(zatím nehodnoceno)
Loading...Silvestr je tu a s ním i naše tradiční rekapitulace uplynulého filmového roku. V minulých dvou letech patřil závěr roku na webu Pažót.cz české tvorbě, letos ale želbohu nevzniklo tolik dobrých tuzemských snímků, abychom z nich mohli žebříček TOP 5 poskládat. Naopak se ale do našich multiplexů, megaplexů i komornějších kinosálů v roce 2024 přiřítilo dosti kvalitních zahraničních titulů, a tak jsme se tentokrát rozhodli pro žebříček celosvětové TOP 5. A velice nás těší, že se mezi tuto nabitou konkurenci dostal i jeden výjimečný český film.
5) Konkláve
Záhadné či mysteriózní thrillery ze samotného srdce katolické církve patří k nejoblíbenějším žánrům naší redakce, proto jsme si v biografu v letošním roce pochopitelně nemohli nechat ujít snímek s vypovídajícím názvem Konkláve. Volba nového papeže a tajemství, která postupně vyplouvají okolo jednotlivých kandidátů, patří nepochybně k nejnapínavějším filmovým událostem roku 2024.
4) Furiosa: Sága Šíleného Maxe
Z neuvěřitelně strhující a vizuálně neskutečně nápadité psycho postapokalyptické podívané s názvem Šílený Max: Zběsilá cesta jsem byl před devíti lety naprosto unešen. Furiosa nám nabídla podobně šílený fantasmagorický velkofilm, který do toho opět šlápl hned od začátku strhující pasáží, a sice pronásledováním únosců přes pouštní duny. V porovnání se zmíněným Šíleným Maxem je ale Furiosa méně o samotné akci a více o příběhu a osobní pomstě.
3) Rivalové
Rozjezd Rivalů a vůbec zhruba první polovina filmu je naprosto parádní svěží podívanou, v níž máme možnost nahlédnout do života mladých tenisových talentů a zároveň sledovat roztomilé soupeření dvou mladíků o srdce atraktivní mladé tenistky Tashi Duncan, a to na kurtu i mimo něj. Kromě zajímavých dialogů nám snímek naservíroval rovněž pěknou dávku vtahujících tenisových výměn. Kdyby si Rivalové udrželi takto vysoce nastavenou laťku po celou stopáž, byla by to bomba, ke konci mi ale scénář přišel už krapet slabší. Alespoň tedy na první zhlédnutí. To je nicméně jen malá výtka k jinak jednomu z nejlepších filmů uplynulého roku.
2) Vlny
Popravdě jsem čekal další lehce nadprůměrný český počin o srpnu 1968, kterých už jsme viděli vícero. Ani nadšené divácké ohlasy na festivalu ve Varech mou zvědavost příliš nezvýšily. Nadupaný a skvěle sestříhaný trailer mě ale přeci jen přesvědčil na Vlny do biografu zajít. A výsledkem bylo jedno z nejpříjemnějších překvapení posledních let. Vlny jsou pro mě jedním z nejlepších filmů české i československé kinematografie (což neříkám jen tak zbůhdarma, českou tvorbu sleduji poměrně bedlivě), a to nejen po příběhové stránce, ale především tím, jak originálně a nápaditě jsou natočeny.
Kupříkladu kamera přejíždějící stůl nad prezidentem, jenž právě podepisuje svou rezignaci, a ve stejném okamžiku rozeznívající se první tóny skladby ohlašující svobodu (pro mě nejsilnější moment filmu) nebo kamera kroužící kolem hlavních představitelů přecházejících silnici či zpomalený záběr na zaměstnance Rozhlasu, kterak si to za doprovodu songu Be My Baby štrádují po schodišti, tedy scénka, jež by ve většině českých snímků vypadala dosti komicky, ale do Vln sedla jako dokonale vybroušená součástka. Obecně jsou pak jednotlivé sekvence v doprovodu dobových písní luxusně sestříhanými audiovizuálními klipy a patří zároveň mezi nejemotivnější pasáže filmu.
První polovina Vln zkrátka šlape jako nevídaně namazaný stroj. Od okamžiku, kdy na chatě zkolabuje jeden z hlavních hrdinů v podání Stanislava Majera, se ale tak trochu symbolicky zpomalí i tempo samotného snímku. Následující události okolo vpádu okupantů jsme přeci jen už v minulosti v různých filmech viděli, a přišly mi tak o něco méně zajímavé než životy pracovníků Rozhlasu, na něž se převážně zaměřovala první hodina filmu.
A že Vlny nejsou historicky úplně akurátní, jak jim někteří vyčítají, je podle mého soudu vedlejší. V jakém historickém filmu je všechno akurátní? Jde v první řadě o vyprávění dobrého a poutavého příběhu, ne o dokument. A tento příběh se Jirkovi Mádlovi safra povedl, musím se přiznat, že jde o zatím jediný český film, na který jsem si zašel do biografu hnedle dvakrát.
1) Horizont: Americká sága
Kevin Costner mě svým tříhodinovým westernovým eposem dostal tak moc, že jsem chtěl v jeho světě ještě pár hodin zůstat a okamžitě bych si dal nášup v podobě dalšího ze tří plánovaných pokračování. Po nedávných vynikajících seriálových westernech 1883 a 1923 tu tak máme další příběh o kontrastu krásy a krutosti, kdy sledujeme sen o novém a lepším životě přistěhovalců v krásné nedotčené krajině, který vzápětí střídají vzájemné nemilosrdné, bezcitné a brutální masakry indiánů i přistěhovalců.
Pro mě osobně má tento typ současných kvalitních westernů jakési kouzlo opravdovosti a emocionální hloubku, což Horizont ještě umocňuje tím, že jeho příběh nikam nekvaltuje a výrazný prostor tu dostávají vedlejší postavy i jejich běžné události všedního života.
Čestná zmínka: Bastard
Lámali jsme si hlavu s tím, kam vlastně Bastarda zařadit. V zahraničí měl totiž premiéru už na podzim 2023, ale do našich kin se dostal až v lednu. Dánské historické drama z poloviny 18. století je ale tak mimořádným počinem, že si naši zmínku v tomto žebříčku zaslouží. Příběh o životním snu vybudovat úrodnou půdu na nehostinném vřesovišti v drsných podmínkách a o silné vůli nikdy se nevzdat má podobný nádech opravdovosti jako výše zmíněný westernový Horizont. S vynikajícím Madsem Mikkelsenem už jsem viděl vícero filmů, ale právě Bastarda bych společně s Honem zařadil mezi nejlepší výkony jeho herecké kariéry.
Nejnovější komentáře