TOP 5: nejlepší filmy roku 2024

TOP 5: nejlepší filmy roku 2024

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Silvestr je tu a s ním i naše tra­dič­ní reka­pi­tu­la­ce uply­nu­lé­ho fil­mo­vé­ho roku. V minu­lých dvou letech pat­řil závěr roku na webu Pažót.cz čes­ké tvor­bě, letos ale žel­bo­hu nevznik­lo tolik dob­rých tuzem­ských sním­ků, abychom z nich moh­li žeb­ří­ček TOP 5 posklá­dat. Naopak se ale do našich mul­tiplexů, mega­plexů i komor­něj­ších kinosá­lů v roce 2024 při­ří­ti­lo dosti kva­lit­ních zahra­nič­ních titu­lů, a tak jsme se ten­to­krát roz­hod­li pro žeb­ří­ček celo­svě­to­vé TOP 5. A veli­ce nás těší, že se mezi tuto nabi­tou kon­ku­ren­ci dostal i jeden výji­meč­ný čes­ký film.

5) Konkláve

Záhadné či mys­te­ri­óz­ní thrille­ry ze samot­né­ho srd­ce kato­lic­ké církve pat­ří k nej­ob­lí­be­něj­ším žánrům naší redak­ce, pro­to jsme si v bio­gra­fu v letoš­ním roce pocho­pi­tel­ně nemoh­li nechat ujít sní­mek s vypo­ví­da­jí­cím názvem Konkláve. Volba nové­ho pape­že a tajem­ství, kte­rá postup­ně vyplou­va­jí oko­lo jed­not­li­vých kan­di­dá­tů, pat­ří nepo­chyb­ně k nej­na­pí­na­věj­ším fil­mo­vým udá­los­tem roku 2024.

4) Furiosa: Sága Šíleného Maxe

Z neu­vě­ři­tel­ně str­hu­jí­cí a vizu­ál­ně nesku­teč­ně nápa­di­té psy­cho posta­po­ka­lyp­tic­ké podí­va­né s názvem Šílený Max: Zběsilá ces­ta jsem byl před deví­ti lety napros­to une­šen. Furiosa nám nabíd­la podob­ně šíle­ný fan­tasma­go­ric­ký vel­ko­film, kte­rý do toho opět šlá­pl hned od začát­ku str­hu­jí­cí pasá­ží, a sice pro­ná­sle­do­vá­ním únosců přes poušt­ní duny. V porov­ná­ní se zmí­ně­ným Šíleným Maxem je ale Furiosa méně o samot­né akci a více o pří­bě­hu a osob­ní pomstě.

3) Rivalové

Rozjezd Rivalů a vůbec zhru­ba prv­ní polo­vi­na fil­mu je napros­to parád­ní svě­ží podí­va­nou, v níž máme mož­nost nahléd­nout do živo­ta mla­dých teni­so­vých talen­tů a záro­veň sle­do­vat roz­to­mi­lé sou­pe­ře­ní dvou mla­dí­ků o srd­ce atrak­tiv­ní mla­dé tenist­ky Tashi Duncan, a to na kur­tu i mimo něj. Kromě zají­ma­vých dia­lo­gů nám sní­mek naser­ví­ro­val rov­něž pěk­nou dáv­ku vta­hu­jí­cích teni­so­vých výměn. Kdyby si Rivalové udr­že­li tak­to vyso­ce nasta­ve­nou lať­ku po celou sto­páž, byla by to bom­ba, ke kon­ci mi ale scé­nář při­šel už kra­pet slab­ší. Alespoň tedy na prv­ní zhléd­nu­tí. To je nicmé­ně jen malá výt­ka k jinak jed­no­mu z nej­lep­ších fil­mů uply­nu­lé­ho roku.

2) Vlny

Popravdě jsem čekal dal­ší lehce nad­prů­měr­ný čes­ký počin o srpnu 1968, kte­rých už jsme vidě­li více­ro. Ani nad­še­né divác­ké ohla­sy na fes­ti­va­lu ve Varech mou zvě­da­vost pří­liš nezvý­ši­ly. Nadupaný a skvě­le sestří­ha­ný trai­ler mě ale pře­ci jen pře­svěd­čil na Vlny do bio­gra­fu zajít. A výsled­kem bylo jed­no z nej­pří­jem­něj­ších pře­kva­pe­ní posled­ních let. Vlny jsou pro mě jed­ním z nej­lep­ších fil­mů čes­ké i čes­ko­slo­ven­ské kine­ma­to­gra­fie (což neří­kám jen tak zbůh­dar­ma, čes­kou tvor­bu sle­du­ji poměr­ně bed­li­vě), a to nejen po pří­bě­ho­vé strán­ce, ale pře­de­vším tím, jak ori­gi­nál­ně a nápa­di­tě jsou nato­če­ny.

Kupříkladu kame­ra pře­jíž­dě­jí­cí stůl nad pre­zi­den­tem, jenž prá­vě pode­pi­su­je svou rezig­na­ci, a ve stej­ném oka­mži­ku roze­zní­va­jí­cí se prv­ní tóny sklad­by ohla­šu­jí­cí svo­bo­du (pro mě nej­sil­něj­ší moment fil­mu) nebo kame­ra krou­ží­cí kolem hlav­ních před­sta­vi­te­lů pře­chá­ze­jí­cích sil­ni­ci či zpo­ma­le­ný záběr na zaměst­nan­ce Rozhlasu, kterak si to za dopro­vo­du son­gu Be My Baby štrá­du­jí po scho­diš­ti, tedy scén­ka, jež by ve vět­ši­ně čes­kých sním­ků vypa­da­la dosti komic­ky, ale do Vln sed­la jako doko­na­le vybrou­še­ná sou­část­ka. Obecně jsou pak jed­not­li­vé sek­ven­ce v dopro­vo­du dobo­vých pís­ní luxus­ně sestří­ha­ný­mi audi­o­vi­zu­ál­ní­mi kli­py a pat­ří záro­veň mezi neje­mo­tiv­něj­ší pasá­že fil­mu.

První polo­vi­na Vln zkrát­ka šla­pe jako neví­da­ně nama­za­ný stroj. Od oka­mži­ku, kdy na cha­tě zko­la­bu­je jeden z hlav­ních hrdi­nů v podá­ní Stanislava Majera, se ale tak tro­chu sym­bo­lic­ky zpo­ma­lí i tem­po samot­né­ho sním­ku. Následující udá­los­ti oko­lo vpá­du oku­pan­tů jsme pře­ci jen už v minu­los­ti v růz­ných fil­mech vidě­li, a při­šly mi tak o něco méně zají­ma­vé než živo­ty pra­cov­ní­ků Rozhlasu, na něž se pře­váž­ně zamě­řo­va­la prv­ní hodi­na fil­mu.

A že Vlny nejsou his­to­ric­ky úpl­ně aku­rát­ní, jak jim někte­ří vyčí­ta­jí, je pod­le mého sou­du ved­lej­ší. V jakém his­to­ric­kém fil­mu je všech­no aku­rát­ní? Jde v prv­ní řadě o vyprá­vě­ní dob­ré­ho a pou­ta­vé­ho pří­bě­hu, ne o doku­ment. A ten­to pří­běh se Jirkovi Mádlovi saf­ra pove­dl, musím se při­znat, že jde o zatím jedi­ný čes­ký film, na kte­rý jsem si zašel do bio­gra­fu hne­d­le dva­krát.

1) Horizont: Americká sága

Kevin Costner mě svým tří­ho­di­no­vým wes­ter­no­vým epo­sem dostal tak moc, že jsem chtěl v jeho svě­tě ješ­tě pár hodin zůstat a oka­mži­tě bych si dal nášup v podo­bě dal­ší­ho ze tří plá­no­va­ných pokra­čo­vá­ní. Po nedáv­ných vyni­ka­jí­cích seri­á­lo­vých wes­ter­nech 1883 a 1923 tu tak máme dal­ší pří­běh o kon­tras­tu krá­sy a kru­tos­ti, kdy sle­du­je­me sen o novém a lep­ším živo­tě při­stě­ho­val­ců v krás­né nedo­tče­né kra­ji­ně, kte­rý vzá­pě­tí stří­da­jí vzá­jem­né nemi­lo­srd­né, bez­cit­né a bru­tál­ní masa­k­ry indi­á­nů i při­stě­ho­val­ců.

Pro mě osob­ně má ten­to typ sou­čas­ných kva­lit­ních wes­ter­nů jakési kouz­lo oprav­do­vos­ti a emo­ci­o­nál­ní hloub­ku, což Horizont ješ­tě umoc­ňu­je tím, že jeho pří­běh nikam nekval­tu­je a výraz­ný pro­stor tu dostá­va­jí ved­lej­ší posta­vy i jejich běž­né udá­los­ti všed­ní­ho živo­ta.

Čestná zmínka: Bastard

Lámali jsme si hla­vu s tím, kam vlast­ně Bastarda zařa­dit. V zahra­ni­čí měl totiž pre­mi­é­ru už na pod­zim 2023, ale do našich kin se dostal až v led­nu. Dánské his­to­ric­ké dra­ma z polo­vi­ny 18. sto­le­tí je ale tak mimo­řád­ným poči­nem, že si naši zmín­ku v tom­to žeb­říč­ku zaslou­ží. Příběh o život­ním snu vybu­do­vat úrod­nou půdu na nehos­tin­ném vře­so­viš­ti v drs­ných pod­mín­kách a o sil­né vůli nikdy se nevzdat má podob­ný nádech oprav­do­vos­ti jako výše zmí­ně­ný wes­ter­no­vý Horizont. S vyni­ka­jí­cím Madsem Mikkelsenem už jsem viděl více­ro fil­mů, ale prá­vě Bastarda bych spo­leč­ně s Honem zařa­dil mezi nej­lep­ší výko­ny jeho herec­ké kari­é­ry.