Ticho 6-9

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Mezinárodní fil­mo­vý fes­ti­val v Karlových Varech letos při­ne­sl opět řadu zají­ma­vých, a pře­de­vším růz­no­ro­dých sním­ků. Ze všech nej­ví­ce mě však zau­jal prá­vě film řec­ké pro­duk­ce debu­tu­jí­cí­ho reži­sé­ra a her­ce Hristose Passalise. Předem musím upo­zor­nit, že se jed­ná o kou­sek pro oprav­do­vé fil­mo­vé gur­má­ny, a je vyža­do­vá­no hod­ně pozor­nos­ti, a nekon­venč­ní pře­mýš­le­ní. Takže ano, půl­ka sálu ode­šla v prů­bě­hu.

Dějově se jed­ná o řekl bych až šab­lo­no­vi­tou loves­to­ry. Odehrává se v malém, říd­ce osíd­le­ném měs­tě, kte­ré oklo­pu­jí anté­ny. V něm se pot­ka­jí  Aris (Hristos Passalis) a Anna (Angeliki Papoulia), dva osa­mě­lý cizin­ci, kte­ří si v tom­to pra­po­div­ném pro­stře­dí, kte­ré půso­bí jako sen, pěs­tu­jí vzá­jem­nou náklon­nost. Poté ale při­jde zvrat, když divák zjis­tí že spo­lu být nemo­hou, pro­to­že toto měs­to sku­teč­ně je jen sen, kte­rý pro­ží­va­jí oba v kóma­tu, a jed­no­mu z milen­ců se krá­tí čas. Vše nako­nec ale skon­čí katar­zí, kdy si „lás­ka najde ces­tu“.

Jak říkám - dějo­vý základ je šab­lo­no­vi­tý, a upřím­ně na něj tvůr­ci ani moc nesá­ze­li. Pracovali totiž pře­de­vším se dvě­ma slož­ka­mi, kte­ré roze­be­ru detail­ně­ji. Metafory a vizuálně-zvuková atmo­sfé­ra.

Co se meta­for týče, Passalis se roz­hod­ně nezdrá­hal. Dalo by se s nad­sáz­kou říct, že kaž­dý odpad­ko­vý koš má něja­ký skry­tý význam. Ačkoliv to dalo pro­stor spous­tě zají­ma­vým myš­len­kám, po jis­té chví­li dochá­ze­lo až k pře­mí­ře meta­for, a divák se začal ztrá­cet, pro­to­že nebyl scho­pen všech­ny inter­pre­to­vat. Některé byli chyt­ré, někte­ré méně, a někte­ré bohu­žel neči­tel­né. Zmíním pár nej­vý­raz­něj­ších. Antény, kte­ré umož­ňo­va­li pře­nos lid­ských hla­sů, repre­zen­to­va­li spo­je­ní s živo­tem. To, co paci­ent v kóma­tu sly­ší, pře­ná­še­jí prá­vě tyto anté­ny. Potom hotel, ve kte­rém pro­ta­go­nis­té žily, před­sta­vo­val nemoc­ni­ci, ve kte­ré se nachá­ze­li. Nemocniční per­so­nál byl dokon­ce stej­ně herec­ky obsa­zen jako hote­lo­vý per­so­nál. Jednou z hod­ně pou­ží­va­ných meta­for byly také skle­ni­ce. Bohužel je to pro mě jed­na z těch, kte­rou jsem kvů­li pře­sy­ce­nos­ti nedo­ká­zal roz­klí­čo­vat. Což by nej­spí­še neva­di­lo, pokud by na meta­fo­rách nestá­la více­mé­ně celá inter­pre­ta­ce děje.

Druhá z věcí na kte­rou film hod­ně sázel byla atmo­sfé­ra. Zde musím uznat, že se poved­lo. Pokud bych měl zdů­raz­nit nej­sil­něj­ší strán­ku fil­mu, je to prá­vě tato. V kině měl divák oprav­du pocit, že se nachá­zí pří­mo na mís­tě děje, ačko­liv ten samot­ný ho nevtá­hl. Práce kame­ry, stři­hu, a zvu­ku byla v napros­tém sou­la­du. Zejména tedy zvuk. Ze začát­ku mi vadi­lo, že sní­mek nedo­pro­vá­zí žád­ná hud­ba. Později jsem však pocho­pil proč. Divák se nau­čil nevní­mat ticho jako ticho, ale jako pro­stře­dek vži­tí se do pro­sto­ru. V jis­tou chví­li se člo­věk pak cítil pro­stře­dí tak moc blíz­ko, že mu až bylo div­né, že necí­tí moře. Kamera spo­lé­ha­la spí­še na sta­tic­ké zábě­ry, s vizu­ál­ně pre­ciz­ní kom­po­zi­cí. Jediné momen­ty, kdy jsem kri­ti­zo­val režii kame­ry, bylo když se v zábě­ru obje­vil hlav­ní here(žisér)c. Tím že reží­ro­val sám sebe, měl vel­mi dob­ře čitel­né emo­ce, pro­to­že přes­ně věděl do jaké situ­a­ce se musí dostat. Bohužel se ale během hra­ní nevi­děl na kame­ře. Docházelo tak k občas­né­mu mimic­ké­mu pře­hrá­vá­ní, nebo nao­pak k pří­liš­né kon­t­ro­le výra­zu, kte­rá ve finá­le způ­so­bo­va­la str­nu­lost. Co se však čis­tě herec­kých výko­nů týče, nemám výhrad ani k  Papouliové, a krom té věci s kame­rou ani k  Passaliseovi. Je to mož­ná i tím, že děj toho­to typu nebyl pro her­ce moc vel­kou výzvou. Jediný moment kte­rý mě zau­jal, byla scé­na „meta­fo­ric­ké smr­ti Anny v pís­ko­vém poko­ji“, kde z Papouliové kte­ré srše­li veš­ke­ré emo­ce kte­ré tam měli být - strach, bez­na­děj, vztek. Na ni per­fekt­ně navá­zal i Passaliese.

Závěrem tedy, film s neza­jí­ma­vým dějem, kte­rý je však zají­ma­vě podá­ván přes meta­fo­ry, v jejichž množ­ství se ale divák snad­no ztra­tí. Velmi dob­ře se však vži­je do pro­sto­ru, díky pre­ciz­ní prá­ce s audi­o­vi­zu­ál­ní atmo­sfé­rou. Herecké výko­ny neu­ra­zí, a v jis­tých momen­tech dokon­ce i nadchnou, ale je potře­ba scho­ví­va­vos­ti k mimic­kým exce­sům Passalise. Ten je režij­ně talen­to­va­ný, ale potře­bu­je usměr­nit, a „vyre­ží­ro­vat se“ z posed­los­ti meta­fo­ra­mi.

Můj ver­dikt zní 5-6/10.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

1 Komentář

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře