Podvodník a podvodník se spojí s kočovným karnevalem, aby se naučil novým trikům, které by mohl přenést do velkoměsta ve filmu Ulička přízraků, živé, bohatě propracované aktualizaci jednoho z nejtemnějších a nejpamátnějších klasických filmů noir společnosti 20th Century Fox od režiséra Guillerma del Tora. Ačkoli je del Torovo dílo označováno jako nová adaptace románu Williama Lindsaye Greshama z roku 1946, obsahuje mnoho prvků, které jsou jedinečné pro film společnosti Fox z roku 1947.
Zatímco dřívější Ulička přízraků vyprávěla svůj příběh ve zkrácených 110 minutách, novinka má celých 150 minut, aniž by do příběhu cokoli zásadního přidala. Zdá se, že scenáristé del Toro a Kim Morgan ospravedlňují prodlouženou délku tím, že efektivní vyprávění předchozího filmu nahradili nejednoznačným příběhem, který ve snaze vytvořit větší tajemství zastírá motivaci postav.
Výsledný film je nádherně natočený (Dan Laustsen), bohatě atmosférický, skvěle zahraný talentovanými herci - a do značné míry neuspokojivá adaptace jednoho z největších amerických románů 20. století.
V del Torově Uličce přízraků se Bradley Cooper představuje v roli tuláka Stantona Carlise, který se spojí s pouťovou atrakcí, aby se naučil některé z nástrojů tohoto řemesla. Tato verze Carlislea má záhadnou minulost: v úvodní scéně filmu zatáhne do jámy pod prkny v domě mrtvolu a zapálí ji.
„Co to má znamenat?“ ptáme se. Stejně jako u většiny věcí mezi řádky v Uličce přízraků předpokládáme, že nám to tvůrci dají vědět později, až to bude pro příběh relevantní. Místo toho se tajemství odhaluje po kapkách, než se po dvou hodinách odhalí naplno a bez valného efektu. Film naznačil nějaké velké pozadí této postavy, dráždil nás, abychom si o ní cestou vyvodili různé věci, a jediným skutečným efektem je, že se při tom cítíme škubání.
Během první poloviny Uličky přízraků se Cooperův Carlisle učí kolotočářským provazům od štěkna Clema (Willem Dafoe), zamiluje se do „elektrické dívky“ Molly (Rooney Mara), narazí na své ochránce Bruna Siláka (Ron Perlman) a majorem Mosquitem (Mark Povinelli) a učí se psychickým nástrojům řemesla od mentalistky Zeeny (Toni Collette) a jejího manžela alkoholika Peta (David Strathairn).
Nehledě na příběhové nedostatky je první polovina del Torova Ulička přízraků přenesením do karnevalu 40. let minulého století s neuvěřitelně živou výpravou a scénografií a přebytkem záhadných hereckých výkonů. Ať už má člověk s vyprávěním jakékoli problémy, autentický výlet do karnevalu, který Ulička přízraků přináší, stojí za samotnou cenu vstupenky.
Problémy s vyprávěním však mají větší dopad v druhé polovině filmu, kdy Carlisle a Molly odcházejí z cirkusu do velkoměsta a Stanton se stává falešným senzibilem, který prodává své řemeslo vyšší třídě za větší peníze. Zde se dá dohromady s psycholožkou Lillith (Cate Blanchett), aby na bohatého magnáta (Richard Jenkins) vyšťoural špínu a prodal mu zpět svůj životní příběh.
Přes strhující výkon Blanchettové je postava Lillith v této verzi Uličky přízraků obzvlášť obětí. Stejně jako u Stantona jsou její pozadí a motivace před diváky neupřímně zastřeny ve snaze vytvořit tajemství; na rozdíl od Stantona ji však nikdy pořádně nepoznáme.
Ulička přízraků předčí předchozí film v jednom ohledu: v černém závěru, který je přímo z románu a který společnost Fox upravila ve snaze učinit ho přijatelnějším. Cooper se svými závěrečnými replikami trefuje do černého a skutečně uzavírá kruh postavy, která ve filmu konečně odhalila svůj příběh v plné šíři.
Závěr filmu z roku 1947, ačkoli byl zmírněn a cenzurován, zůstal nechvalně proslulý tím, kde zanechal postavu Carlislea. Ale v této nové Uličce přízraků, kde v prvních pěti minutách filmu vidíme pouťového maniaka, jak v plném krvavém detailu ukusuje kuřeti hlavu, nemusí mít obnovení původního Greshamova konce takovou sílu.
Photo © Kerry Hayes / 20th Century Studios
