. Duel dvou odhod­la­ných mužů se zvlášt­ní­mi jmé­ny, jed­no­ho pro­fe­si­o­ná­la a dru­hé­ho hou­žev­na­té­ho ama­té­ra, táh­ne divá­ky po vět­ši­nu dél­ky sním­ku.

Výběr typo­vě přes­ných her­ců, kte­ří hra­jí jako o život, je typic­kou sil­nou strán­kou fil­mů bra­tr­ské dvo­ji­ce. Javier Bardem jako Anton Chigurh vytvá­ří podiv­né, ale vel­mi uvě­ři­tel­né lid­ské mon­strum. Se svý­mi pokři­ve­ný­mi zása­da­mi a jateč­ní pis­to­lí je dal­ším v řadě jiných, dob­ře zapa­ma­to­va­tel­ných coenov­ských postav. Díky Bardemovu skvost­né­mu herec­tví, kte­ré už pro­ká­zal v Než se setmí a Hlasu moře, vás z jeho nelid­skosti bude mra­zit (tře­ba když nechá staré­ho pro­da­va­če, kte­rý se ho otá­že na poča­sí, hádat panna-orel o vlast­ní život).

Oscar za tuto roli mu pat­ří zce­la zaslou­že­ně. Bohužel, přes­to­že zby­lá tři oce­ně­ní sní­mek zís­kal v nej­pres­tiž­něj­ších kate­go­ri­ích (adap­to­va­ný scé­nář, režie a pře­de­vším film), cel­ko­vý výsle­dek je opro­ti před­cho­zím bra­tr­ským sním­kům poměr­ně used­lý. I typic­ký coenov­ský humor vel­mi ubyl a smrs­kl se do něko­li­ka „hlá­šek“. Vpřed jsme pohá­ně­ni hlav­ně vizu­ál­ní strán­kou, dia­lo­gy nejsou tak čas­té ani pod­stat­né.

Vývoj záplet­ky zpo­čát­ku není ničím pře­vrat­ný, přes­to vět­ši­nu fil­mu fun­gu­je díky vel­ké­mu důra­zu na rea­lis­tič­nost. Vidíme se vše­mi detai­ly, co by sku­teč­ně děla­la štva­ná, ale niko­liv bez­bran­ná zvěř v nasto­le­né situ­a­ci. Dlouhé zábě­ry před bojem bez dopro­vod­né hud­by doká­ží s adre­na­li­nem více než by mno­hý jiný autor dosá­hl fre­ne­tic­kou pře­střel­kou. Následné chlad­né krvepro­li­tí pak účin­ku­je o to lépe.

Celou dobu není zce­la jis­té, kdo je pre­dá­tor a kdo kořist a film navo­zu­je pocit poma­lé atmo­sfé­ric­ké gan­gs­ter­ky či kri­mi­nál­ky drs­né ško­ly. V závě­ru nás ale čeká něko­lik prud­kých zvra­tů, kte­ré pro mno­hé zby­teč­ně vyplýtva­jí dosud budo­va­nou dyna­mi­ku a napě­tí. Proč se oba reži­sé­ři roz­hod­li zakon­čit sní­mek čis­tě v duchu fil­mu noir, je ale jas­né.
Verdikt: Náhlá osu­do­vost a při­tom napros­tá náhod­nost vám při­ne­sou sice nekom­fort­ní, ale zají­ma­vý nihi­lis­tic­ký pocit z para­do­xů a nejis­to­ty našich vlast­ních živo­tů. Je ovšem otáz­kou pro vás, jest­li zrov­na o tuto emo­ci máte zájem.

---

Photo © Miramax Films

---