Učitelka – lekce z manipulace – 75%

Photo © A-Company CZ

Hodnocení článku

(2 hla­sů, prů­měr: 5,00 z 5)

Loading...

Komorní psy­cho­lo­gic­ké dra­ma Učitelka (2016) reži­sé­ra Jana Hřebejka se mi tre­fi­lo do noty a rezo­nu­je svou nad­sáz­kou s rytmem vývo­je dneš­ní doby. Snímek se sna­ží zachy­tit úska­lí mani­pu­la­ce skry­té za vtí­ra­vost, vlíd­ná slo­va, úsměvy a lži, a jak se k ní posta­vit. Za scé­ná­řem údaj­ně na moti­vy sku­teč­né­ho pří­bě­hu sto­jí Petr Jarchovský, což je samo o sobě jis­tou záru­kou kva­li­ty. Kdo ješ­tě nevi­děl, film je nyní vol­ně k dis­po­zi­ci ke zhléd­nu­tí na iVysílání.

Co pra­ví ano­ta­ce:

„Zdánlivě empa­tic­ká a las­ka­vě vyhlí­že­jí­cí uči­tel­ka mani­pu­lu­je pro­střed­nic­tvím svých žáků jejich rodi­či za úče­lem osob­ní­ho obo­ha­ce­ní, ať už v podo­bě mate­ri­ál­ních výhod, či dokon­ce vidi­ny milost­né­ho pomě­ru. Nejen z oba­vy o pro­spěch svých milo­va­ných dětí vět­ši­na rodi­čů tříd­ní uči­tel­ce základ­ní ško­ly pod­lé­há a posky­tu­je jí nej­růz­něj­ší služ­by, dár­ky a jiné pozor­nos­ti. Najdou se však tři rodi­ny, kte­ré se roz­hod­nou uči­tel­ce vze­přít a stá­va­jí­cí situ­a­ci se spo­leč­ně s ředi­tel­kou ško­ly poku­sí zvrá­tit na kon­spi­ra­tiv­ní tříd­ní schůz­ce. Děj str­hu­jí­cí­ho a vel­mi aktu­ál­ní­ho sním­ku o síle lid­ské­ho cha­rak­te­ru inspi­ro­va­né­ho sku­teč­nou udá­los­tí se sice ode­hrá­vá na začát­ku 80. let, ale jde o pří­běh uni­ver­zál­ní, kte­rý by se mohl ode­hrát kde­ko­liv a v jaké­ko­li době, neboť zko­rum­po­va­nost, stej­ně jako malost a vypo­čí­ta­vost vlád­nou svě­tem bez ustá­ní.“

O čem sní­mek vyprá­ví?

Film Učitelka pra­cu­je s nad­sáz­kou - posta­va uči­tel­ky je do jis­té míry kari­ka­tu­rou mocen­ské­ho prin­ci­pu, kte­rý se ale může vysky­to­vat v růz­ných podo­bách. Výtečně napsa­ný scé­nář Petra Jarchovského těží z reál­ných udá­los­tí a doká­že výstiž­ně postih­nout atmo­sfé­ru nor­ma­li­zač­ní šedi, v níž je kaž­dá auto­ri­ta buď nástro­jem útla­ku, nebo objek­tem kon­form­ní­ho při­způ­so­be­ní. Inspirací ke scé­ná­ři byl prý pří­běh, kte­rý Petru Jarchovskému vyprá­vě­la jeho mat­ka, uči­tel­ka – šlo o pří­pad uči­tel­ky z 80. let, kte­rá zne­u­ží­va­la své­ho posta­ve­ní k mani­pu­la­ci s rodi­či žáků. Děj nás zavá­dí do pro­stře­dí bra­ti­slav­ské základ­ní ško­ly na počát­ku 80. let, kde nově pří­cho­zí tříd­ní uči­tel­ka, sou­druž­ka Drazdechová (v bra­vur­ním podá­ní Zuzany Mauréry), vel­mi rych­le odha­lí, jak snad­né je mani­pu­lo­vat svým posta­ve­ním a ovlá­dat nejen děti, ale pře­de­vším jejich rodi­če. Zuzana Mauréry ve své roli exce­lu­je – ztvár­ňu­je uči­tel­ku, kte­rá zpo­čát­ku půso­bí mile a pří­vě­ti­vě, ale postup­ně se před námi roze­ví­rá její tem­ná schop­nost mani­pu­la­ce, zaha­le­ná do úsměvů a osob­ních vazeb, kon­tak­tů a zná­mos­tí. Režijní vede­ní Jana Hřebejka je zde stříd­mé, sou­stře­dě­né na dyna­mi­ku vzta­hů, never­bál­ní ges­ta a drob­né nuan­ce v cho­vá­ní postav. Celý děj je rámo­ván schůzkou rodi­čů, kte­rá fun­gu­je jako napí­na­vý uzel, v němž se lámou morál­ní posto­je jed­not­liv­ců. Ostatní her­ci, včet­ně Petera Bebjaka, Csongora Kassaie či Zuzany Konečné, vytvá­ře­jí důvě­ry­hod­ný kolek­tiv postav, kte­ré balan­cu­jí mezi vzdo­rem a rezig­na­cí. Hudba Vladimíra Godára pod­tr­hu­je tís­ni­vou atmo­sfé­ru, zatím­co obra­zo­vá kom­po­zi­ce vyu­ží­vá sevře­ných pro­sto­rů škol­ních tříd a byto­vých inte­ri­é­rů, aby umoc­ni­la pocit morál­ní tís­ně.

Jaké jsou plu­sy a mínu­sy?

Snímek je vysta­věn jako komor­ní dra­ma (vět­ši­na scén se ode­hrá­vá v inte­ri­é­rech ško­ly, ve tří­dě, na schůz­kách rodi­čů, v bytech, tedy na malém, sevře­ném pro­sto­ru), pro­to nepo­tře­bu­je vel­ko­le­pou výpra­vu. Film pra­cu­je s ome­ze­ným okru­hem postav: uči­tel­ka, žáci, rodi­če, vede­ní ško­ly - nedo­chá­zí k vel­ké­mu roz­pty­lu dějo­vých linií. Jedná se o psy­cho­lo­gic­ké dra­ma, tedy důraz je kla­den na mezi­lid­ské vzta­hy, psy­cho­lo­gic­ké napě­tí a dia­lo­gy. Kamera (Martin Žiaran) čas­to setr­vá­vá na výra­zech tvá­ří, detai­lech gest a drob­ných emo­cích. Děj je údaj­ně inspi­ro­ván sku­teč­ný­mi udá­lost­mi, což je uvě­ři­tel­né, při­tom já bych zde vidě­la mír­nou nad­sáz­ku, ale stá­le se jed­ná o aktu­ál­ní pal­či­vé téma. S jem­nou iro­nií, ale záro­veň tíži­vou přes­nos­tí, se sní­mek dotý­ká stá­le aktu­ál­ní otáz­ky: co všech­no jsme schop­ni obě­to­vat pro klid, bez­pe­čí, kari­é­ru a spo­le­čen­ské posta­ve­ní – a co všech­no jsme ochot­ni tole­ro­vat ve jmé­nu stra­chu?

Verdikt:

Učitelka je sil­né psy­cho­lo­gic­ké dra­ma, kte­ré na malém pro­sto­ru roze­hrá­vá vel­ké morál­ní dile­ma. Film fun­gu­je jako podo­ben­ství o moci, zba­bě­los­ti a odva­ze, a i dnes – bez ohle­du na dobo­vý rámec – oslo­vu­je svou uni­ver­zál­ní plat­nos­tí. Drama se mi líbi­lo pro svůj morál­ní odkaz, a pro­to udě­lu­ji krás­ných 75%.