Troja - Aby bylo mezi námi od počátku jasno: Trója NENÍ historický film.

Á, vidím, že mi nevě­ří­te. Dobrá, řek­nu to tedy ješ­tě jed­nou: Trója NENÍ his­to­ric­ký film. A do tře­ti­ce:Trója NENÍ his­to­ric­ký film. Už je to lep­ší?

Historický film by se měl sna­žit o věr­nou inter­pre­ta­ci pří­sluš­ných udá­los­tí, ale to je evi­dent­ně to posled­ní, o co reži­sé­ru Wolfgangovi Petersenovi šlo. Legendární Homérovou Illiadou se inspi­ro­val vel­mi vol­ně s důra­zem na slo­vě vel­mi. Zpočátku se při­tom Trója tvá­ří cel­kem seri­óz­ně. Prostřednictvím úvod­ních titul­ků a názor­ných mapek nás zasvě­ce­ně infor­mu­je o poli­tic­ké situ­a­ci a roz­lo­že­ní sil kolem Středozemního moře před tře­mi tisí­ci let. O to méně čeka­né - a o to nebez­peč­něj­ší - jsou však nebe­tyč­né hlouposti, ke kte­rým začne v polo­vič­ce scé­ná­ře dochá­zet jako na běží­cím páse.

Povrchní poku­sy budit zdá­ní, že jde o seri­óz­ní his­to­ric­ký film, pod­po­ru­je i nepří­tom­nost bohů. Ti při­tom hra­jí v Homérově epo­su vel­mi důle­ži­tou úlo­hu. Zapomenout může­te i na legen­dár­ní jabl­ko svá­ru, Odyssea před­stí­ra­jí­cí­ho šílen­ství, obě­to­va­nou Ifigenii a podob­né věci, kte­ré zřej­mě pova­žo­va­li ame­rič­tí fil­ma­ři za podruž­né.

Desetiletá vál­ka se zde scvrk­la na pou­hé dva týd­ny. Dva z hrdi­nů, kte­ří měli trój­skou vál­ku pře­žít, zde před­čas­ně zahy­nou (nápo­vě­da: jed­no­ho z nich po návra­tu domů měla zabít jeho vlast­ní man­žel­ka); jeden nao­pak pře­ži­je o něco déle. Z dal­ších kik­sů je nepře­hléd­nu­tel­né napří­klad slun­ce, kte­ré ve fil­mu vychá­zí na zápa­dě (dá se to poznat pod­le ori­en­ta­ce pobře­ží fil­mo­vé Malé Asie).

Výše zmí­ně­né odchyl­ky od před­lo­hy jsou ovšem to jedi­né, čím má film šan­ci pře­kva­pit lidi, kte­ří pří­běh troj­ské vál­ky zna­jí (chci dou­fat, že jich je v čes­ké popu­la­ci vět­ši­na). Překvapení to však roz­hod­ně není milé, spíš tako­vý danaj­ský dar. Na frak dostá­vá i vět­ši­na ostat­ních hrdi­nů a nej­víc ze všech sám Achilles. A to přes­to (nebo prá­vě pro­to), že se pří­běh točí takřka výluč­ně kolem něho. Scenárista udě­lal z poví­ce klad­né­ho antic­ké­ho hrdi­ny pří­šer­ně plyt­kou, bru­tál­ní a hlav­ně nud­nou a neza­jí­ma­vou posta­vu, se kte­rou se snad nemo­hou zto­tož­nit ani fana­tic­ké obdi­vo­va­tel­ky jeho před­sta­vi­te­le, kte­rým samo­zřej­mě není nikdo jiný než dlou­ho dopře­du avi­zo­va­ný Brad Pitt. Přiznám se, že jsem Pitta nikdy neměl rád, a ten­to film mě v mé aver­zi ješ­tě utvr­dil. Ten chlap tady nehra­je jako herec s hono­rá­řem desí­tek mili­o­nů dola­rů, ale jako náhrad­ník v ochot­nic­kém diva­dle. Když Achilles nako­nec koneč­ně pad­nul (přes­ně­ji: tea­trál­ně se zří­til k zemi), všich­ni v sále i na plát­ně se málem roz­t­les­ka­li úle­vou.

Achilles je tedy bohu­žel záro­veň Achillovou patou celé­ho fil­mu. Vím, je to trap­né při­rov­ná­ní, ale kaž­dý film má tako­vé meta­fo­ry, jaké si zaslou­ží.

Příšerného Achilla a o něco málo lep­ší­ho Parida (v podá­ní Orlanda „Legolase“ Blooma) naštěs­tí tro­chu kom­pen­zu­je Hektor. I jeho mís­to v epo­su sce­náris­ta tro­chu pře­krou­til, ale Hektor je zde ale­spoň posta­vou, s jakou se divák může sžít. Jeho před­sta­vi­tel Eric „Hulk“ Bana aspoň hra­je naroz­díl ode dvou výše zmi­ňo­va­ných pořád­ně a něco z vnitř­ní roze­rva­nos­ti antic­ké­ho hrdi­ny v něm navzdo­ry necit­li­vos­ti fil­ma­řů pře­ce jen zůsta­lo. Totéž v men­ší míře pla­tí také o Odysseovi, kte­ré­ho hra­je po Bloomovi dal­ší celebri­ta z Pána prs­te­nů - Sean „Boromir“ Bean. Pokud jde o lep­ší část herec­ké­ho ansáblu, nesmí­me se zapo­me­nout zmí­nit o Hektorově man­žel­ce, kte­rou zosob­ni­la půvab­ná Saffron Burrowsová (viz Angel veWing Commanderovi). Od dob WC se nau­či­la pořád­ně hrát (ačko­li i ve WC ve srov­ná­ní s ostat­ní­mi her­ci záři­la jako super­no­va) a kro­mě toho je sku­teč­ně vel­mi krás­ná (pova­žu­ji ji za jed­nu z nej­hez­čích here­ček sou­čas­nos­ti). Totéž se kupo­di­vu nedá říct o Heleně troj­ské, pro jejíž roli byla z nepo­cho­pi­tel­ných důvo­dů vybrá­na poně­kud nevý­razná němec­ká blon­dý­na Diane Krugerová. Z dal­ších akté­rů zmiň­me ješ­tě Braina Coxe jako nej­moc­něj­ší­ho řec­ké­ho krá­le Agamemnóna a Brendana Gleesona jako Helenina man­že­la Meneláa.

Film v pod­sta­tě sestá­vá ze dvou růz­ných dru­hů scén, kte­ré se více­mé­ně pra­vi­del­ně stří­da­jí: na jed­né stra­ně ze scén, kdy se mohut­ně vál­čí, na stra­ně dru­hé z pasá­ží, kdy se nevál­čí a kde hrdi­no­vé nad vál­če­ním pou­ze rozu­mu­jí. Druhý typ je ope­přen něko­li­ka nezbyt­ný­mi pate­tic­ký­mi rodin­ný­mi vzta­hy a milost­ný­mi avan­tý­ra­mi a zhus­ta při nich zní jakési podiv­né žen­ské kví­le­ní, jež je zřej­mě náhraž­kou hud­by. Pořádný hudeb­ní dopro­vod by byl zřej­mě pří­liš dra­hý.

Bitevní scé­ny - a hlav­ně občas­né sou­bo­je muže pro­ti muži - jsou naštěs­tí poda­né oprav­du pěk­ně, ale to je vzhle­dem k vyso­ké kon­ku­ren­ci akč­ních a váleč­ných fil­mů dnes už stan­dard. V koneč­ném důsled­ku pro mě byla Trója pořád­ným zkla­má­ním. Wolfgang Petersen má při­tom na svém kon­tě tako­vé trhá­ky jako Air Force Onenebo Ponorka. Inu, je vidět, že někte­rým téma­tům pros­tě Hollywood nesvěd­čí a že fil­mo­vá limo­ná­da se dá s tro­chou drzos­ti udě­lat oprav­du z čeho­ko­li.

Tróje však roz­hod­ně nelze upřít dvě věci: 1) není uspě­cha­ná (však taky má oko­lo 160 minut); 2) nenu­dil jsem se při ní. Vlastně byla cel­kem zábav­ná. Ale za jakou cenu?

Nechtěl bych, abys­te mou kri­ti­ku pocho­pi­li špat­ně a aby vyzně­la až moc přís­ně. Je dob­ře, že se točí fil­my s his­to­ric­ký­mi námě­ty. Jenom dou­fám, že si fil­ma­ři pod Petersenovým vele­ním nevez­mou příš­tě na paškál „dru­hý díl“ Homérova epo­su. Kdoví, kam by v jejich podá­ní chudák Odysseus doplul. Zřejmě do Ameriky.

Recenze napsá­na:  15. 5. 2004

---