Účastníci zájezdu

word image

roz­ho­vor s Oskarem Petrem

Hudba k fil­mu byla vaší prv­ní pra­cí pro film. S jakou ambi­cí jste k její tvor­bě při­stu­po­val a v čem vidí­te nej­vět­ší odliš­nost od sklá­dá­ní „běž­né muzi­ky“ ?

Ano, byla mojí prv­ní vel­kou pra­cí pro film, kon­čí­cí vel­kým komor­ním orchestrem. Začal jsem psát muzi­ku pod­le své­ho – inspi­ro­val jsem se obra­zem a dějem. Tento film ale není kla­sic­kým pří­bě­hem páru hlav­ních hrdi­nů, musel jsem tedy tuto ces­tu opus­tit a napsat a nahrát jed­not­li­vá téma­ta, spo­ju­jí­cí scé­ny hlav­ních postav, tak, aby evo­ko­va­la pří­buz­nost. Popisem a dokres­lo­vá­ním scén by se tak moh­la mozai­ka pro­plé­ta­jí­cích se pří­bě­hů v tom­to pří­pa­dě roz­měl­nit, zatěž­kat. Byl to oří­šek a při kom­po­no­vá­ní hud­by jsem si pár­krát přál, aby se Viewegův ruko­pis změ­nil na emo­ci­o­nál­ní vra­žed­nou love-story, nebo horror. Několikrát jsme sedě­li nad nově nahra­nou hud­bou s reži­sé­rem Jirkou Vejdělkem, pro­du­cen­tem Tomášem Hoffmanem a zvu­ko­vým mis­trem Tomem Kubcem a hod­no­ti­li úči­nek muzi­ky na proud děje fil­mu. Jirka Vejdělek je vůbec pře­mýš­le­jí­cí reži­sér.

Jelikož jsem teh­dy ješ­tě dodě­lá­val jinou prá­ci, na hrubý střih nako­nec nasa­di­li páno­vé pro­za­tím­ně hud­by z vel­kých svě­to­vých fil­mů. Já jsem se jim měl tou mojí vyrov­nat a být i lep­ší.

Skládání fil­mo­vé hud­by se liší od pís­ňo­vé tvor­by, i když sil­ná melo­die a har­mo­nie zůstá­vá. Přemýšlíte ale jinak, nesklá­dá­te pís­ně, ale sklad­by, kte­ré pod­po­ří, spo­jí, zkrá­tí, urych­lí, odleh­čí, nebo dopl­ní dané scé­ny. Byl to křest ohněm.

Ztotožňujete se s názo­rem, že nej­lep­ší fil­mo­vá hud­ba je vlast­ně ta, kte­rá tzv. „není sly­šet“?

Ano i ne. Můj otec ješ­tě hrál jako stu­dent na piá­no k němým fil­mům, strýc Jarka byl v mlá­dí kapel­ní­kem orchest­ru Jaroslava Ježka, poz­dě­ji i krát­ce kore­pe­ti­to­rem Herberta von Karajana, strýc Josef diri­gen­tem bra­ti­slav­ské ope­ry. Už nestih­nu být tak dob­rý jako oni, ale dávám do hud­by vše, milu­ju ji. Filmová hud­ba by měla být sly­šet.

Jsou fil­my, kdy scé­nic­ká muzi­ka urych­lu­je a roz­vášňu­je, napří­klad v úžas­ných fil­mech Lola běží o život a v Pianu Michaela Nymena. Pak jsou tako­vé, kde hud­ba splý­vá a tvo­ří s obra­zem celek. Velmi spe­ci­fic­ký je Koyanosquatsi Philipa Glasse. Pak je tu veli­kán John Williams a Mark Isham, Alan Silvestri, můj oblí­be­nec z losan­ge­les­ké kape­ly Oingo Boingo Danny Elfman a dal­ší. Neexistuje jed­not­ný návod, kaž­dý film potře­bu­je své.