Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech letos přinesl opět řadu zajímavých, a především různorodých snímků. Ze všech nejvíce mě však zaujal právě film řecké produkce debutujícího režiséra a herce Hristose Passalise. Předem musím upozornit, že se jedná o kousek pro opravdové filmové gurmány, a je vyžadováno hodně pozornosti, a nekonvenční přemýšlení. Takže ano, půlka sálu odešla v průběhu.
Dějově se jedná o řekl bych až šablonovitou lovestory. Odehrává se v malém, řídce osídleném městě, které oklopují antény. V něm se potkají Aris (Hristos Passalis) a Anna (Angeliki Papoulia), dva osamělý cizinci, kteří si v tomto prapodivném prostředí, které působí jako sen, pěstují vzájemnou náklonnost. Poté ale přijde zvrat, když divák zjistí že spolu být nemohou, protože toto město skutečně je jen sen, který prožívají oba v kómatu, a jednomu z milenců se krátí čas. Vše nakonec ale skončí katarzí, kdy si „láska najde cestu“.
Jak říkám - dějový základ je šablonovitý, a upřímně na něj tvůrci ani moc nesázeli. Pracovali totiž především se dvěma složkami, které rozeberu detailněji. Metafory a vizuálně-zvuková atmosféra.
Co se metafor týče, Passalis se rozhodně nezdráhal. Dalo by se s nadsázkou říct, že každý odpadkový koš má nějaký skrytý význam. Ačkoliv to dalo prostor spoustě zajímavým myšlenkám, po jisté chvíli docházelo až k přemíře metafor, a divák se začal ztrácet, protože nebyl schopen všechny interpretovat. Některé byli chytré, některé méně, a některé bohužel nečitelné. Zmíním pár nejvýraznějších. Antény, které umožňovali přenos lidských hlasů, reprezentovali spojení s životem. To, co pacient v kómatu slyší, přenášejí právě tyto antény. Potom hotel, ve kterém protagonisté žily, představoval nemocnici, ve které se nacházeli. Nemocniční personál byl dokonce stejně herecky obsazen jako hotelový personál. Jednou z hodně používaných metafor byly také sklenice. Bohužel je to pro mě jedna z těch, kterou jsem kvůli přesycenosti nedokázal rozklíčovat. Což by nejspíše nevadilo, pokud by na metaforách nestála víceméně celá interpretace děje.
Druhá z věcí na kterou film hodně sázel byla atmosféra. Zde musím uznat, že se povedlo. Pokud bych měl zdůraznit nejsilnější stránku filmu, je to právě tato. V kině měl divák opravdu pocit, že se nachází přímo na místě děje, ačkoliv ten samotný ho nevtáhl. Práce kamery, střihu, a zvuku byla v naprostém souladu. Zejména tedy zvuk. Ze začátku mi vadilo, že snímek nedoprovází žádná hudba. Později jsem však pochopil proč. Divák se naučil nevnímat ticho jako ticho, ale jako prostředek vžití se do prostoru. V jistou chvíli se člověk pak cítil prostředí tak moc blízko, že mu až bylo divné, že necítí moře. Kamera spoléhala spíše na statické záběry, s vizuálně precizní kompozicí. Jediné momenty, kdy jsem kritizoval režii kamery, bylo když se v záběru objevil hlavní here(žisér)c. Tím že režíroval sám sebe, měl velmi dobře čitelné emoce, protože přesně věděl do jaké situace se musí dostat. Bohužel se ale během hraní neviděl na kameře. Docházelo tak k občasnému mimickému přehrávání, nebo naopak k přílišné kontrole výrazu, která ve finále způsobovala strnulost. Co se však čistě hereckých výkonů týče, nemám výhrad ani k Papouliové, a krom té věci s kamerou ani k Passaliseovi. Je to možná i tím, že děj tohoto typu nebyl pro herce moc velkou výzvou. Jediný moment který mě zaujal, byla scéna „metaforické smrti Anny v pískovém pokoji“, kde z Papouliové které sršeli veškeré emoce které tam měli být - strach, beznaděj, vztek. Na ni perfektně navázal i Passaliese.
Závěrem tedy, film s nezajímavým dějem, který je však zajímavě podáván přes metafory, v jejichž množství se ale divák snadno ztratí. Velmi dobře se však vžije do prostoru, díky precizní práce s audiovizuální atmosférou. Herecké výkony neurazí, a v jistých momentech dokonce i nadchnou, ale je potřeba schovívavosti k mimickým excesům Passalise. Ten je režijně talentovaný, ale potřebuje usměrnit, a „vyrežírovat se“ z posedlosti metaforami.
Můj verdikt zní 5-6/10.
Nejnovější komentáře